Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.

Do něj tedy zasadil děj své „detektivky“, která se odehrává na jaře 1920, kdy šlo o město ryze německé. „Německost“ románu je přitom ještě zdůrazněna výraznou topografií, tedy neustálým uváděním původních německých názvů ulic či náměstí, které se nyní jmenují jinak. „Německé“ jsou pochopitelně i postavy, mrtvé i živé, dalo by se říct, že „německá“ je i atmosféra, která má být mysteriózní, makabrózní, expresionisticky hororová. A poněkud zmatená a nepřehledná. Byl i to záměr? Na začátku jde podroušený gymnaziální profesor z oslavy svých pokročilých narozenin a narazí na mostě přes Nisu na mrtvolu. Ta je patřičně zohyzděná, na čemž si vrah i spisovatel dal záležet. Kromě toho, že je vykastrovaná, se na její kůži se najdou náznaky geometrických čar, což určí směr dalšího vyšetřování. Toho se ujmou dvě konkurenční policejní party, jedna místní, řekněme reakcionářská, ta to chce hodit na Židy, druhá je sympatičtější, vede ji kapitán z Berlína Wilhelm Klein, veterán z nedávno skončené války. Ten jen obklopen jakýmsi tajemstvím: je to morfinista, jeho tělo je poseto zraněními, moc toho nenamluví, budí jakési tajemné očekávání a miluje ho rovněž tajemná Agnes, jejíž role v příběhu je jinak nejasná.

Jak se dalo předpokládat, u jedné mrtvoly nezůstane, záhy se přidají další, jedna za druhou, po čase už je čtenář přestane počítat. Všechny jsou samozřejmě odpraveny nějak kreativně a hrůzostrašně: ale náš Miloš Urban to umí líp. Jsou třeba topeny v mlýnském náhonu, spoutány řetězy a přivázány na poklopy místní kanalizace, pak zase odpravovány výbušninou. Vždycky jde o nějakého prominenta. A na jejich tělech či jejich zbytcích se vyskytují ony kresby či tetování, když se dají dohromady, vytvářejí jakýsi obrazec: nejdřív to vypadá na Davidovu hvězdu, proto to podezření, že by v tom mohli mít prsty Židé, pak to vypadá na zednáře, nakonec se dojde k tomu, že to připomíná půdorys místní kladské pevnosti s těmi bastiony a raveliny či jak se tomu říká. To změní směr vyšetřování a začne to vypadat, že by za těmi vraždami mohly být nějaké nevyřízené účty z válečných časů. Přijde se totiž na to, že těmi zavražděnými jsou samí oficíři nebo soudcové nebo dozorci, kteří měli na starosti vojenské dezertéry, jež posílali na popravu právě do té pevnosti. Jenže nejspíš je i tohle jinak, možná za to mohou zvrhlíci a pederasti, což není právě vinou velmi spletitého, navíc zdlouhavého děje jednoduché zjistit. Od jisté chvíle začne být vyprávění nepřehledné, což je možná úmysl a příznak žánru, který je celý založen na tom, že nic není tak, jak by čtenář předpokládal. A že zážitek je právě zesilován tím, jak u četby čtenář trpí.

Zvlášť když to není čtenář, který sáhl po knize nikoli jako po detektivce, nýbrž jako po knize o Glatzu… Čili o Kladsku, městu se zajímavou, tedy složitou či prostě přerušovanou identitou. V tomto smyslu je kniha zklamáním. Kromě německé topografie tam nic specificky „kladského“ nenajdeme a vedlejší český motiv, v němž se objevuje český poslanec Svoboda, který se v Kladsku roku 1920 vyskytuje z neznámých důvodů, je další ze záhad tohohle vyprávění. Autorovy náznaky, že Češi hodlali na Kladsko zaútočit, se ostatně týkají roku 1945 a konflikt by měli s Poláky, kteří v roce 1920 o nějakém Kłodzku neměli moc povědomí. Ale tohle je asi to poslední, co by ideální čtenáře retrodetektivek zajímalo. Ti si tam možná své Kladsko najdou.

Tomasz Duszyński: Glatz. Záhadné vraždy v pohraničí. Přeložili Michael Alexa a Pavel Peč, vydal Slovart, 298 str.