Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara, Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále.“

Zůstaňme ale ještě u toho citátu, který se na první pohled opravdu může zdát přehnaný. Copak si přejeme, aby byla zapomenuta ruská intervence nebo normalizace a zůstaly v paměti jen nějaké knihy? Takhle to Kundera určitě nemyslel. Pro něj jako spisovatele byla důležitá víra, že z politických nebo ekonomických dějin, které jsou často plné katastrof, vyčnívají díla lidského ducha. A ten duch je tím, co ty katastrofy přesáhne a překoná. Tím, že je transformuje a podá o nich svědectví. A literatura je tím úžasným nástrojem, který je dán do ruky talentovanému jedinci, aby z toho udělal dílo pro jiné lidi, pro čtenáře. Tak jako Hašek udělal z hrůzy první světové války Dobrého vojáka Švejka, jako Škvorecký popsal konec té druhé války ve Zbabělcích, jako Vaculík rozpad starého světa v Sekyře nebo jako Kundera ironizoval velký pochod pokroku v Žertu nebo v románu Život je jinde. To byla velká literatura dvacátého století. Česká a klidně i světová.

Samozřejmě že víme, že velká doba literatury pravděpodobně odchází a místo ní nastupuje cosi, co Kundera sledoval ve svých románech a esejích ve druhé polovině svého života s čím dál větší lítostí, možná i pohrdáním. Mizení krásy, mizení smyslu, mizení citu pro pomalost a bezvýznamnost, jemnost sdělení a ironie, zapomínání na kořeny a proměna všeho v účel a funkci, které vládnou a kterou určují mediální mágové…

To Kundera vnímal jako stav světa, ve kterém uvíznul a z jehož konce hleděl na dlouhou cestu za sebou. Prý už byla v posledních letech hodně zastřená, ale nepochybně se tam rýsovala… nesmrtelnost. Dokud bude existovat literatura, má ji jistou.