Dřív by se asi napsalo, že dlouholetý nakladatelský redaktor Jan Šulc vydal počet ze své celoživotní žně, tady a teď si takové apartní a ovšem už i trochu směšné vyjadřování odpustíme a raději věcně uvedeme, že v promyšleném uspořádání shrnul do rozsáhlého knižního souboru svou dosavadní publicistiku. Vlastně jen její část, jak sám upřesňuje: „Do svazku jsem vybral zhruba polovinu z publicistických článků, které jsem napsal v letech 1988–2022 a jimž říkám články lidovýchovné. Myslel jsem při tom zejména na čtenáře, které zajímá česká literatura, čtou ji, ale věnují se pracovně jiným oborům. Myslel jsem na knihovníky (jistě i na knihovnice – pozn. JS), na organizátory literárních besed a festivalů a na učitele české literatury, kterým by tato kniha snad mohla poskytnout jistý přehled, návod k četbě, být jim svého druhu učebnicí či příručkou.“

V polistopadovém literárním provozu se Jan Šulc (1965) stal poměrně brzy nepřehlédnutelnou postavou. „Učednická léta“ si odbyl v letech 1990–1993 v nakladatelství Odeon, firmě tehdy stále ještě renomované, avšak šinoucí se k (neodvratnému?) zániku. Potom jsme jeho jméno (s potěšením) četli nejčastěji v tiráži knih vydávaných obratným Viktorem Stoilovem v oficíně Torst, vedle toho i v titulech jiných nakladatelských domů, nejen pražských. Už v devadesátých letech se značka Jan Šulc stala spolehlivou zárukou kvality, čtenáři se opakovaně přesvědčovali nejen o dobrém vkusu tehdy ještě mladého muže při sázce na ty rukopisy, které se nakonec proměnily v knihy, nýbrž také o fundovaném a pečlivém editorském přístupu, praxi pohříchu nesamozřejmé.

Svou „lidovýchovu“ rozdělil Jan Šulc tematicky do šesti oddílů nazvaných Vzpomínky, Sloupky, Varia, Články, Otázky a Odpovědi. Závěrečné dva přinášejí rozhovory, v prvním z nich klade otázky on, nikoli spisovatelům, kteří rozdávají rozhovory na potkání, spíš takovým, kteří se ocitli poněkud stranou literárního jarmarku (Marek Stašek či Zbyněk Benýšek), ale třeba i editorům (Zina Trochová), respektive lidem, kteří jim byli nablízku (vdova po Vladimíru Justlovi). Podobně rozsáhlé jsou Odpovědi, tedy rozhovory, které vedli s Janem Šulcem třeba Michael Špirit (přednášející českou literaturu na FF UK, sám rovněž skvělý editor) či Jiří Peňás. V roli tazatele i tázaného je Šulc otevřený, hovoří na rovinu, nepomrkává, nedělá se interesantním, nechce oslňovat znalostmi, které má přitom hluboké, a netouží být originální za každou cenu, přestože originální je zcela určitě; každý, kdo ho aspoň trochu poznal blíž, ví, že je to osobnost věru netuctová, nezaměnitelná. Když v jednom rozhovoru v roce 2010 dostane banální otázku Co v knihách vlastně hledáte?, bere ji vážně: „... s vědomím až nesnesitelné odpovědnosti jsem se snažil to, co vím, dát do knih, kterým pomůžu na svět.“ A zmoudření? Ano. „Knihy pro mne určitě byly důležitější, než být měly. Dnes mne stále baví na nich pracovat, ale uvědomuji si relativnost jejich významu. Přece jen jsou na světě mnohem důležitější věci.“

V prvních čtyřech výše jmenovaných oddílech čteme kritiky, fejetony, medailony, nekrology atd., všechno to jsou texty psané člověkem, který se dobrovolně dal do služby literatuře, miluje ji, je jí stále okouzlován a vzrušován, takže ji často přeceňuje, ale to přece... k lásce patří. Při všem prožívání, opravdovém, nepředstíraném, dojemně zajíkavém, zůstává Jan Šulc neokázalý, nedělá ramínka (jak by řekl Karel Šiktanc; i jeho jméno najdeme ve jmenném rejstříku, šířka záběru je neuvěřitelná), je to poctivý osvětář, nepouští se do polemických šavlovaček, nesahá po ironii, sarkasmu, jízlivosti, výsměchu, pohrdání a podobném harampádí z literárněkritické zbrojnice, ač to vše samozřejmě dobře zná, vždyť byl mimo jiné editorem dvousvazkového výboru z díla Václava Černého Tvorba a osobnost (Odeon 1993), tam se mohl snadno přiučit.

Je potěšitelné, že česká literatura má Jana Šulce, toho skutečného a teď i toho knižně vydaného. Bohužel jen jednoho.

Jan Šulc: O lidech a knihách. Nakladatelství Torst, 735 str.