Na začátku prosince roku 1933, to už byl v Německu Hitler skoro rok u moci, se osmnáctiletý Angličan Patrick Leigh Fermor vydal na pěší cestu napříč Evropou, z Londýna do Konstantinopole, jak se tehdy pořád ještě říkalo Istanbulu. V deštivém Londýně se rozloučil se spolužáky („Skvělé odpoledne na cestování,“ řekl mu jeden) a nechal se převézt lodí do Rotterdamu. Pak už se víceméně opravdu snažil jít pěšky, po svých okovaných botách a s rancem na zádech, cestami, které ještě nekřížily dálnice a kdy se dalo z jednoho města po cestě dojít do dalšího. První polovina putování během zimních měsíců musela být obzvlášť výstřední, ale Fermora poháněla neutuchající zvědavost a radost, že měl tak báječný nápad.

Nebyl to ale jen tak obyčejný tulák, natož vagabund, i když se snažil, nebo měl aspoň takové úmysly, chovat se co nejskromněji a vystačit s co nejmenší apanáží: nicméně nechával si během cesty posílat nějaké libry, které mu přece jen cestu trochu usnadňovaly; ale jinak chtěl spát, kde to šlo, živit se po cestě nějakou prací třeba na poli (na to si ale vybral špatné roční období), hlavně jít co nejvíc pěšky, co nejvíc toho vidět a co nejvíc splývat s krajinou, na což je pěší putování opravdu nejlepší. Pochopitelně, bylo to všechno trochu jinak, cesta, kterou si vybral, nabízela mnoho překážek, změn a rozptýlení a hlavně, Paddy, jak mu říkali přátelé, byl „lucky boy“, mladík s velkým kouzlem osobnosti, zábavný a chytrý chlapík, kterého každý rád viděl, potkal se s ním, dal se do řeči, pomohl mu – a doporučil ho dál někomu dalšímu, čímž se cesta odkláněla a směr měnil, i když základní zůstal zachován. A důležité také bylo, že to byl Angličan, příslušník rasy a třídy, která to prostě měla vždycky trochu lehčí: už díky jazyku, který vzdělanější lidé ovládali nebo se v něm rádi zlepšili. To platilo zvlášť pro aristokracii, kde už tehdy angličtina vytlačovala francouzštinu, navíc byl Paddy jazykový talent, dokázal mnoho odchytit, na Balkáně ho zajímalo třeba, kde se vzal jazyk cikánů (slovo romština by nebylo srozumitelné), a vůbec cítil náklonnost ke všemu, co bylo nějak zajímavé.

Fermor byl zkrátka excentrik, k čemuž měl dobré předpoklady: jeho otec byl vysoký koloniální úředník v Indii, matka byla svobodomyslná umělkyně, chodil na dobré školy, odkud ho sice vyhodili (držel se za ruku s dívkou), ale naučil se tam latinsky a řecky, což byl v Evropě základ vzdělanosti, na kterém se toho dalo hodně založit: přinejmenším takový člověk už pak nikdy nebyl odtržen od evropského kulturního dědictví, které si jednoduše celý život nesl s sebou a v sobě. Dolů do kontinentální Evropy vplouval jako do prostoru sice tajemného, ale vlastně domácího. Díky vzdělání věděl, co tam může najít, což ho tím víc vzrušovalo a přitahovalo. Věděl, že se v něm všechno uloží a bude k užitku pro celý život. Tak tedy vyrazil.

Plodem toho roku na cestě byly dvě cestopisné knihy, jejichž osudy jsou podobně podivuhodné jako ony samy. Jmenují se Čas darů a Mezi lesem a vodou, nyní jsou k dispozici v českém překladu. Mezi podnětem k jejich vzniku a konečným sepsáním leží padesát let: první vyšla v roce 1977, to mu bylo dvaašedesát, druhá v roce 1983. O obou se v Británii píše, že patří mezi nejlepší cestopisné knihy dvacátého století, jako se o Fermorovi zase píše, že byl křížencem Indiany Jonese, Jamese Bonda a Grahama Greena. Těmi všemi možnostmi Fermor nějak zřejmě byl, protože nejdobrodružnější chvíle na Fermora vlastně teprve čekaly, když za druhé světové války prováděl diverzní akce na Krétě, k jeho parádním kouskům patří únos německého generála, se kterým pak v jeskyni konverzoval o Homérovi. Možná je to legenda, ale Fermor určitě pařil k těm, jimž se zážitky lepily na paty, přičemž vždy šlo o něco vybraného a prožívaného s rozkoší gentlemana, který si to uměl užít. Velkou část života ostatně prožil v Řecku, se kterým cítil spříznění jako se zemí, kde to všechno, co na Evropě miloval, vlastně začalo.

V poslední třetině života (Fermor zemřel v roce 2011, čtyři roky před stovkou) se tedy vrátil k zážitku z mládí, k hřivně, kterou nyní vykopal. Ty knihy jsou nesmírně poutavé, jako musel být přitažlivý i on sám. Jsou plné postřehů, vjemů, živých popisů a zážitků, jež jsou střídány esejistickými pasážemi historického a kunsthistorického rázu. Jedno plynule přechází v druhé, vždy je to nenucené a originální, nic mentorského a nic didaktického, ale přirozené asociace vzdělaného muže, který toho hodně ví a činí mu radost se o to dělit. Není to bedekr ani typický cestopis, je to žánr na pomezí dokumentu a fikce, zápisky dobrodruha, který se stal esejistou a který svým prokresleným stylem chce zachytit krásu místa v jeho širokém kontextu. Evidentní je, že v takové šířce a hloubce nemůže jít o dílo devatenáctiletého mladíka, ale je v něm zachován jeho mladý pohled. Jsou to vzpomínky na cestu, která jako by se uskutečňovala před čtenářovýma očima, ale k jejímu dokonání došlo, až se život zacelí a může vydat své plody. Mezi tím devatenáctiletým mladíkem a stárnoucím mužem je nepatrný rozdíl, co se týče jeho vidění a temperamentu, je tu ale obrovský rozdíl v tom, co se stalo s Evropou. A ta v podobě, jak ji mladý Fermor viděl, bohužel nenávratně zanikla. To, co na ní člověk nyní obdivuje, jsou vlastně vzpomínky na časy, které Fermor ještě na poslední chvíli zažil jako živé.

Čas darů končí na slovensko-maďarských hranicích, Mezi lesem a vodou tam začíná. Ty dvě knihy jsou každá po svém velkolepou encyklopedií Evropy v okamžiku její předsmrtné slávy. První světová válka ji nepochybně zásadně poškodila, ale pořád ještě nezničila její tkáň, to nesmírně složité, důmyslné a v podstatě úspěšné a fungující předivo založené na tradičním stylu života a symbióze vesnického a městského života. Ještě to byla Evropa, ve které se dala doslova nahmatat kontinuita s odešlými staletími, ještě pořád v ní přetrvávalo hodně z Evropy katedrál, klášterů, zámků, hradů, městských práv, svérázného venkova. Byla to Evropa rozličných krajin a krajů, které vyrůstaly z nějakých lokálních specifik, lišily se od sebe architekturou, oblečením, zvyky, slavnostmi, ale zároveň měly v podloží něco společného, jakousi tvářnost a strukturu, která procházela evropskými uměleckými slohy, z nichž každý zanechával za sebou něco cenného, čeho se poutník nikdy nemohl nabažit, vždy ho bude těšit, esteticky ho bude uspokojovat a nikdy se mu neomrzí. Bude objevovat sice neznámý svět, který k němu však bude promlouvat známým jazykem.

Fermor právě tuhle proměnlivost v jednotě skvěle cítí a skvěle popisuje. V Německu si všímá kostelů, domů, struktury měst, slyší nápěv písní a melodie řeči. Vchází přitom do Německa, kde ho vítají hákové kříže, ale to splývá s vánoční výzdobou, je to věc, které tehdy ještě nevěnuje moc pozornosti, ani nemá zatím proč. Něco podobného se stane, když dorazí v únoru do Vídně, kde zrovna vypukne krátká občanská válka. Fermor to registruje, ale spíš jen tak okrajem: jeho zajímá to, co tohle všechno přesahuje a nezasahuje. Lid je vlídný a pohostinný, Němci i Rakušané mu připadají dobráčtí, všímá si, že život obyčejných lidí oplývá půvaby, o kterých neměl tušení. Nedá se říct, že by vše viděl jen okouzleně, ale ten pohled převládá, doplňovaný kulturním bohatstvím, které má vždy k použití. Ke každé krajině se mu nabídne něco z historie, každé město má zajímavost a ke každému vjemu ho napadne nějaká literární souvislost, nějaká báseň nebo nápěv písně. Co nikdy nezklame, jsou obrazy v galeriích, jimiž se Fermor nemůže nasytit.

Málem by minul Prahu, ale ve Vídni si uvědomí, že tam musí zajet. Vezme to vlakem z Bratislavy. Pražská i bratislavská kapitola jsou zajímavé právě tím, jak obě města chápe úplně po svém a přitom výstižně: Československo je pro něj stát trochu nečitelný, vzniklý spíš náhodou, netřeba mu věnovat větší pozornost, co za pozornost ale stojí, je právě starobylost a „evropskost“ obou měst: Praha je mu vlastně vyvrcholením evropskosti. Jeho tady ale ještě zajímá, co to je za zvláštní zemi, kterou Shakespeare umístil v Zimní pohádce na břeh moře. Ta chyba v místopise mu, jak napsal, ležela v žaludku, když přece Shakespeare musel o Čechách vědět… Fermorovo rozuzlení není tady tak důležité, typická je ta ryze elitní záminka pro to, aby se člověk jako on podíval do Čech. Zároveň tomu lze rozumět. Co by tady jinak Angličan dělal? A přesto mu návštěva Prahy musela uváznout v srdci, když v polovině osmdesátých let tento o politiku se málo zajímající estét učiní zmínku o neblahých historických okolnostech, jež tohle krásné město odtrhly od jejího dějinného určení, jež ji stavělo do středu Evropy, kam vždycky náležela.

A pak se vydal dál a dál přes pohostinné, ale Trianonem ponížené Maďarsko dolů Balkánem do Cařihradu. Mezitím se zima proměnila v jaro a Evropa směřovala k dalším katastrofám.

Patrick Leigh Fermor: Čas darů a Mezi lesem a vodou. Přeložila Daniela Orlando. Argo 2019 a 2022.