A na konci je Kunderova… nesmrtelnost
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara, Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále.“
Zůstaňme ale ještě u toho citátu, který se na první pohled opravdu může zdát přehnaný. Copak si přejeme, aby byla zapomenuta ruská intervence nebo normalizace a zůstaly v paměti jen nějaké knihy? Takhle to Kundera určitě nemyslel. Pro něj jako spisovatele byla důležitá víra, že z politických nebo ekonomických dějin, které jsou často plné katastrof, vyčnívají díla lidského ducha. A ten duch je tím, co ty katastrofy přesáhne a překoná. Tím, že je transformuje a podá o nich svědectví. A literatura je tím úžasným nástrojem, který je dán do ruky talentovanému jedinci, aby z toho udělal dílo pro jiné lidi, pro čtenáře. Tak jako Hašek udělal z hrůzy první světové války Dobrého vojáka Švejka, jako Škvorecký popsal konec té druhé války ve Zbabělcích, jako Vaculík rozpad starého světa v Sekyře nebo jako Kundera ironizoval velký pochod pokroku v Žertu nebo v románu Život je jinde. To byla velká literatura dvacátého století. Česká a klidně i světová.
Samozřejmě že víme, že velká doba literatury pravděpodobně odchází a místo ní nastupuje cosi, co Kundera sledoval ve svých románech a esejích ve druhé polovině svého života s čím dál větší lítostí, možná i pohrdáním. Mizení krásy, mizení smyslu, mizení citu pro pomalost a bezvýznamnost, jemnost sdělení a ironie, zapomínání na kořeny a proměna všeho v účel a funkci, které vládnou a kterou určují mediální mágové…
To Kundera vnímal jako stav světa, ve kterém uvíznul a z jehož konce hleděl na dlouhou cestu za sebou. Prý už byla v posledních letech hodně zastřená, ale nepochybně se tam rýsovala… nesmrtelnost. Dokud bude existovat literatura, má ji jistou.