Je to vskutku pozoruhodné, ale vztah české kulturní veřejnosti k osobnosti dirigenta Václava Talicha je i po víc než šedesáti letech od jeho úmrtí stále poněkud složitý. Vinu na tom má velká setrvačnost některých ideologizujících hodnocení, která souvisela s Talichovým poválečným obviněním z kolaborace a která často latentně přežívají dodnes díky své podbízivé bulvárnosti.

Muzikolog Milan Kuna (91) se životu a dílu Václava Talicha věnuje celoživotně a v řadě naprosto zásadních publikací zpřístupňuje svědectví o výjimečném životě světově proslulého a dodnes umělecky respektovaného dirigenta. Již v roce 1980 vydal monografii Václav Talich (původní název, komunistickou cenzurou nepovolený, zněl Etika umělce Václava Talicha), o tři roky později připravil výbor z dirigentových autentických textů nazvaný Václav Talich / Úvahy, projevy a stati. Studium pramenů a dokladů Talichova života pak Milan Kuna završil rozsáhlou a obdivuhodně precizní monografií Václav Talich (1883–1961). Šťastný i hořký úděl dirigenta (2009). Po celou tu dobu víc než padesáti let, co se zabývá Talichovou osobností, pracoval Milan Kuna zároveň na osobité knize, která předchozí talichovské publikace, monografie, články a studie citlivě a nezastupitelně doplňuje. Badatel po desetiletí sbíral a precizně opisoval všechny dirigentovy dopisy, na které narazil ve veřejných a především soukromých archivech a sbírkách. Výsledek své systematické práce publikoval nyní v podobě velmi sympatického knižního výboru 290 Talichových listů.

Uspořádány jsou chronologicky: prvým dopisem je obsáhlá osobitá úvaha, zakončená otázkami, které jsme si dovolili dát jako titulek této recenze. Talich je napsal na podzim roku 1904 z Oděsy rodinnému lékaři Antonínu Salcmanovi. Posledním dopisem je milé pozvání k návštěvě, adresované manželům Eduardu Hakenovi a Marii Glázrové v roce 1958.

Výbor je doplněn fotografiemi, přehledem dopisů podle datace a jmenným rejstříkem. Mezi adresáty se vedle osob spjatých s pisatelovým rodinným a osobním životem objevují také významné osobnosti české i evropské hudební kultury, například Béla Bartók, Leoš Janáček, Otakar Ostrčil, K. B. Jirák, Bohuslav Martinů, Ladislav Vycpálek, J. B. Foerster, Josef Suk, Vítězslav Novák, Eugen Suchoň či Charles Mackerras. Najdeme však mezi nimi i politiky a držitele moci, jako byli Emanuel Moravec, August Ritter von Hoop, Zdeněk Nejedlý, Miroslav Barvík, Emil Franke či Jiří Pauer. A samozřejmě i publicisty, muzikology a novináře často z velmi protichůdných názorových břehů (protektorátní aktivista Karel Werner, Otakar Šourek či Ivan Medek).

Talich psal jak velmi přátelsky a s osobitým humorem (dirigentovi Ladislavu Slovákovi v roce 1952: „Kvůli úplnosti: Tloustnu, nepiju. Kávu jen ráno a čtu Andersenovy pohádky.“), tak velice oficiálně (Emanuelu Moravcovi, 1944: „Stál jsem za svého uměleckého života na mnoha pódiích, ale nikdy necítil jsem tu rozechvělou odpovědnost, jako stojím-li u pultu Národního divadla.“). Často se v dopisech objevuje snaha o vlastní obhajobu vůči neustálým výpadům ze strany celoživotních nepřátel (Z. Nejedlý, M. Očadlík...), kterou opírá o své nepopiratelné zásluhy (Ivanu Herbenovi, 1946: „Nebyl jsem s to se bránit. Je přece groteskní, aby umělec, který si po celý svůj život pokládal ctí sloužit českému umění, jehož kariéra šla úmyslně a vědomě mimo Německo, jenž vytvořil z České filharmonie instrument, před nímž zůstali v obdivu r. 1924 cizí dirigenti, skladatelé i kritici..., který vychoval v našich kolektivních tělesech nejvyšší u nás dosažitelnou mez pracovní morálky…, měl dokazovat komukoli svoje češství.“).

Tato korespondence si žádá čtenáře připraveného, který má zájem o českou hudbu, kulturu, dějiny a třeba i politiku, především prvé poloviny 20. století. Takto disponovaný čtenář přečte knihu s velkým zájmem, neboť je upřímným, autentickým a často důvtipným svědectvím doby, které zanechal duch vskutku umělecký, člověk, jenž každým svým sdělením a slovem potvrzuje svoji oddanost českému národu a kultuře.

Václav Talich: dopisy. Zpracoval Milan Kuna, Muzeum Českého krasu Beroun 2022, 494 str.