Knížka Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny je prý „pro ty, kteří se rádi zamýšlejí nad řečí, již ostatní používají bez rozmyslu“. Nebudeme autora chytat za slovo a namítat, že „bez rozmyslu“ užívat řeč nelze, činí tak leda docela malé děti, i ony však brzy získávají povědomí o morfologii, syntaxi atd. Nikoli o etymologii, možná nejatraktivnější jazykovědné disciplíně. O ni šlo Jakubu Markovi především, ač to v předmluvě verbis expressis neříká, pouze kolem toho termínu krouží („taje našeho jazyka přitom leckdy skrývají mnoho zajímavého – překvapivé souvislosti, nevšední příběhy i podivuhodná tajemství“; no prosím, taje skrývají tajemství, to možná nenapadne ani ty, „kteří se rádi zamýšlejí nad řečí“...), i když, pravda, slovo etymologie se poprvé objevuje – dokonce s vysvětlením, co že to je – už v první kapitole.

Těch kapitolek je dvaadvacet, třiadvacátá je údajně „bonusová“, v knize ji nenajdeme, tam je jen návod, jak se dostat k její elektronické podobě. Ani ona není objevná, pojednává o vulgárních synonymech slovesa souložit, zachycených přinejmenším v Obrátilových Kryptadiích či  Ouředníkově Šmírbuchu jazyka českého a vyložených Rejzkem v Českém etymologickém slovníku (Ouředníka a Rejzka autor zná, Obrátila asi ne). Ovšemže nemůže scházet odkaz na Babičku Boženy Němcové v souvislosti se slovesem šukat, to je stále spolehlivě komické.

Výklad se zabývá slovy z různých oblastí, například kapitola V sobotu šabat, v září říje objasňuje, „jak vznikly české názvy měsíců v roce a dnů v týdnu“. Autor si o tom sice přečetl článek v Naší řeči z roku 1939, poctivě ho uvádí, leč kdyby znal i Havránkovu studii Květen, máj z roku 1974 (rovněž v Naší řeči), dověděl by se víc a mohl se s námi o ty informace podělit. Takto sděluje pouze, že květen „získal svůj název podle toho, že se jedná (u pana Marka o nic nejde, neběží, nekráčí, o všechno se u něho až obsedantně „jedná“) o označení měsíce, v němž se příroda probouzí a dává to najevo mnoha rozličnými květy“. No dobře. U Havránka by se dočetl, že slovo květen je „vynález“ Josefa Jungmanna, a snad mohl dodat, že slovo máj není tak docela ztraceno, prvnímu dni onoho měsíce tak přece stále říkáme. Tato opomenutí by nestála za zmínku, kdyby v téže kapitole nebyla hloupá chyba. Při inventuře názvů dnů v týdnu tvrdí autor o středě: „Když chodíme do práce či do školy, středa stojí uprostřed našeho pracovního týdne. A právě proto jí říkáme právě (sic) středa.“ Ale ne! Panu Markovi nedošlo, že pětidenní pracovní týden je záležitost poměrně nová a že od něho jména dnů odvozena být věru nemohou. Pěkné poučení, jak to s tou středou je, by našel u Františka Kopečného, dalšího lingvisty, s jehož jménem se dosud nepotkal. V knize Dobrodružství etymologie (2009) čteme: „Ale naše středa (polsky środa, rusky sredá, srbochorv. sréda nebo srijèda) ukazuje (podobně jako německé Mittwoch) na nejstarší způsob počítání, od neděle jako prvního dne.“

V kapitole Hospoda a kavárna jsme školeni, že přípona -árna „obvykle označuje nějaký uzavřený prostor“. A co třeba kafkárna, levárna, lumpárna, pakárna, srabárna, sviňárna, šaškárna, ulejvárna? V kapitole Jazyková duchařina stojí: „Zrovna u neživotné verze slova duch totiž narážíme na výjimku, která potvrzuje pravidlo. V jejím případě se ve čtvrtém pádě jednotného čísla (který by se měl u mužských neživotných podstatných jmen shodovat s pádem prvním) často používá i životná podoba ducha...“ Těch výjimek je víc: dát si bacha, frťana, šlofíka, dostat padáka, najít hříbka, vzít roha... Pane Havel, dejte tipa, řekl kdysi premiér Adamec.

Kniha o jazyce by měla být pravopisně čistá, tato není („v díle Mistra Jana Husa“ je špatně a „Nakladatelství československé akademie věd“ taky, dělení Ma-chka na konci řádku je leda pro otrlé). Místo Podzemí slov měla raději vyjít reedice Tajemství slov (2006) Vlastimila Styblíka, tam je toho stokrát víc. Ne-li tisíckrát.

Jakub Marek: Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny, vydalo nakladatelství Pointa v Praze roku 2022 ve společnosti Albatros Media, a. s., 132 str.