Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.

Stříbrný kouzelník je ale román, v němž se Mann představuje jako suverénní vypravěč bez „rodinných podpěr“, byť jakkoli pochopitelných – a zároveň zatěžujících. Do popředí tu vystupuje literární hravost a vášeň z vyprávění, Lust zu fabulieren, jak se mannovsky říká. Jde o bohatě, někdy až, pravda, přebujele a marnotratně prokomponovaný literární tvar, jenž se skládá ze dvou ústředních příběhů o útěcích z totality, do nichž je vpleten a vsunut příběh, který tyto na sobě nezávislé příběhy spojuje jemnou a temnou sponou. Tou je mysteriózní role „stříbrného kouzelníka“, respektive filmového herce Reného Zahradníka, jenž do osudů postav zasáhne neblahým způsobem, jako letmý dotek zla, které ale stačí na to, aby se dráhy života pohnuly neočekávaným směrem.

Jde vlastně o dvojromán: v první části čteme dramatickou a napínavou story židovského chlapce Tomáše Goldfarba, který přežije německou okupaci, ale po válce se postupně kolem něho stahuje smyčka, otec je zatčen a poslán do Jáchymova, on za dramatických okolností prchá ze stalinistické Prahy do Německa, odkud se pak dostává do Izraele, kde svůj příběh vypráví spisovateli. Tento spisovatel, který se potom v textu ztrácí, ho vypráví Rebece, která se na prvních stránkách knihy objevila na nemocniční chodbě před pokojem, kde vyprávěl doktor Weisz svůj příběh umírajícímu pacientovi, Stříbrnému kouzelníkovi… Čili jde o princip vyprávění ve vyprávění, také by se mohlo mluvit o „šeherezádovském“ románu, který je založen na řetězu vyprávění, jež se splétají s jiným vyprávěním, které se ponorně vyjevuje pod hladinou hlavního příběhu.

Druhý příběh vypráví o několik desetiletí později téže Rebece, nyní již vystudované lékařce, starší muž upoutaný na lůžko poté, co se zranil jako svatý Mikuláš na ledu: jmenuje se Jindřich Bihály, jeho otec byl v Praze šedesátých let ředitel varieté a posléze kolaborant, a tento Jindřich miluje Sofii, děvče s „fialovýma očima“. Jejich romance se odehrává v létě 1968, jež je tu sugestivně evokováno: je to tedy příběh Jindřichova mládí… Přijedou ruské tanky, Sofie odjíždí do Francie, Jindřich zprvu do východního Berlína, kde se seznámí s německou partou, se kterou přeleze Zeď na Západ. Tam vstupuje do vyprávění atmosféra Západního Berlína konce šedesátých let, které spisovatel Mann sám již zažil. Jindřich se rozhodne zůstat na Západě, když vidí, že jeho otec právě vystupuje ve východoněmecké revui Ein Kessel Buntes, kde se zdraví s Brežněvem…

Bizarní, groteskní a thrillerové prvky se v Mannově knize bohatě doplňují s lyrickými a meditativními. Odbočky čili digrese neberou konce, a přitom nelze říct, že kniha nemá spád, ba napínavost. Skvělá je scéna, kdy se Tomáš stane bezděky řidičem autobusu, kterým jede pod dozorem estébáků sám sebe zatknout. Není možné ji převyprávět, ale říká si o filmové zpracování. Stříbrný kouzelník je kniha, která čtenáře neustále překvapuje, zaskakuje, poněkud mate i plete, což ale vynahrazuje skutečností, že se v ní děje něco, co přesahuje běžné dimenze příběhu. Jindřich Mann jimi naplňuje druh spisovatele manýristického typu, pro které byla příznačná důmyslnost a spletitost hraničící s přebujelostí, ale jejím smyslem je taková výstavba díla, ve které každá jeho část měla otvírat výhledy k dalším možnostem a významům. To se ve Stříbrném kouzelníkovi bezesporu děje.

Jindřich Mann: Stříbrný kouzelník. Labyrint, Praha 2022, 286 str.