Musela to být fantastická zahrada, pomyslí si užaslý návštěvník výstavy prezentované pražským Uměleckoprůmyslovým museem a nazvané věcně i metaforicky Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Se zatajeným dechem si prohlíží desítky Sudkových bromostříbrných kontaktních fotografií a také Rothmayerem navržený kovový zahradní nábytek či zahradní svícny na železných prutech připomínající exotické rostliny. A rovněž všechny další exponáty, vesměs obrazy a plastiky, jež v citlivé míře dokreslují především portrét architektův.

I když fotografův vlastně taky: jde často o díla společných přátel, výtvarníků s oběma muži duchovně spřízněných, dejme tomu Františka Tichého nebo manželů Josefa a Jiřiny Kaplických, rodičů známého architekta, dále sochařského manželského páru Bedřicha Stefana a Hany Wichterlové, ale i tvůrců o generaci mladších, třeba Andreje Bělocvětova či Pravoslava Rady.

Hned první fotografie a jejich působivé zvětšeniny nás uvádějí do vegetace, o níž se psává, že je „bujná“, obklopující pražskou vilu rodiny Rothmayerovy postavenou v letech 1928 až 1929, tedy ještě dřív, než v její blízkosti skoro nepříjemné vyrostl areál Ústřední vojenské nemocnice: vidíme na nich hradního architekta Ottu Rothmayera (1892–1966), žáka a pokračovatele Plečnikova, jeho manželku Boženu Rothmayerovou Hornekovou (1899–1984), textilní výtvarnici, módní návrhářku a designérku, jejich syna Jana (1932–2010), televizního technika, a také Josefa Sudka (1896–1976). Samospoušť? V cyklu snímků ze stavebních úprav Pražského hradu obdivujeme Sudkovu bravurní hru se slunečními paprsky, prvním trojrozměrným exponátem, nikterak velkým, a přece nepřehlédnutelným, je Rothmayerem navržený mramorový prototyp hradní římsy. Vzápětí je připomenut sám Jože Plečnik, a to skicami, prototypem sochařského detailu pro Býčí schodiště či elegantní klikou s šakalí hlavou navrženou pro hradní byt prezidenta Masaryka. Následují Sudkova zátiší, experimentální koláže připomínající rané práce Kolářovy, v nichž „podkladové foto“ plní funkci pasparty. A když už kovový zahradní mobiliář s bílým nátěrem, ať z 19. století, ať vytvořený podle Rothmayerových návrhů, známe z uhrančivých snímků tak důvěrně, že bychom ho snad i zpaměti nakreslili, čeká nás na cestě expozicí několik kusů skutečných. Ona zahrada je hlavním tématem výstavy, střídavě se v podobě fotografií i předmětů z ní objevuje a mizí skoro až do konce. Tam už na nás čeká jen vitrína se Sudkovou posmrtnou maskou, kradí sňatou v jedné z pražských nemocnic, kde zemřel. Ruku na srdce, je to snad jediný exponát, který tady být nemusel.

Jistěže se na těch působivých záběrech, výsledcích často dlouhých expozic čarujících s šerosvitem, „zastavil čas“, to se děje na každé fotografii, jenže tady se zastavil čas, který byl vytržen z dobového kontextu. Co se dělo za plotem, drátěným i živým, na Sudkovy snímky neproniká. Zahrada je většinou vylidněná, vypadá tajuplně, exoticky, skoro jako džungle, a pokud objektiv zachytil ve chvíli odpočinku její majitele, podle oděvu (architekt má bílou košili a na hlavě panama) bychom dobu neuhodli. První republika? Ba ne, 1955.

Prohlížíme si snímky Josefa Sudka z epochy komunistického teroru, toho krvavého s popravami, kriminály a střelbou na zadrátovaných státních hranicích, ale mimo jiné také teroru estetického, jehož si člověk senzitivní jako on nemohl nevšimnout, avšak dobové reálie sem nemají přístup. Stručně řečeno: na stole v Rothmayerově pracovně neleží třeba Rudé právo s Gottwaldovým portrétem, pohled na budovu filozofické fakulty není „umocněn“ svazačkami tančícími před ní chorovod, na pražském panoramatu je vlevo Petřín a vpravo Hradčany, přitom stačilo objektiv trochu pootočit a už by tam byl nad Letnou se tyčící žulový Stalin ve své hrůzné monumentalitě. Josef Sudek… to neudělal. Nejen že nešel té době snaživě naproti, on si ji dokonce ani nepřipustil k tělu. Podobně Rothmayer, jenž po odchodu svého slovinského učitele na sklonku Masarykova prezidentování směl dál pracovat na Pražském hradě, a to jak za druhé světové války, kdy pokračovaly průzkumné práce, nikoli však stavební úpravy, tak za vlády prvních dvou „dělnických prezidentů“, jimž se nepokoušel zalíbit podbízivými úlitbami beroucími ohled na jejich absenci dobrého vkusu. Zůstala po něm krása, jíž věnoval polovinu života (1921–1956): Klínová chodba, vstup se schodištěm ke Španělskému sálu, místnosti pod ním, sloupová síň… Dnešní Hrad je Plečnikův – a Rothmayerův.

Kdy přesně vzniklo přátelství těchto dvou velkých umělců, které trvalo až do smrti staršího z nich? Není to důležité. Uvádí se, že v první polovině čtyřicátých let, za německého protektorátu. To už byl Sudek přinejmenším v uměleckých kruzích dostatečně znám. Stejně tak Rothmayer. První druhému poté fotografoval dům, zahradu i průběžné výsledky hradních stavebních úprav, druhý prvnímu navrhoval adjustaci některých snímků, architektonicky mu připravil výstavu v pražské Umělecké besedě roku 1958 a rok nato se postaral o grafickou úpravu velkolepé knižní kolekce Sudkových fotografií Praha panoramatická. Podílel se i na fotografově výstavě v budově nakladatelství Československý spisovatel v roce 1963. Sudek se přátelil také s Rothmayerovým synem, přesněji řečeno: Jan byl Sudkovým obdivovatelem a od 50. let i pomocníkem, asistoval mimo jiné při pořizování snímků pražských panoramat.

Když se člověk po hodině a půl vypotácí z výstavy jako omámený, sotva se ocitne před citlivě a současně moderně zrekonstruovanou budovou Uměleckoprůmyslového musea, zatouží onu magickou Rothmayerovu zahradu spatřit. Jako dezert po výtečném obědě. Pravda, touha je – jak to někdy bývá – doprovázena jistou obavou: vždyť to tam po tolika letech nemůže vypadat jako na snímcích starých i sedmdesát roků, už z důvodů přírodních, vegetačních. Tvář zahrady, v níž Josef Sudek objevoval další a další zákoutí a nová místa pro svůj stativ, musí dnes být nutně jiná.

Naštěstí je Rothmayerova vila i se zahradou v ulici U Páté baterie veřejně přístupná. Stará se o ni Muzeum hlavního města Prahy, navštívit ji lze v úterý, čtvrtek, sobotu a neděli po předchozí domluvě. Na pozemku obklopeném tehdy poli postavil Rothmayer dům, jak výše řečeno, roku 1929. Pro svou ženu i své rodiče. Rovněž v tomto projektu byl věrný Plečnikovi, vyšel z jeho návrhu lublaňské vily Stadion. Za dochování významného objektu české klasicizující moderny i s původním nábytkem či korkovými podlahami vděčíme Janu Rothmayerovi, jemuž láska a úcta k rodičům velely zachovat interiéry pokud možno v původním stavu a o zahradu se starat stále tak, jako kdyby se měli kdykoli vrátit někdejší hosté a s nimi i nepřehlédnutelný Josef Sudek, velikán, jenž „na svůj společenský vzhled (...) prostě kašlal. A tak ze své tělesné bídy a lidské ubohosti a také trochu ze společenského vzdoru vytvořil si rázovitou autostylizaci středověkého vandráka“ (Jaroslav Seifert).

Zatímco vila je i bez života stále útulná, zahrada je v zimním převleku obnažená a na pohled překvapivě malá (asi 1000 metrů čtverečních). Iluze vytvořená Josefem Sudkem mizí. Jen osiřelý bílý mobiliář tu stojí jako důkaz, že jsme na správné adrese.

Ale ještě na skok do expozice. Je tam i autentický strojopis Jana Řezáče z počátku 60. let, z něhož by se chtělo citovat víc než šest vět: „Josef Sudek je jedním z největších fotografů všech dob. Byť to zní neskromně, je to pravda. Není v tom ani za mák rizika. Jako jeden z mála umělců překonal zlidštěním předmětů svého nekomfortního prostředí odcizení moderního člověka. Obklopen náročnými sny a schoulen do nenapodobitelné prostoty nabídl nám fotografie v hodnotě nejvzácnější drogy. Zapojil svůj čas do světa absolutní krásy bez jakýchkoli podmínek.“

Sudek, Rothmayer, Tichý… Kdo ještě? Zrzavý, Medek, Váchal, Reynek… Nakonec budou dobu komunistické hrůzovlády definovat jejich díla. Vytvořená navzdory panující doktríně, nikoli ve snaze o „přitakání“. Dokonce ani ne jako kompromis. Nabokov kdysi napsal: „Jakmile si umění zadá s politikou, neodvratně klesne na úroveň ideologické veteše.“ Ti skutečně velcí si to dobře uvědomovali. A ti malí? Ano, byli, žili, tvořili a často škodili. Dávno už nám mohou být lhostejní, pokud se jejich ubohé horlivosti, jejich „angažovanému umění“ nechceme rovnou vysmát.

Výstava, jejíž koncepce je dílem Jana Mlčocha (architektonické řešení vytvořil Emil Zavadil a grafický design Martin Balcar, vše na vysoké úrovni), se jmenuje, jak řečeno, Návštěva u pana kouzelníka. Název by se však docela dobře obešel bez předložky, protože i Josef Sudek byl kouzelník. Návštěvy pana kouzelníka, to by bylo zrovna tak výstižné.

Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Uměleckoprůmyslové museum v Praze do 27. března 2022.