„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“

Inu ovšem, Karel je Havlíček Borovský. Má před sebou už jen sedm a půl roku života, z toho skoro polovinu v Brixenu. Julie je jeho manželka, tuberkulóza ji připraví o život ještě dřív. Holka je Zdeňka († 1872). Maminka Josefa Havlíčková překročí devadesátku (1791–1884). A stejně tak její dcera, Havlíčkova o jedenáct let mladší sestra Johana Nepomucena, v rodině zvaná Mucena (1832–1913).

Také tento dopis (vedle dalších skoro dvou set) čteme ve svazku Karel Havlíček: Korespondence IV, 1848. Je to skvělá edice, editoři, aktuálně Robert Adam, František Martínek, Petr Palacký, Magdalena Pokorná a Lucie Rychnovská, odvádějí výbornou práci, vydání každého svazku (od roku 2016) je svátek – pro všechny, kteří už dávno milují Havlíčkovy zázračně nekorodující verše, pro poučení se rádi vracejí k inspirativní publicistice a v roce 2013 s potěšením přivítali velkou havlíčkovskou monografii Karla Kazbundy, jejíž publikaci za autorova života bránili „marxističtí vědci“, jak se sami označovali, ve skutečnosti bezskrupulózní ničemové vyžívající se v perverzní rozkoši z potlačování těch názorů, jež při své myšlenkové impotenci nedovedli vyvrátit přesvědčivými argumenty.

Rok 1848 byl v Havlíčkově životě významný z několika důvodů. Jako šéfredaktor skončil v Pražských novinách a založil nezávislý politický list Národní noviny, první český deník. V bouřlivých časech se angažoval občansky a politicky, byl zatčen a vězněn na Pražském hradě, současně byl zvolen do říšského sněmu, poslanecké angažmá ho ale nebavilo, po pěti měsících složil mandát a vrátil se do redakce Národních novin, později čelil jejich zákazu, ale to už jsme za časovou hranicí přítomného svazku. Do ní se však pohodlně vejde březnový sňatek s Julií (Julianou) Sýkorovou i prosincové narození jediného dítěte.

Také tento svazek je vybaven stejně jako předchozí tři bohatým poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem s anotacemi, obrazovým doprovodem a kalendáriem života a díla Karla Havlíčka, přehledně členěným do oddílů K. H., pobyt, rodina, přátelé, události, dílo. Tam jsou uvedeny (zůstaneme-li u roku 1848) i takové drobnosti jako třeba „10. až 13. 8. na dovolené v Praze, do Vídně se vrací s manželkou Julií“, kupodivu však není zachyceno přestěhování redakce ze Smetanova nábřeží na Národní třídu (tehdy se obě místa jmenovala jinak); Havlíček, jenž byl zvyklý mít redakci v bytě (či byt v redakci), tam získal i zázemí pro rodinu, „Nepomucena“ v roce 1896 vzpomínala, že nové redakční místnosti byly „zařízeny s jakousi nádherou“ a „byt Karlův byl elegantní. Sestával z pěti pokojů, které byly velmi vkusně zařízeny“. To všechno erudovaní havlíčkovští editoři jistě vědí, není třeba je odtud poučovat, i když i takový Vladimír Kovářík píše v Literárních toulkách Prahou nepřesně, že na Smetanově nábřeží „bydlil a měl redakci Národních novin Karel Havlíček Borovský v letech 1848–1850“, čímž na sebe prozradil, že Národní listy neměl v ruce. Kdyby ano, nepřehlédl by ve vydání z 3. 11. 1848 výrazné oznámení na první stránce: „Redakce a expedice Národních novin přenesena jest od nynějška z Královské lázně do čís. 339-II“ atd. Ale to jsme zabočili za dva rohy.

Takže čtvrtý svazek ze šesti. Na tento velkorysý projekt čekala česká kulturní veřejnost sto padesát let. Že se ho nedočkalo několik generací, jež Havlíčka četly, znaly a ctily víc než současná populace, je sice mrzuté, avšak nedá se s tím nic dělat. Lepší pozdě než nikdy. Říká se to tak, že?

Karel Havlíček: Korespondence IV, 1848, vydalo NLN, s. r. o., 410 str.