Válečný veterán a příslušník československého letectva ve Velké Británii Emil Boček oslavil v únoru sté narozeniny. Životní příběh tohoto brněnského rodáka je vskutku fascinující. Zaznamenal jej historik Jiří Plachý v biografii Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl vydané v roce 2018 nakladatelstvím Jota. Jiří Plachý: Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl, Jota, 264 + 32 str.
Třiatřicet knižních titulů získalo nominaci v soutěži Magnesia Litera 2023, která představila také trojici nových žánrových kategorií. Vítězové Litery za detektivku, Litery za fantastiku a Litery za humoristickou knihu budou oznámeni 16. dubna v Knihovně Václava Havla, zatímco hlavní ceremoniál se odehraje tradičně na Nové scéně Národního divadla 17. dubna večer s přímým přenosem na ČT Art. Šanci na vítězství v kategorii Litera za naučnou literaturu má také filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková se svojí knihou Kdo tu mluvil o vítězství.
Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku.
Nakladatelství Puffin, které patří pod vydavatelského obra Penguin Random, vydává mimo jiné dětské knihy britského autora Roalda Dahla (zemřel roku 1990). Nové vydání mělo ovšem projít zásadními úpravami: knihy si přečetli „odborníci na citlivost“ z kolektivu Inclusive Minds a provedli v nich několik set změn. Tak se – simsalabim! – stal z tlustého chlapce „ohromný“ a vytratily se všechny zmínky o tom, že nějaké dámy jsou plešaté. Snaha o záchranu citlivých duší před zlými slovy se neomezuje jen na lidské bytosti, dokonce ani slepice už v budoucím vydání nemají být „hloupé“
Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.
Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven.
Kateřina Černá používá tempery, tuš, odstřižky látek, barevné papíry, krajky, provázky, korálky nebo stříbrnou kovovou fólii, do jaké se balí třeba čokoláda. Nenápadný půvab snové skutečnosti, zároveň tajuplný ženský svět má v sobě cosi prvopočátečního a zároveň kosmického, kouzlo, které naší přítomností často chybí. Kateřina Černá: Sny zaznamenané, Museum Kampa, Praha, do 12. 3. 2023.
Kritiku v literárním světě vyvolalo přepsání knížek britského spisovatele Roalda Dalha do jazyka bez výrazů, které mohou být některými považovány za urážlivé. Barvitý jazyk zmizel třeba z Karlíka a továrny na čokoládu. V novém vydání Dahlových knih z nakladatelství Puffin Books, jež spadá pod společnost Penguin Books, editoři změnili pasáže týkající se váhy, mentálního zdraví nebo rasy. Augustus Gloop, hamižný chlapec posedlý jídlem z Karlíka a továrny na čokoládu, nově není „obrovsky tlustý“, ale jen „enormní“.
Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.
S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.
Deníkové zápisky Františka Schildbergra (70), brněnského básníka, publicisty a vysokoškolského pedagoga, jsou souborem glos a postřehů zapisovaných během roku 2021, počínaje 6. lednem, kdy „dav vyhecovaný prezidentem Donaldem Trumpem vnikl do budovy Kapitolu“, a konče 31. prosincem („Další rok, čas Božího milosrdenství“).
Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen. Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem.
„Význam mezistátních smluv je roven skoro nulle. Všechny pakty a úmluvy, spolky, dohody, a alliance, záruky a přísahy, mírová ujednání byly vždy a jsou a budou po statisíciletí jen hloupými humbugy k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými, soudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by byla bývala ve vážném případě poctivě dodržena; historie jest jen jedna jediná věrolomnost a darebáctví a zvířeckost.
„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.
Snímek Emigranti na motivy literární předlohy divákovi předkládá příběh odehrávající se v 19. století, kdy masa obyvatel Skandinávie utíkala před hladomorem a s vidinou lepší budoucnosti do Ameriky. Jejich pocity a obavy o vlastní životy sledujeme skrze cestu mladé rodiny, která se potýká s historickými okolnostmi, ale i sama se sebou. Emigranti, režie: Erik Poppe, premiéra: 9. 2. 2023.
Do listopadu loňského roku bylo z ukrajinských knihoven vyřazeno přibližně 19 milionů výtisků knih, které vyšly v dobách Sovětského svazu nebo byly v ruštině. Informovala o tom dnes agentura Reuters s odvoláním na ukrajinskou poslankyni Jevheniji Kravčukovou. Co se s vyřazenými knihami stalo, není jasné. „Vyřazeny byly také některé knihy ze sovětské éry v ukrajinštině,“ uvedla Kravčuková, která je místopředsedkyní parlamentního výboru pro humanitární a informační politiku.
Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze.
Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.
Minulý týden měla v Divadle na Vinohradech premiéru dramatizace jednoho z nejvýznamnějších románů české literatury minulého století, Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Jde samozřejmě o dílo úplně jiného žánru než divadelního, ale jako může být na jevišti třeba Švejk nebo třeba Vojna a mír (vždy redukovaná), lze se o něco takového pokusit s Inženýrem, pochopitelně za cenu, že jde jen o digest, ošklivým slovem řečeno výcuc, který nicméně může mít svou kvalitu a přitažlivost.
Milan Bauer je tvůrce leptů, vyznavač steampunku, obdivovatel Karla Zemana, milovník starých kočárů, motocyklů, balonů. Je oceňovaným autorem poštovních známek. V Týně nad Vltavou představuje své grafické listy. Karel Kliment na jeho tvorbu reaguje formou objektů sestavených z drobných předmětů a artefaktů.
Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.
Věčně zamilovaný saxofonista a posléze autor detektivek Danny Smiřický je Škvoreckého alter ego. Poprvé se objeví jako čerstvý maturant ve Zbabělcích, figuruje v řadě povídek, stárne se Škvoreckým v Tankovém praporu, prožívá turbulence šedesátých let v Miráklu a emigraci do Kanady v Inženýrovi lidských duší. J. Škvorecký, J. Vedral: Danny Smiřický, Divadlo na Vinohradech, premiéra: 27. 1. 2023.
„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.
Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.
Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru.
V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.
Společná výstava Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Jana Mihalička dokumentuje netradiční zápas souboru La Putyka s přísnými proticovidovými opatřeními. V době, která bylo pro mnohá kulturní odvětví téměř likvidační, se herci ze souboru La Putyka rozhodli pokračovat v činnosti a experimentovali s různými formáty představení. Pot, slzy, La Putyka, 400 ASA Gallery, Praha, do 28. 2. 2023.
Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.
Miloš Budík se už jako velmi mladý stal součástí naší fotografie svými snímky v duchu takzvané poezie všedního dne. Ve svých dvaadvaceti letech získal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition. Jeho fotografie jsou prodchnuté zájmem o člověka a jeho každodenní život a podané často v efektních světelných kompozicích.
Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
