Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.

V každém případě by to byl ústav velmi rozsáhlý, trochu tajemný, moc by nebylo ani jasné, kde se nachází, možná někde mezi Úbicemi a Hbřbvím, přičemž by se neustále přemísťoval. Byl by velmi prestižní a elitní až elitářský, i když samozřejmě trvale podfinancovaný a podmáčený a stále by někdo navrhoval jeho zrušení, s čímž by souhlasili i sami příznivci a dědici Ivana Vyskočila. Přesto by stále produkoval ohromné množství studií, sborníků, vědeckých materiálů, rešerší, poznámek a objevů indexovaných i neindexovaných, přičemž by nebylo úplně jasné, kdo je pořád píše, natož čte. Probíhal by permanentní vyskočilovský seminář a každý rok by se konala vědecká konference zakončovaná festivalem Mistrových her, jež by prováděli sami vědci a vědkyně. Vhodným místem konání by byly samozřejmě psychiatrické ústavy. Sám ústav by byl hrdě interdisciplinární. Na dlouhých a spletitých chodbách by se setkávali bradatí vědci a afektované vědkyně z mnoha oborů, již by mezi sebou soutěžili, který obor je nosnější a relevantnější a do kterého předmět jejich výzkumu vyryl větší rýhu. Nejvíc by tam bylo samozřejmě zaměstnaných teatrologů a teatroložek, protože ti by měli pocit, že Vyskočil přece patří jim, když nejčastěji měl co dělat s divadlem. Ale s nimi by soupeřili literární vědci a historičky, kteří by říkali, že ne, že Vyskočil sám přece říkal, že dělá ne-divadlo, a vždy se nejvíc snažil, aby tak také vypadalo. Ti by tvrdili, že vlastně divadlo bylo jen prostředkem k tomu, aby se rozpovídal, takže je to vlastně literatura, i když dost zvláštní. S nimi by byli zčásti ve shodě, zčásti ve sporu lingvisté, sémantici, etymologové a kulturologové, ale od těch všech by měli zase odstup psychologové, psychiatři, psychoterapeuti, psychotici a psychedelici, kteří by si byli jisti, že PhDr. Vyskočil byl hlavně jejich kolega, který se trochu spustil s lehkou múzou. Své by měli ale co říct i sociologové, antropologové, filozofky a teoložky a též kriminalisté a foniatři. Nad vším by bděli fenomenologové a speciální ombudsman. Absolutní většina národa by sice nadále moc nevěděla, oč tam běží, a Vyskočila by si pletla s jinými vyskočily, ale tím by se pracovníci ústavu nenechali otrávit.

Co by na to říkal sám Ivan Vyskočil, těžko říct, asi by mručivě nesouhlasil, ale spíš jen naoko, neboť co naplat, sám si o to svým životem a dílem řekl. Neměl se tolik snažit, i když by se dalo říct, že právě jeho obrovské a ústavu opravdu hodné dílo vzniklo jaksi taoisticky, tím, že se nesnažil.

Takže znovu. Ivan Vyskočil nebyl v pravém slova smyslu ani divadelník, ani spisovatel, přičemž obojí, tedy divadelnictví a spisovatelství, v Čechách ovlivnil jako málokdo. Dalo by se říct, že z jeho saka či haleny (nosil jednu dobu takovou středověkou halenu) vyšli lidé jako Jiří Suchý a Václav Havel a samozřejmě zástupy dalších, kteří se k němu hlásili, ať už ho pochopili, nebo ne. Měl své žáky a následovníky, měl a má své patentované vykladače (Přemysla Ruta, Vladimíra Justa, Pavla Janouška a jiné potenciální zaměstnance VÚSZDIV) i své vyznavače mezi literáty: spisovatel Jiří Kratochvil se k němu nejednou vyznal jako ke svému guruovi a učiteli a jeho „prózy“ z šedesátých let označil za zakladatelské a přirovnal je ke Kunderovým, což není úplně od věci. To ostatně nebylo tak náhodné, oba jsou stejně staří a jejich knihy z šedesátých let stály v jedné řadě v knihovničce českého intelektuála, který šel s dobou a zajímal se. Odlišný byl samozřejmě přístup k napsanému: zatímco Kundera směřoval k absolutnímu textu, pro Vyskočila byl text trampolína, z níž odskakoval do různých stran. Ale společný jim byl princip hry a hravosti, tvořivého vztahu k jazyku a představa či jistota, že nejzajímavější je to, když se z vyprávění rodí myšlenka, která se sama stává příběhem. U Kundery řekněme existenciálním, u Vyskočila groteskním, parodickým, bizarním. Jeho ne-povídky ostatně nejlépe vyniknou, když se čtou nahlas a když je čte Vyskočil sám, nebo se čtenář aspoň snaží je tak číst.

Zlatá šedesátá… Ano, byla to velmi duchaplná, přitom jaksi dobrácky naivní doba. Zdá se, že lidé tehdy oceňovali, když je někdo chytrý, vtipný a ještě navíc věří, že jeho publikum je podobné. Je zvláštní, kde se to v těch lidech bez sociálních sítí, ale jen s normálním lidským setkáváním vzalo a kde to uvázlo… Jak je možné, že tomu lidé tehdy rozuměli? Marné volání… Generace pozdější znaly Vyskočila již v jeho sokratovském vzezření, jež občas ráda využívala popkultura ve filmech, kde hrál cosi jako sám sebe, což Mistra poněkud zpopularizovalo, čímž se ale člověk nesměl nechat mást. Skutečný Vyskočil byl během svého života stále v pohybu, proměňoval se, ač zůstával stejný. Zajímavé na něm rovněž je, že původně byl kdysi i mladý a štíhlý, jeho bradka byla tmavá a okolí pleše na kulaté hlavě také: tak je zachycen ve slavném filmu O slavnosti a hostech (1966), kdy mu bylo sotva pětatřicet, ale už to byl klasik a kulturní hybatel. Zlatá šedesátá léta jsou v Čechách bez Vyskočila nemyslitelná, což neznamená, že ho musel každý znát z televize. Měl výhodu, že se o to nemusel starat, že se vždycky našlo dost lidí, kteří se snažili, aby on znal je. Byl vždycky trochu vpředu, takže ještě než ta slavná léta začala, už pro ně vymyslel (pokud ne přímo on, tak je aspoň definoval) základní slovo: text-appeal. To je odvozeno od slova sex-appeal a v podstatě znamenalo, že se bude číst nebo přednášet nějaký vtipný text, u kterého se budou lidé inteligentně smát a bavit. V Americe měli beatniky a jejich slam poetry, v Paříži jazzové kluby a Borise Viana, no a v Praze jsme měli Vyskočila, Suchého a divadla malých forem. Bylo to náhradní řešení za stav, kdy se toho nedalo moc čekat od vážného divadla a knižně toho vyjít také moc nemohlo, aspoň nejdřív, pak se to rozjelo. Velmi dobře to ale pasovalo na ducha doby, který byl náhle svobodnější, rozevlátější, vstřícnější a lidé si konečně mohli oddechnout, když se jim do volného času nepletla ideologie: na tom je zajímavé, jak se ty cykly vracejí, takže se zdá, že teď by mohli Vyskočil a spol. mít problém, že jsou tak málo uvědomělí.

Důležité rovněž bylo, že Vyskočil byl při vší své intelektuální akribii (intelektuál tehdy znal taková slova) také prakticky založený člověk, takže se mu ještě jako mladíkovi podařilo s orgány dohodnout, že mohl obsadit domek na Anenském náměstí, kterému se pak začalo říkat Divadlo Na Zábradlí. To se stalo v roce 1958, který se tím řadí mezi významná data historie: dalo by se říct, že tehdy opravdu skončil stalinismus, tedy aspoň jeho první fáze. Jiří Suchý byl nejdřív u toho, pak odešel založit Semafor, kam si vzal námět Kdyby tisíc klarinetů, ale to je jiná kapitola. Podobně jako v případě Zahradní slavnosti, o které se Vyskočil také jednou zmínil u stolu, ale pak z toho byla Havlova hra. Z toho je patrné, že z Vyskočila vyskakovaly stále nové a nové nápady, které si raději potom začal zapisovat čili fixovat, aby z nich zase někdo neudělal nějakou jinou hru nebo film. I díky tomu se stal spisovatelem, jak už bylo řečeno. Bylo to také tím, že na jeho představení chodili nakladatelští redaktoři, kterým se to také líbilo a mysleli si, že je škoda, když to jen tak padá do publika, a že by z to byla dobrá knížka. Tak vznikly tři základní Vyskočilovy knihy: Vždyť přece létat je snadné, Kosti a Malé hry aneb Maléry. Pak ještě A jiné povídky a Malý Alenáš. Na to, že nebyl spisovatel, docela slušná řada.

Ale čím tedy vlastně Ivan Vyskočil byl, či nebyl? Asi klaunem, co vypadal jako filozof, asi filozofem, který filozofoval klaunstvím. Byl samozřejmě autorem, režisérem, hercem, dramaturgem, divadelníkem. Byl ale také docentem psychologie a pedagogiky, učitelem na různých uměleckých školách, rádcem a guruem mnoha a mnoha lidí, kteří si představovali, že budou také umělci, a pár se jich pak jimi i stalo. K umění se dostal vlastně oklikou přes psychologii, kterou vystudoval, ale lze předpokládat, že hlavně kvůli umění. Umění ovšem chápal jako zvláštní druh lidské činnosti, při níž je nejdůležitější, že to s lidmi něco dělá, že je to proměňuje. Jakým směrem, to už je na nich. Ivan Vyskočil jim trochu naznačil, kudy by to mohlo být. Pak je trochu popostrčil a nechal být. Vždyť přece létat je tak snadné. Řekl a povyskočil.