Vzpomínáte na jednadvacáté století? Na tu krátkou éru, která přežívá setrvačností ve slovníku, ale ve skutečnosti skončila někdy mezi velkou finanční krizí a brexitem? Byla to doba „užívací nálady“ u nás a triumfu neoliberalismu na Západě. Byla to zlatá doba konzultantů – chytrých lidí, kteří dávali rady, jak nastavit parametry systémů a jak zužitkovat všechny ty rojící se nové nápady (a sami nenesli za nic odpovědnost).

Mezi poznatky, které konzultanti zprostředkovávali, byly objevy behaviorální psychologie. Jednou z hvězd oboru, jehož lesk od té doby pohasl, byl izraelsko-americký akademik Dan Ariely, jemuž vyšla řada knih i u nás. Jeho výzkumy se dostaly i do oficiálních doporučení Obamovy administrativy. Skupina anonymních vědců publikujících na blogu s půvabným názvem Data Colada se teď na jednu jeho studii podívala a je to zábavné čtení, zejména u vědomí, že se zabývala poctivostí. Je totiž zfalšovaná.

Nemá cenu líčit celou studii, ale několik detailů je vskutku kratochvilných. Hrály tam roli údaje o řidičích získané od jedné pojišťovny. Vědce praštilo do očí, že zatímco obvyklé hodnoty toho, kolik toho lidé najezdí, odpovídají Gaussově křivce – většina řidičů toho najezdí dost podobně a jen malý počet lidí jezdí buď velmi mnoho, nebo velmi málo –, v Arielyho datech lidé najezdili dost nahodilé počty kilometrů. Podívali se na to blíž a zjistili, že Ariely obohatil vzorek náhodně vygenerovanými položkami. Jakmile toto podezření pojali, zjistili, že Arielyho podvod se skrýval všem na očích. Ve spreadsheetu jsou původní položky zapsány fontem Calibri, ale nová, „obohacená“ data fontem Cambria.

Ariely se stal konzultantem různých start-upů, teď se dokonce bude natáčet televizní seriál podle jeho románu. Možná se teprve v tomto oboru skutečně našel – jenže na to se nejdřív musel stát slavným. A to malé detektivní pátrání v metodách, jakými se stal slavným, nám naznačuje, proč se někteří lidé, kteří by se o generaci dřív stali konzultanty, dnes věnují podezíravému rozleptávání establishmentových pravd.

Zemřel Milan Kundera, nejsvětovější ze současných českých spisovatelů. Byl tak světový, že nepatřil jen nám, a je zajímavé sledovat, co si z něho berou lidé z jiných kultur, jak zapadá do jejich zkušenosti. Podtitulek nekrologu v britských Timesech zní: „Spisovatel, který se postupně odcizil své domovině a stal se Francouzem“. To je tedy charakteristika, jakou by žádná česká publikace do podtitulku nevybrala.

Jeden Francouz vyhrabal a umístil na Twitter příhodu ze sbírky anekdot a příběhů o historii socialismu Je komunismus rozpustný v alkoholu?, jež vyšla v roce 1978. „Milan Kundera nikdy neviděl moře,“ čteme tam. Když přijel do francouzského exilu, vzal ho jeho vydavatel k Atlantskému oceánu, blízko nejzápadnějšího bodu Francie. „Milan Kundera si dlouho prohlížel scenerii a všichni vyčkávali umělcovu první reakci na nesmírnost oceánu. A Milan Kundera řekl: ,Takže tady jsme úplně nejdál od Rusů...‘“

První zajímavá věc je, jak Kundera tehdy v 70. letech projevil postoj, který dnes vzbuzuje čerstvé spory. Má si člověk kvůli počínání moskevských vládců ošklivit celý ruský národ? Například Václav Klaus mluvil v 90. letech nesouhlasně o kolezích, kteří prý kvůli sovětské okupaci odmítají i číst Dostojevského. A vida, i jeho oblíbený spisovatel si ošklivil všechno ruské (což ovšem čtenáře pozdního Kundery nepřekvapí).

Druhá zajímavá věc je, že Kundera skoro jistě lhal. Jan Novák ve své kunderovské monografii konstatuje, že privilegia cestovat na státní útraty do rekreačních zařízení spisovatelských svazů v bratrských zemích i jinam Kundera využíval rád a hojně. Je stěží uvěřitelné, že by ho žádný ze štědře dotovaných spisovatelských svazů v zemích, kde měli moře, k němu nikdy nevzal. První zaznamenaný družebně-rekreační pobyt je v Rumunsku v roce 1958. Ještě na jaře 1968 strávili Kunderovi skoro měsíc v Jugoslávii, Novák neupřesňuje, kde, ale píše „když se vrátili od Jadranu“.

Kundera se tedy stal Francouzem, ale Čecha dokázal hrát tak, aby byl pro hostitele zajímavý.