Do svého suverénního výkladu Kritika literární (od jeho druhého vydání nás dělí už skoro sto let) zařadil Arne Novák i kapitolku Nástin vývoje české kritiky literární. Českou, ač germanista a suverénní znatel německého písemnictví, mínil Novák českojazyčnou. Jmenoval Balbína, krátce se zastavil u „Gelasia Dobnera, pak zvláště Josefa Dobrovského“, připomněl, že po nich přišla „škola Jungmannova“, a na dalších deseti stránkách dospěl až do své současnosti, skromně zamlčev sebe. Jenže vedle literární kritiky psané českým jazykem existovala v českých zemích ještě ta druhá – publikovaná v německojazyčných novinách a časopisech, vzdělanému českému publiku, spolehlivě bilingvnímu, tehdy snadno dostupná.

Konečně se na ni někdo zevrubněji podíval. Už ale žádný sólista, nýbrž dvě dámy a čtyři pánové z akademického prostředí, ne nutně českého. Jsme v epoše týmových prací. Snad i proto, že tu žádný další Arne Novák zatím nevyrostl.

„Monografie představuje výsledky průzkumu médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli,“ říká šestice badatelů věcně – a čtenář si za slovy o „průzkumu médií“ musí představit pečlivou a systematickou práci, časově jistě velmi náročnou, která nakonec zdolala haldu periodik a našla v nich literárněkritické texty. Což byl nutný první krok. Některé z těch novin a časopisů vycházely dlouhá léta, třeba Prager (Ober)post(amts)zeitung(en) / Pražské poštovské/české noviny (1719–1847), zatímco jiné měly jepičí život, dejme tomu Diotima, což byl v roce 1802 měsíčník pro ženy, vymezující se „výchovně proti chladným, rozumovým mužům“ a obhajující „ženský cit a sociální dobročinnost“; vydána byla jen tři čísla. Formou encyklopedických hesel připomínají autoři skoro padesát titulů, většinou pražských, vedle nich i brněnských, olomouckých, opavských… Čtyři z nich vycházely jinde v Evropě, byl však důvod je zařadit, protože v nich publikovali přispěvatelé z českých zemí.

Jednotlivé studie, které pisatelé (sami, ve dvojicích, ba v trojici) předkládají, jsou objevné a často i aktuální – protože na kritice je cosi věčného: sotva se tenkrát ve společnosti etablovala, už vyvolávala emoce. Stejně jako dnes. Nerezonují snad se současností ironické rady začínajícím kritikům, jak je formuloval už roku 1777 (to je opravdu, řečeno se Šmilovským, za ranních červánků: Jungmannovi jsou teprve čtyři roky a Praha si na Mozarta ještě deset let počká) Johann Friedel v časopise Troppauer Kleingkeiten (tedy Opavské drobnosti)? Hle: „Rozcupujte každý řádek, který vyjde tiskem. Kritizujte vše, co ostatní chválí, chvalte to, co ostatní kritizují. Rozhodujte bez uvážení; přete se se všemi kolem sebe; buďte ale odvážní, hrdí a rozhodní ve svých třenicích; jak se jen učený svět bude před vámi přetvařovat a klonit a ctít vás a obávat se vás přinejmenším tak dlouho, dokud budete naživu!“ Podle Friedela je kritik jen parazit přiživující se „na zbylém literárním provozu“. Nemyslí si právě toto i dnes dost literátů, kterým kritika, jak se domnívají, „ublížila“, protože je „nepochopila“?

V sonetu nazvaném Na konci století (míněn konec 19. věku, ale je to vlastně jedno) si Jaroslav Vrchlický posteskl: „… glycerin máme, dynamit a pumy // a kritiku, jež pranic nerozumí.“ Tak se dívají tvůrci na kritiku odjakživa, tedy na takovou, která jejich dílům cosi vytýká. Pokud je naopak ctí a velebí, mají ji docela rádi. Vrchlický sám je názorným příkladem. Je to pořád stejné.

Šestice badatelů se dobře orientuje „v dobové kulturní krajině střední Evropy“, literárněkritické aktivity (jejichž důležitou součástí byla divadelní kritika) provozované na českém území z evropského kontextu nevytrhává, naopak: s přehledem je do něj zasazuje. Výklad končí na sklonku Svaté říše římské, ve chvíli, kdy přicházejí „nové ideové impulzy“. Tam se začínají dít věci, ale přece jen to jakžtakž známe. Což se o období 1770–1805 říct nedalo. Teď už ano.

Dalibor Dobiáš, Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel, Václav Smyčka: Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805). Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš – Akropolis, 671 str.