Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.

Trvalo to deset let, stálo to padesát milionů, nepočítáme-li dalších 400 milionů na rekonstrukci Muzea města Ústí nad Labem, původně novorenesanční školní budovy z roku 1876, výsledek však tvůrcům hanbu nedělá. Pěkné instalační nápady předvedl ateliér Projektil architekti, jmenovitě Roman Brychta.

Není to výstava (pouze) o kdysi převážně německém osídlení našeho pohraničí, jak by snad mohlo naznačovat její labskoústecké umístění. Byla pojata šíře: jako přehledné – víc „obrazem“ a zvukem než slovem, ale to možná časem napraví nějaká doprovodná publikace – dějiny osm století tvajícího soužití českojazyčného a německojazyčného obyvatelstva, soužití, které mohlo ku prospěchu obou stran trvat dodnes, jenže… netrvá. Nejprve ve třicátých a pak ve čtyřicátých letech dvacátého století se jaksi „pokazilo“.

Byly doby, a mají ještě dost pamětníků, kdy se o „našich Němcích“ buď mlčelo (ve škole), nebo informovalo tendenčně (prostředky hromadného sdělování, tehdy tisk, rozhlas a televize v područí vládnoucí Komunistické strany Československa, zdatné zkreslovatelky historie). Či se snad smělo napsat, že třeba německý výtvarník Heinz Edelmann (1934–2009), který se v roce 1968 proslavil animovaným filmem Žlutá ponorka (Yellow Submarine), pocházel právě z Ústí nad Labem, odkud byl po druhé světové válce se svými rodiči vyhnán? (Jak dlouho ještě budeme říkat „odsunut“?)

Jak při zahájení výstavy připomněl historik Petr Koura, ředitel kulturně vzdělávací a vědecké společnosti Collegium Bohemicum, která spolu s muzeem výstavu připravila, je to „český pohled na naše Němce“. Ale ovšem i na „naše Čechy“. Prezentuje se tady třeba první vydání Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna z 30. let 19. století nebo první vydání Dějin národu českého v Čechách a v Moravě Františka Palackého; jak známo, věhlasný historiograf začal psát a vydávat své životní dílo v němčině (Geschichte von Böhmen – název se obešel bez slova národ).

Bylo v našich dějinách víc německého, než jsme ochotni si připustit? Asi ano. A není už čas to všechno konečně nahlédnout, jak říkají historici, sine ira et studio? Bez hněvu a zaujatosti? Jistěže musíme mluvit i o hrůzách německého národního socialismu, ale stejně tak o hrůzách komunismu, odehrávajících se po druhé světové válce na československých občanech německé národnosti dokonce už v době, kdy se komunismus teprve dral k moci.

A ještě s dovolením poznámku na okraj. Plakát lákající k návštěvě této opulentní výstavy je černobílý, pořadatelé – asi ve snaze o „mediální zkratku“ – na něm uplatnili poměrně známý fotografický portrét Franze Kafky s buřinkou, i když právě „Dr. František Kafka“ (tak je podepsán v česky psaném dopise Úrazové pojišťovně dělnické v Praze z 30. června 1908, ten je v jedné z vitrín k vidění, dočasně dokonce jeho originál) by nad slovy „NAŠI NĚMCI“ na svém svrchníku asi zakroutil hlavou. Možná by nechtěl být spojen ani s vysvětlujícím podtitulem „Stálá expozice k dějinám německy mluvících obyvatel českých zemí“, protože zrovna on nebyl odkázán pouze na němčinu. Vždyť své přítelkyni Mileně Jesenské kdysi napsal, že „nikdy nežil v prostředí německého národa“, ujistiv ji: „Jistěže rozumím česky“ a taky: „čeština je mi mnohem srdečnější“ (než němčina). Víme, že Kafkův otec měl českou výchovu a spisovatelova matka, vychovaná německy, pocházela z českého prostředí, z Poděbrad. Je to zkrátka složitější.

Ale jinak ta výstava opravdu stojí za zhlédnutí. Když už se člověk ocitne v Sudetech.

Petr Koura a kol.: Naši Němci. Stálá expozice k dějinám německy mluvících obyvatel českých zemí. Muzeum města Ústí nad Labem, úterý až neděle od 9 do 18 hod.