Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu. Tato Agnes si o pár stránek dál kupuje na rušné pařížské ulici zavalené hlomozem „jeden jediný kvítek pomněnky a drží ho před očima jako poslední viditelnou stopu krásy“. Tou Agnes byl autor, Milan Kundera.

Ve středu 12. července dopoledne, hned po oznámení Kunderovy smrti, se na sociálních sítích objevily různé komentáře, výroky a hodnocení a taky historky. Nemohly mezi nimi chybět ani ty, které popisovaly, jak se Kundera po roce 1989 čas od času objevoval ve své rodné zemi v přestrojení, prý dokonce za mnicha, s nalepenými vousy nebo v paruce, a pokaždé, když ho někdo poznal, reagoval zapřením, předstíráním, že jde o omyl, a pak rychlým zmizením.

Někoho to pobuřovalo, protože taková šaškárna přece nemá být, seriózní člověk tohle nedělá, nejspíš ten člověk něco skrývá, něco tají, co asi? Jiného to ale mohlo pobavit a vlastně i nadchnout. Protože ocenil, že Kundera je přece autorem románu Žert a Směšných lásek, těch geniálních analýz truchlivé vážnosti, a navíc se narodil na apríla, takže se podle toho chová – a není špatné, když v zemi, kde se často lidé berou tak strašně vážně, aniž to za to stojí, se najde někdo, kdo „žertuje“. Dokonce chodí v přestrojení: ano, jako Kunderův Goethe v Nesmrtelnosti, vyhastrošený a v pantoflích, s tlustou vlněnou šálou kolem krku a s průhlednou zelenou destičkou na čele. Když se ho Hemingway pobaveně ptá (jsou oba nesmrtelní a procházejí se na onom světě), proč to dělá, Goethe odpoví, že kvůli Bettině: „Všude, kudy chodí, mluví o své velké lásce ke mně. Tak chci, aby lidé viděli objekt své lásky: bezzubý, plešatý a s touhle směšnou věcí nad očima.“ Goethe netoužil po lásce Bettiny von Arnim (té sběratelky slávy a významnosti), nechtěl, aby si ho posmrtně přivlastnila a tím se stala významnější. Raději ze sebe udělal hastroše, plešatého a bezzubého. Ale svobodného.

Jenže Kundera šel dál než za vyhastrošení, on to opravdu myslel vážně s rozhodnutím „ztratit se“, žít inkognito a nedávat se napospas všem. A chtěl, aby se tohle rozhodnutí respektovalo. To způsobovalo údiv a nepochopení. V době, kdy každý touží být viděn, stále se někde zveřejňovat, být všem na očích, se vyskytne člověk, a to člověk velmi slavný!, který opravdu stojí na svém a chce si sám určovat, co ze své osobnosti a ze svého života poskytne jiným, světu, publiku: skoro nic. To se muselo jevit jako podezřelé. Přitom to mnohokrát napsal: důležité je jeho literární dílo, jeho romány, na tom mu opravdu záleží, to jediné je to, co chce tady předat a zanechat a o co má být zájem. Žádné pitvání se v soukromí, žádné dokumentární biografie, čerpající z pochybných, třeba policejních pramenů, žádné analýzy soukromých sklonů, drby, pomluvy a intimity. Druhá smrt spisovatele začíná v okamžiku, kdy zájem o soukromí převáží nad zájmem o dílo, napsal v oné Nesmrtelnosti, kde to právě postihlo Hemingwaye. Už se nebudou číst jeho romány, ale vyjde desátá biografie vrcholící podrobnou analýzou jeho sebevraždy. Až přestane lidi zajímat i ta sebevražda, zemře potřetí a definitivně. Smrtí autora ale začíná život díla. Kundera věděl, že fyzicky jeho život skončí, ale chtěl co nejvíc prodloužit život svých románů. Chtěl jim, pokud možno, dopřát nesmrtelnost.

Nesmrtelnost. Goethe se nebál toho slova a nebál se ho ani Kundera. Pojmenoval tak svůj poslední česky napsaný román, můj oblíbenější. Lze si představit, jak ho v něm nyní vítá Goethe a Hemingway, všichni se vzájemně uklánějí a vyměňují komplimenty, přičemž ti dva starší jsou zvědavi na zprávy zezdola. A Kundera se nejdřív trochu rozhlíží a uvažuje rychle, v jakém kostýmu se tady bude cítit nejlépe, přičemž nakonec zvolí mnišskou kutnu, což je vzhledem jeho pozemskému živou velmi příhodné i ironické. Ta na něm okamžitě přistane, docela mu sluší, jako mu to ostatně slušelo vždycky. Goethe ho poučí, jaký je tedy v nesmrtelnosti denní rozvrh, vlastně žádný není, je jen nekonečno a, jak byste řekl vy, velmi snesitelná lehkost nebytí, poví kníže básníků. Hemingway se podrbe ve vousech a vezme Kunderu kolem ramen a něco mu pošeptá… Ale co, to my samozřejmě nevíme. To je jen takové malé intermezzo.

Česká anomálie

Teď ale vážně. Milan Kundera, jeho osobnost a romány byly možná posledním velkým českým obecně sdíleným literárně-kulturním tématem. Mít jakýsi názor na Kunderu a znát aspoň přibližně jeho dílo, nebo to jen předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností přinejmenším trochu kulturně založené veřejnosti. Byl to přitom obrovský paradox. Jak se teď v titulcích všude psalo, byl to ve světě nejznámější český spisovatel (to by ovšem už nebyla taková senzace, kolik je asi tak trochu důležitějších českých spisovatelů, dva?), ale už se nepsalo, že v rodné vlasti to byl zároveň dlouho nejméně známý spisovatel opravdu světový! Pokud jde o dostupnost jeho děl, určitě. Trvalo to dlouhých pětadvacet let, než vyšla většina jeho románů (dvě francouzsky psané novely pořád ještě ne), takže zatímco většina kulturních národů měla „svého“ Kunderu kompletního, u nás nebyly stále vydávány jeho klíčové romány, které přitom napsal česky: ten poslední, Kniha smíchu a zapomnění, vyšel až v roce 2017. Tohle byla anomálie, která dlouho vrtala hlavou mnohým a zavdávala záminku mnoha spekulacím. Když v roce 2006 vyšla Nesnesitelná lehkost bytí v jazyce, v kterém byla napsána, uplynulo od jejího vzniku skoro čtvrtstoletí. Kundera text dopsal roku 1982, sedm let po svém odchodu z vlasti. Vyšel nejdřív ve francouzském překladu v roce 1984. Rok nato ho Kundera vydal v Kanadě u Škvoreckých. Paperback z nakladatelství 68 Publishers byl až do onoho roku 2006 jediným českým vydáním této slavné knihy, vedle Švejka asi nejslavnější, jaká byla v češtině napsána. Několik tisíc exilových výtisků bylo rozseto po celém světě, a přestože kniha existovala v Čechách a na Moravě v neodhadnutelném množství xeroxových kopií, dostat se k ní, důkladně ji přečíst a udělat si vlastní názor mohli stále jen někteří: samozřejmě ji mnozí četli v jiných jazycích. Znalost této knihy byla – řeč je o intelektuálních kruzích – spíš předstíraná než skutečná: skoro každý (intelektuál) sice tušil, o co v ní jakoby jde, znal bonmoty o „druhé slze“ nebo ten o „kýči jako absolutním popření hovna“, ale ty se vznášely bez opory celého textu jako banální bubliny ve vzduchoprázdnu.

Jak známo, po odchodu do exilu se Kundera českému prostředí stále víc vzdaloval, naopak etabloval se v jazyce a kultuře jiné, francouzské, jedné z nejpřitažlivějších a také nejnáročnějších vůbec. Tohle mu někdo přál, ale nikoli každý. V jeho vlasti vládl totalitní režim, který jeho jméno zcela vymazal, pokud ho zmínil, měl pro něj jen pohrdání, psal o něm jako o pornografovi a kýčaři, který se zaprodal úspěchu. Rok 1989 přinesl pochopitelně změnu i Kunderovi: obdržel Cenu Jaroslava Seiferta, od Václava Havla medaili Za zásluhy, ani v jednom případě si pro ocenění nepřijel, ale vždy ho vlídně přijal; s Havlem se pak setkal v Paříži. Což nijak nerozptýlilo úvahy o údajné rivalitě, která se prý táhla od jejich polemiky o „českém údělu“ ze sklonku roku 1969.

Začaly, velmi pozvolna, vycházet některé jeho knihy. Do vlasti se však fyzicky nevrátil, objevil-li se tu, pak jen na zapřenou. Jak už bylo zmíněno, důvody, proč se pro takovou distanci Kundera rozhodl, znal jen on sám a nebyl je povinen nikomu vysvětlovat. Jisté ovšem je, že skrytý způsob života volil i v zemích, kde žil, a že tedy zřejmě nešlo o nějakou čechofobii, ale o hlubší nechuť plnit roli „celebrity“.

Na podzim roku 2008, dva roky po českém vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, zasadilo naději na smír s českým prostředím ránu „odhalení“. Milan Kundera jako mladý student údajně v březnu 1950 na SNB oznámil skrývajícího se Miroslava Dvořáčka, kurýra západní zpravodajské služby. Česká literatura nezažila po roce 1989 větší skandál, který přitom s literaturou neměl nic společného. Bylo to, jako kdyby nadpozemšťan ukrytý v pařížském Olympu nebo ztrácející se v mlhách dalekého Islandu, kde hledal úplnou izolaci, sestoupil nedobrovolně mezi nás a my si ho mohli podle libosti osahat. Exkluzivní postavení Milana Kundery, zahalené skoro do mýtů a legend, bylo najednou svrženo a vyváleno v mediálním blátě. Byl to pohled, z kterého je ještě teď člověku trochu trapně. Česká společnost, tedy její část, jako by čekala na příležitost to Kunderovi ještě jednou spočítat, nyní ovšem už z jiného úhlu. Vzala na sebe roli mstitele za přečin, který, pokud se tedy odehrál, měl zcela konkrétní oběť, jíž jediné mohl Kundera něco dlužit.

Současné české společnosti přitom nedlužil nic. Když tak, pak naopak česká společnost dlužila něco jemu. Byl to totiž dlouhá léta on, kdo ji svým exkluzivním způsobem zastupoval v kulturním světě: byl elitním reprezentantem kultury země, která se – i vlastním přičiněním – ocitla na periferii Evropy, možná někde za Evropou. On to byl, který svým slavným esejem Únos Evropy připomněl v polovině 80. let civilizovanému světu, do kterého jsme tehdy nepatřili, že kdysi ve střední Evropě kvetla skvělá kultura a Češi byli jejími zdatnými spolutvůrci a pěstiteli. Fakt je, že díky Kunderovi se mohlo před pětačtyřiceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech. Díky Kunderovi a několika jemu podobným si čeština zachovala schopnost vyjádřit myšlenky, které ji udržovaly vysoko nad úrovní našich tehdejších bídných poměrů. Za to mu patřil a patří dík.

Pokud bude existovat literatura

Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenutý normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara, Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále.“

Ve dnech po Kunderově smrti by měl nějaký český spisovatel nebo spisovatelka podobná slova zopakovat, ale upřímně řečeno, on není moc kdo. Taková slova je totiž nutné podložit dílem, autoritou a taky kontextem. Ani jednoho srovnatelného se v současné české literatuře nikomu nedostává. Jen si zkuste představit, jak by zněla prázdně a jalově, i když není vyloučené, že se o něco takového někdo pokoušel. Ten Kunderův výrok je velmi patetický, ale nese v sobě něco velmi charakteristického a autentického. Přesvědčení, že nad dějinami, které se často projevují ničivě, vítězí lidský duch. A pak taky víra, že opravdu existuje zvláštní hodnota, jejímž projevem je literatura.

Zajímavé na tom výroku ovšem také je, že šlo o vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní – a přitom oba byli velcí a jedineční, a nemuseli si nijak překážet. Člověk mohl mít rád Hrabala i Kunderu, respektovat jejich um a umění, mohl právě v jejich protikladnosti oceňovat rozmanitost světa a jazyka a různé podoby člověka, či bytí, chcete-li. Česká kultura v nich měla své světové autory, měla v nich svou jistotu, že velká literatura vzniká i tady, právě v té jinak poměrně nevýznamné zemi. A nebyla to iluze a sebeklam: Kunderův Žert byl opravdu románem, kterému skládali hold největší esejisté a kritici ve velkých rubrikách světových žurnálů, slavný Louis Aragon o něm ve francouzském vydání napsal, že je to „jeden z největších románů století“, a když pak Kundera vydal už v exilu Nesnesitelnou lehkost bytí, byl to globální bestseller, ale nikoli toho typu jako Dan Brown nebo Padesát odstínů šedi, ale opravdu kniha, která se okamžitě zařadila do kánonu moderního románu a už v něm zůstane. Dalo by se říct, že jsou jenom tři opravdu velké poválečné globální romány: Sto roků samoty Garcíi Márqueze, Jméno růže Umberta Eca a právě Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí.

Zůstaňme ale ještě u toho citátu, který se na první pohled opravdu může zdát přehnaný. Copak si přejeme, aby byla zapomenuta ruská intervence nebo normalizace a zůstaly v paměti jen nějaké knihy? Takhle to Kundera určitě nemyslel. Pro něj jako spisovatele byla důležitá víra, že z politických nebo ekonomických dějin, které jsou často plné katastrof (nebo banalit), vyčnívají díla lidského ducha. A ten duch je tím, co ty katastrofy (a banality) přesáhne a překoná. Tím, že je transformuje a podá o nich svědectví. Literatura je tím úžasným nástrojem, který je dán do ruky talentovanému jedinci, aby z toho udělal dílo pro jiné lidi, pro čtenáře. Tak jako Hašek udělal z hrůzy první světové války Osudy dobrého vojáka Švejka, jako Škvorecký popsal konec té druhé války ve Zbabělcích, jako Vaculík rozpad starého světa v Sekyře nebo jako Kundera ironizoval velký pochod pokroku v Žertu nebo v románu Život je jinde. To byla velká literatura dvacátého století. Česká a klidně i světová.

Samozřejmě že víme, že velká doba literatury pravděpodobně odchází a místo ní nastupuje cosi, co Kundera sledoval v románech a esejích v druhé polovině svého života s čím dál větší lítostí, možná i pohrdáním. Mizení krásy, mizení smyslu, mizení citu pro pomalost a bezvýznamnost, jemnost sdělení a ironii, zapomínání na kořeny a proměna všeho v účel a funkci, které vládnou a určují ji mediální mágové, pro jejichž činnost vymyslel slovo imagologie.

To Kundera vnímal jako stav světa, ve kterém uvázl a z jehož konce hleděl na dlouhou cestu za sebou. Prý už byla v posledních letech hodně zastřená, ale nepochybně se tam rýsovala… nesmrtelnost. Dokud bude existovat literatura, má ji jistou.