Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.
Česká mše vánoční se ve zpracování Matěje Formana stává neopakovatelným zážitkem. Spojení živého provedení pastorální skladby s divadelními obrazy vychází ze setkání Divadla Lampion, Divadla bratří Formanů, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigenta Zdeňka Klaudy a Kühnova smíšeného sboru. J. J. Ryba, M. Forman: Kouzelná Rybovka, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 25. 12. 2022.
Kultura nečekaně rozdmýchala prezidentskou kampaň v předvánočním čase, když partička dětí nachytala bývalého premiéra Andreje Babiše. Otázky mimo jiné na díla Karla Čapka či Jaroslava Haška mu způsobily možná více vrásek, než dotazy na kauzu Čapí hnízdo. Babiš se tak v reakci na posměch pustil raději do čtení Osudů dobrého vojáka Švejka. V souvislosti se tak nabízí otázka, jaká literární či filmová díla preferují prezidentští kandidáti.
Tom Felton, nezapomenutelný představitel Draca Malfoye z celosvětově úspěšné série filmů podle knižní předlohy J. K. Rowlingové, vzpomíná na více než deset let natáčení v působivě zpracované publikaci doplněné bohatou obrazovou přílohou. Kniha je upřímnou vypovědí mladého herce, který se s temnými démony utkal i mimo filmové plátno.
Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“
Ten, kdo jednou přišel na chuť literární a ovšem i výtvarné osobitosti Josefa Váchala (1884–1969), to má dobré. Dílo, zveřejňované teď už bez ponižujících kompromisů, stále ještě nebylo zpřístupněno v úplnosti, a že je těch knih už pěkná hromádka. Konaly se velké výstavy, Litomyšl se pyšní jedinečným Portmoneem, Váchalovi se dostalo i samostatné expozice v novém Muzeu literatury v Praze-Bubenči.
Výstava v zámeckém areálu Ctěnice představí tradiční betlémářské oblasti v Čechách a na Moravě a materiály používané pro výrobu betlémů. K vidění budou betlémy (historické i současné) vyřezávané ze dřeva, ale také vyráběné z vosku, papíru nebo ze skla, z chlebového těsta či perníku, kašírované i deskové betlémy.
Iniciativa a koncepčnost nakladatelství Vyšehrad při vydávání monografií významných skladatelů vážné hudby minulosti je hodna ocenění a uznání. Za několik let byl knižní trh obohacen řadou velmi dobrých překladů titulů erudovaných zahraničních muzikologů. "Mysliveček" Daniela E. Fremana vychází v době, kdy je v českých kinech promítán diskutovaný a diskutabilní životopisný film Il Boemo. Tento časový soulad není náhodný
Německý výtvarník Gregor Hildebrandt pracuje s analogovými nosiči zvuku. Své sochy, instalace a obrazy vytváří z materiálů, jakými jsou lisované vinyly, zvukové pásky nebo plastové krabičky od audiokazet. Výstava v Kunsthalle představuje Hildebrandtova ikonická díla i méně známé práce. Gregor Hildebrandt: A Blink of an Eye and the Years are Behind Us, Kunsthalle, Praha, do 13. 2. 2023.
K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.
Koreanistka Nina Špitálníková se rozhodla poznat jednu z nejtužších diktatur na světě zblízka. Podala si přihlášku na univerzitu v Pchjongjangu, kam byla přijata. První ze dvou studijních pobytů absolvovala za vlády Kim Čong-ila, podruhé do Severní Koreje jela v době, kdy už otěže režimu svíral v rukou jeho syn Kim Čong-un.
Pustá země od anglického básníka a kritika Thomase Stearnse Eliota, vydaná v roce 1922, je jedna z nejobdivovanějších, ale i nejsložitějších básnických sbírek 20. století. „Eliotem skončila poezie pro dámy,“ poznamenal si tehdy do svého zápisníku James Joyce, jenž vizionářsky odhadl, že jde o přelomovou událost ve světové poezii. A jak už to u slavného díla bývá, leckdo z něj cituje, aniž je celé přečte. Pustá země má přitom jen něco okolo padesáti stran. Ale třeba Bohumil Hrabal ji prý miloval, po dlouhá léta ji nosil v kapse svého saka.
Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.
Reedice alba z roku 1987, kdy ETC tvořili s principálem houslista Jan Hrubý, violoncellista Jaroslav Nejezchleba, klávesista Petr Skoumal, kytarista Stanislav Hrubeš, hráč na basovou kytaru Vladimír Kulhánek a bubeník Pavel Skala. Hudba je Mišíkova, Skoumalova a dalších, texty Dědečkovy, Hrabětovy, Kainarovy, Šrutovy. Vladimír Mišík: ETC...3, 1 CD, Supraphon, celkový čas 41:28.
Když byly na konci října předány umělecké Ceny ministerstva kultury a Stání ceny za překlad a za literaturu, následoval nezvyklý rozruch. Poslední zmíněné ocenění totiž obdržela spisovatelka Kateřina Tučková za román Bílá Voda a za to, „že otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“, což vyvolalo pochyby u odborné literární veřejnosti. Zarazil nízký věk oceněné, dílo, za něž cenu dostala a jež nebylo kriticky přijato jednoznačně, a hlavně porota, která cenu udělila a která podle leckoho nemá k něčemu takovému dostatečné renomé ani kvalifikaci.
Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.
Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989
Nezkrácená verze románu Nevědění (knižně Atlantis 2021), který autor žijící od poloviny 70. let ve Francii nenapsal česky a ani sám do češtiny nepřeložil (tuto službu vykonala překladatelka Anna Kareninová). Čte herec Radúz Mácha, kuriózní na nahrávce je obálka s kresbou vytvořenou Milanem Kunderou.
Je malý zázrak, že na malém českém knižním trhu vyšel nový rozsáhlý životopis Winstona Churchilla, ta bichle totiž čítá nějakých 2000 normostran a náklady i riziko českého vydání jsou ohromné. Doufejme, že máme dostatek ctitelů velkého britského státníka i zájemců o jeho historickou roli v porážce nacistů. Autor monografie, anglický historik Andrew Roberts (nar. 1963), napsal poutavý a místy i vtipný životopis, rozhodně ne upovídaný. Ohromná šíře knihy je dána Churchillovým dlouholetým působením v politice od jeho prvního zvolení do Dolní sněmovny roku 1900 až do 50. let dvacátého století, kdy se podruhé stal premiérem.
Současná brazilská kinematografie. V letošním roce si Brazílie připomíná 200 let od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, což reflektuje i filmová produkce, která se představí na festivalu Kino Brasil v pražském kině Bio Oko. Na diváky čeká šestice současných brazilských filmů. Můžete na ně vyrazit i vy, všechny filmy budou v originálním znění s českými i anglickými titulky. Kino Brasil, Bio Oko, Praha, 3.–6. 11. 2022.
Zkraje týdne byly ministerstvem kultury předány Státní ceny za kulturu. Přinejmenším v literární kategorii letos jméno laureáta vzbudilo u odborné veřejnosti mírný rozruch, jejž běžný zájemce o tuzemské umění patrně nezaznamenal (a zaznamenal-li, možná mu přišel zbytečný nebo nesrozumitelný). Ocenění totiž výjimečně nebylo přiřčeno za víceméně celoživotní lopotu, nýbrž připadlo druhému nejmladšímu tvůrci, který je od jeho založení roku 1995 získal: „teprve“ jednačtyřicetileté, „navíc“ komerčně i mediálně nepochybně úspěšné Kateřině Tučkové s přihlédnutím k jejímu letošnímu románu Bílá Voda.
Dvě dekády vede Ateliér imaginativní fotografie na FAMU. Na téže fakultě se v osmdesátých letech vytvářel jeho autorský rukopis spojovaný později s pojmem slovenská nová vlna. Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Znaky inscenace a především preciznosti nesou i fotografie, které aktuálně vydává knižně pod názvem Underground / Lidský portrét.
Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.
Kniha Století nového dítěte obsahuje texty zabývající se úvahami o výchově dětí. Pozoruhodná je jejich nadčasovost, čtenář v nich rozpozná věčná výchovná témata, která jsou i po více než sto letech stále předmětem pedagogického diskurzu. Autorka se jimi zabývá s velkou dávkou temperamentního humoru. Ellen Key: Století nového dítěte, přeložila Viola Somogyi, Portál, 208 str.
Státní cenu za literaturu letos získala jedenačtyřicetiletá spisovatelka Kateřina Tučková. Porota ji ocenila za román Bílá Voda a přihlédla i k její dosavadní literární tvorbě, která otvírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti. Laureátem Státní ceny za překladatelské dílo se stal romanista Jiří Našinec zejména za překlady Charlese Nodiera a Mircey Eliada a za všestranný přínos k popularizaci rumunské literatury.
Dovedete si představit českou literaturu bez Jaroslava Haška, bez Karla Čapka, bez Vladislava Vančury, bez Josefa Škvoreckého, bez Bohumila Hrabala, bez Milana Kundery, bez Ludvíka Vaculíka? Vlastně i bez Kafky nebo Havla? De facto bez dějin, bez politiky, bez společnosti. Zkrátka pokud si dovedete představit literaturu jako panoptikální rébus pro sektu zasvěcenců, pak ano, pak je pro vás určeno nově otevřené Muzeum literatury v pražské Bubenči!
Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.
Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.
Šumperské zpracování jedinečného díla Karla Poláčka připomene nejen osobnost spisovatele, který se narodil v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, ale i kontext tehdejší doby. Poláčkův román, nabitý známými postavami a zlidovělými hláškami, je citlivým i komickým ohlédnutím za časem ničím nezkaženého dětství. Karel Poláček: Bylo nás pět, režie: Petr Smyczek, Divadlo Šumperk, premiéra: 22. 10. 2022.
