Na kus řeči s Karlem Olivou
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.
Paní Karásková se chová jako maturantka, kterou čekají přijímací zkoušky na bohemistiku (přitom ji vystudovala na olomoucké univerzitě, dokonce tam, pochlubila se, „obhájila i disertační práci“, to je hezké): přišla na konzultaci a ptá se na to či ono z historické i aktuální mluvnice, lexikologie, stylistiky, rétoriky, pravopisu... „Přední český jazykovědec“ (tak si Olivu vyhodnotila) trpělivě odpovídá, vysvětluje, uvádí příklady, je trochu nostalgický, což k jeho věku asi patří („Za našich mladých let...“), avšak nechce tím moc dojímat, snad ani sebe. Jeho výklad je katedrový („Celkově je asi vhodné zdůraznit...“, „Už jsme si řekli...“, „Jak už jsme si řekli...“), a přece svěží a poutavý.
Tazatelka se stylizuje do nepoučené, utrousí třeba bez zábran: „Teď trošku tápu v paměti. Připomeňte mi, co je to ten duál?“ Hahaha. Absolventka vysokoškolské bohemistiky samozřejmě dobře ví, „co je to ten duál“, nechce se věřit, že by látku de facto už středoškolskou zapomněla, taková vymývárna mozků to snad v MF DNES ani být nemůže, popularizátorova popularizátorka otázku přesto klade, asi jménem prostého lidu. A arciť v jeho zájmu, že? Jako kdyby Karel Čapek v Hovorech s T. G. Masarykem skočil prezidentovi do řeči: „Prosím vás, připomeňte mi, kdo to byl ten Hegel.“
Někdy to však stylizace být nemusí. Paní Karásková říká: „Zaznamenala jsem názor jistého středoškolského profesora, že čeština je oproti jiným na nadávky chudá. Je to pravda?“ Asi chtěla říct „oproti jiným jazykům“, bystrý Oliva však elipsu pochopil a na otázku vcelku zbytečnou odpovídá. Tím „jistým středoškolským profesorem“ byl Pavel Kucharský, autor knížky Víš si rady s češtinou? z roku 1977. Že by ji Oliva v mládí nečetl? Měl paní Karáskové diskrétně napovědět, to se však nestalo. A naopak. Když Oliva utrousí, že jeho otec, bohemista a polonista Karel Oliva, napsal o nových Pravidlech českého pravopisu „docela pěkný článek, který vyšel někdy v roce 1993 v Respektu“, paní Karásková neřekne: „O poslední pravopisné reformě napsal tehdy do Literárních novin. Takže do Respektu taky?“ Zdá se, že článek Olivova otce se ani nepokoušela hledat.
Podobně se spokojila s Olivovým tvrzením, že „s Janem Husem bychom se domlouvali opravdu trochu obtížně“. Na téma českého jazyka Husovy doby se nepřipravila ani dodatečně (při redigování), Olivova slova dokonce uplatnila v názvu první z šesti kapitol (Jak se rodila čeština aneb S Husem bychom si nepopovídali). Kdyby si přečetla Husův dopis Pražanům, napsaný v Kostnici 10. června 1415, což je text poměrně známý, dokonce parafrázovaný na podstavci Šalounova sousoší, musela by namítnout, že středověká čeština, jakou je psán, zůstává i po šesti stoletích stále dobře srozumitelná, hle: „O Mistru Jeronymovi, mém milém tovařiši, nic neslyším, než že jesti v těžkém vězení, čekaje smrti jako já, a to pro svú vieru, kterúžto jest statečně Čechóm ukazoval. A Čechové, naši najukrutnější nepřietelé, dali sú nás jiným nepřátelóm v moc a u vězenie. Prosímť vás, abyste za nás Pána Boha prosili. (...) Také prosím, aby sě milovali vespolek, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Kde je jaký problém?
Jistěže by knížka o češtině měla být jazykově čistá, Oliva si měl při korekturách opravit „moravské Slovácko“, „Matějskou pouť“ či „prudérního“ (buď jen Slovácko, nebo Moravské Slovensko, matějská pouť s malým m a pruderní bez é), nebo mu to měla opravit paní Karásková. Jenže ti dva se vzájemně neopravují...
Ivana Karásková: O češtině s Karlem Olivou. Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON, 223 str.