Milan Kundera po naprostou většinu života neznal (nemohl znát) internet, a jak známo, když komunikoval, používal fax. Zcela ho minuly sociální sítě, a tedy i sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů). Nejspíš k němu ani nedolehly vlny různých sociálních lynčů, vylučování a šikan, to už byl nejspíš ponořen do své šťastné nevědomosti… Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž sláva se kdysi dala symbolizovat velikými jmény Ernesta Hemingwaye, George Orwella nebo E. E. Kische. Byli to literáti, ale především reportéři, kteří si zakládali na věcnosti a stručném a jasném stylu. „Být žurnalistou znamenalo tehdy přiblížit se víc než kdokoli jiný skutečnosti, prolézat všechny její skryté kouty, špinit si s ní ruce,“ napsal v kapitole Jedenácté přikázání románu Nesmrtelnost, toho románu vydaného na prahu mediální revoluce, v jejímž čele šli už jiní hrdinové (a hrdinky), pro které zavedl slovo imagologové.

Kundera nežil ve věži ze slonoviny, ale svým bystrým postřehem zaznamenal, že se něco v mediální společnosti zásadně změnilo: žurnalistovi už nestačilo „prolézat všechny skryté kouty skutečnosti“, ale přivlastnil si právo „vyžadovat odpověď“ – stal se, jak Kundera píše, mstitelem „jedenáctého přikázání: Nezalžeš!“. Toto přikázání nevyhlásil Mojžíš (dobře věděl proč: Bůh nikomu nedal právo vyžadovat odpověď), nýbrž vyhlásila ho naše doba: Nezalžeš! Přiznáš se! Budeš vypovídat! Samozřejmě před námi… „Celá morální stavba naší doby spočívá na jedenáctém přikázání a žurnalista pochopil, že dík tajnému usnesení dějin se má stát jeho správcem, čímž získá moc, o níž se dosud žádnému Hemingwayovi nebo Orwellovi nesnilo.“ Tento nárok na „pravdu“ je podle Kundery zhoubný, sytí společnost jedem strachu a podezírání a nakonec ničí demokracii.

Jistě, lhát se nemá, což ale neznamená, že člověk má být jen a jen transparentní a vždy permanentně vydaný na soud veřejných soudců: žurnalistů nebo třeba influencerů, různých vlivných posuzovačů a sudičů, kteří cítí právo posuzovat a  kádrovat správnost názorů a odpovědí. To právo jim dal zoologický titul „hlídacích psů demokracie“, což je metafora, jejíž hrozivost si většinou vůbec neuvědomují. Demokracie hlídaná psy (ostrými psy zabijáky, kteří demokracii nejen hlídají, ale ještě si myslí, že mají patentovaný nárok na to, jak má vypadat) přestává být demokracií jako prostorem, kde se lze svobodně pohybovat. Z takového ohrazeného výběhu, hlídaného psy, se nakonec mnohým chce prchnout z nenávisti k ohradě i k těm psům. Je to vrčící demokracie, ve které je člověku nevolno. Nehledě na to, že život, osobní život, ale stejně mnohé další oblasti projevů lidské existence, jako je kultura, umění, literatura, nemohou být vydány pod kontrolu psů, byť ti psi mají nejlepší rasové osvědčení a prošli nejtvrdším výcvikem.

Milan Kundera, jak známo, dovedl svou nechuť k psům ve svém případě k rozhodnutí vytratit se osobně z pódia, na kterém si delegovali právo výslechu komisaři „nové moci“. Odešel do světa svých románových postav, které vytvářel božským lusknutím prstů a vodil na špagátech své shůry dané imaginace…

Více v textu, který jeden žurnalista, ale nikoli „hlídací pes demokracie“, o něm napsal pár hodin po jeho smrti…