Lucie Lomová (1964), známá a úspěšná autorka komiksů pro děti i dospělé, se rozhodla podělit s čtenáři o své privatissimum: zveřejnila kreslený (denno)deník, který si vedla v roce 2017. Věříme jí, že chronologická posloupnost všech glos a kreseb je autentická, byl by to opravdu laciný podvod, netvořit takovou knížku průběžně, nýbrž až post factum, po uplynutí celého vybraného roku, a nahlížet přitom do zápisků v diáři, připomínat si události jejich mediálními reflexemi apod. „Po letech a desetiletích práce na předem důkladně promýšlených a připravovaných komiksech, kde hotové stránce předchází několik fází skicování, jsem zatoužila po naprosté improvizaci a lehkosti, kdy nebudu vědět, co mi příští stránka (nebo dokonce příští řádka, příští panel) přinese,“ svěřuje se autorka.

A dodává: „Zároveň jsem chtěla uvolnit svou kresbu, chtěla jsem si užít spontánní kreslení z první (sic) vody načisto a živost skic, která se často při finálním překreslování vytrácí.“

„Nemyslet na publikování bylo jedním z pravidel, která jsem si stanovila,“ ujišťuje nás výtvarnice. Zprvu na tuto proklamaci myslela. Na první stránce, jež nese datum 1. ledna 2017, nakreslila část ulice s tramvajovými kolejemi a přes ně (své) šlápoty ve sněhu. Textový doprovod sděluje: „CESTOU DOMŮ ZE SILVESTROVSKÉ OSLAVY. VYJEDU NA PETŘINY A JSEM NA HORÁCH. SNÍH JE STEJNĚ ČISTÝ A NEPORUŠENÝ, JAKO BÝVAL VŽDYCKY. STARTUJU KOMIKSOVÝ DENÍK A PROŠLAPÁVÁM PRVNÍ STRÁNKU.“ Kdyby šlo o deník „literárnější“, s pomrkáváním po čtenářích, pravděpodobně by se v něm sdělovalo, kde se silvestrovská oslava konala, kdo se jí účastnil, kde autorka bydlí, zda ve vile, která jí patří, nebo v nájemním bytě v panelovém domě atd. A taky s kým tam bydlí. S manželem? S dětmi? Mají psa? Kočku? Kanárka? Rybičky? Takových informací nás autorka ušetří, protože sobě je sdělovat nepotřebuje, ví dobře, kde se dýchánek konal a kdo se jej zúčastnil, a zrovna tak dobře ví, s kým bydlí, respektive nebydlí. Chystá rodinný oběd a zaznamená: „NAPSALA JSEM BĚTĚ, AŤ PSA RADŠI NEBEROU.“ Kdo je Běta? To se na tomto místě neříká. Zato se dovídáme psí plemeno (vlkodav) i jméno (Falco, jinde Falko). Ruku na srdce, to si přece autorka nemusela zaznamenávat, jsou to informace adresované především čtenářům. Předsevzetí druhou stránku nepřežilo.

Dne 4. ledna poprvé padne jméno Vojtěch, respektive Vojta („KOREKTUROVALA VOJTOVU SEMINÁRKU O BAUHAUSU...“). Brzy se vyjasní, o koho jde, Vojta řekne 11. ledna: „MÁMO...“ a den nato týž vokativ uplatní i Běta: „MÁMO...“ Dá se předsevzetí „nemyslet na publikování“ dodržovat opravdu důsledně? Asi ne. Pro koho jiného než pro čtenáře je ujištění z téže stránky, na níž se potomci takto nepřímo prohlásili? Zní: „TOHLE NENI (sic) FIKTIVNÍ DENÍČEK, ALE NEFALŠOVANÝ PŘÍMÝ PŘENOS.“ Proč taková slova? Proto, že nad nimi je zachycen devatenáctiletý syn svěřující se zaskočené matce se svou minoritní sexuální orientací.

V literární rovině deníku je užito ich-formy, v soukromých zápiscích jistěže obligatorní, v obrazové rovině však Lucie Lomová předkládá er-formu: není tu zachycen svět, jak jej vidí její oči, na kresbách je zhusta přítomna její tvář či postava. Začne to hned 1. ledna: „PŘEMÝŠLÍM NAD NÁZVEM TOHOTO DENÍKU...“ Co je u toho? Psací stůl a na něm otevřený sešit? Ne. Jen ženská tvář se starostlivým výrazem. Autoportréty procházejí celou knihou, jsou kreslířčinou radostí i břemenem, někdy jsou skvělé, výstižné, vtipné, mnohokrát však jako by šlo o karikaturu někoho úplně jiného. Je to poctivé. Jedna z šesti zásad uvedených na konci knihy zní: „Nikdy nepředkreslovat. Když bude něco opravdu nepodařené, tak to přelepím.“ Kde přelepovala, ovšem nepoznáme. Některé vlastní podobizny prozrazují, kde se k přelepení naopak nesnížila.

My, kteří si píšeme deník, máme výhodu. Můžeme sáhnout po tom z roku 2017, porovnat jej s tímto komiksovým... a zalitovat, že jsme se o vlastnoruční ilustrace nepokusili častěji. Je to s nimi mnohem lepší.

Lucie Lomová: Každý den je nový. Komiksový deník. K vydání připravili Ondřej Kavalír a Joachim Dvořák. Nakladatelství Labyrint, 204 str.