Historiografové české literatury jméno Marta Voleská snad znají. Ti „marxističtí“, jak sami sebe s vážnou tváří nazývali, dělali, že nikdo takový neexistoval; osvědčenou metodu by si měli osvojit i neomarxisté, pokud tak již neučinili. V Konturách české literatury pro děti a mládež (od začátku 19. století po současnost) Otakara Chaloupky a Jaroslava Voráčka (2. vyd. 1984) se o Martě Voleské dočíst nelze, a to je tam na 539 stranách zachycen kdejaký škrabálek, dokonce ani na sebe jmenovaní mudrci nezapomněli a pěkně se o sobě zmínili na sedmi, respektive šesti místech. To Arne Novák samozřejmě o Martě Voleské psal: v Přehledných dějinách literatury české (1939) ji lapidárně charakterizoval se stylistickým šarmem sobě vlastním: „Nad ostatní pěstitele veršovaných seriálů pro nejmladší čtenáře dosáhli úspěchu kreslíř karikaturista Lidových novin Ondřej Sekora (* 1899) svou působivou antropomorfickou invencí Ferdy Mravence a neúnavná výrobkyně líbivých leporel Marta Voleská (provd. Ryšánková, * 1905), jejíž Kulihrášek se stal obecně populárním.“

„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné), jež si na rozdíl od Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.

„Nedílnou součástí“ (jak zní publicistické klišé, pardon) veršovaných příběhů o zvídavém, neposedném, ale vlastně hodném Kulihráškovi (stále nosí na hlavě červenou karkulku, možná inspiroval Jaroslava Foglara při zrodu Červenáčka) jsou barevné obrázky Artuše Scheinera, osvědčeného dekorativního ilustrátora secesní ražby, samouka, jenž se stal zaživa ve své branži klasikem. Mimochodem, v akademické Encyklopedii českého výtvarného umění (1975) není po něm ani stopy, zato na takového Adolfa Zábranského kolektiv autorů vedený Emanuelem Pochem zapomenout nesměl: komunistický umělec tam má samostatné heslo i s připomínkou plakátu k 50. výročí KSČ, haha. Číst vymiškované normalizační příručky je pořád docela zábavné.

Tomáš Prokůpek předkládá Kulihráškovu genezi, vedle toho i profily Marty Voleské a Artuše Scheinera, dohledal jejich korespondenci, dobové kritiky, zkrátka všechno možné, dokonce i nadšené ohlasy dětských čtenářů („Přál bych si, aby letos byl Kulihrášek sportsmanem. Vyplní se mé přání? Dočkati se nemůže J. M, žák 3. tř. ob. školy Radnice“), nezapomněl ani na etymologii jména Kulihrášek: to k nám přišlo z východu, v běloruském folkloru žije Pakacigarošak (rusky Katigorošek), bohatýr, „kterého matka porodila poté, co snědla samovolně se kutálející zrnko hrachu“. „Kulihrášek“ byl úspěšný překladatelský pokus Karla Jaromíra Erbena, viz Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869).

Jádrem knihy je čtrnáct samostatných kulihráškovských příběhů (první je Trpaslíček Kulihrášek mezi zviřátky, 1927, poslední Kulihrášek s Majdalenkou a kouzlo zlaté jahody, 1935) v patnáctém a šestnáctém (Divík z lesů a Sláva, děti, vojáci jsou tady!, oba 1934) si autorská dvojice od Kulihráška odpočinula. Vše formou faksimile, takže „tramway“, „s medusami“, „S bohem, s bohem, vojáci!“ atd. Bylo to nutné?

Už se zdálo, že z Kulihráška zbylo jen apelativum s malým k, expresivní označení děcka, ani ne nutně tlustého. A do toho teď ten trpaslíček zrozený skoro před sto lety. Čas ho odnesl a zase přinesl. Jako pouštní bouře, která ho vytrhla z pštrosího zobáku kdesi v exotických dálavách, když mu bylo ouvej, a „pod hvězdami / nad městy i vesničkami“ bezpečně dopravila domů. „Probudil se ve chvilce: / ležel ve své postýlce.“ (Kulihráškův výlet, 1928.)

„Dnešní děti už zřejmě může Kulihrášek oslovit jen stěží, na to je jejich svět příliš odlišný,“ míní skepticky editor. Ale – co kdyby tu a tam přece?

Tomáš Prokůpek – Artuš Scheiner – Marta Voleská: Kulihrášek. Kompletní příhody a příběh jeho tvůrců. Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2021, 324 str.