V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?

Rozlad mezi Milanem Kunderou a českým disentem začíná tím, že autor románu Život je jinde (1969) odmítl svěřit text Ludvíku Vaculíkovi k uveřejnění v samizdatové Edici Petlice. Mezi disidenty se o tom vědělo, ale jejich cesty se podle mě s Kunderou rozešly teprve poté, co román s doslovem Clauda Roye vyšel v roce 1973 v nakladatelství Gallimard a v témže roce získal prestižní cenu Prix Médicis.

Francouzi zahájili jednání o tom, zda autor v Československu zakázaný dostane povolení přijet si pro ni do Paříže. Vystoupalo na oboustranně vysokou státní úroveň a skončilo pro Kunderu úspěšně. Nato následovala nabídka univerzity v Rennes, aby se stal jejím učitelem češtiny. České úřady tomu požehnaly, estébáci už předtím pracovali soustavně na tom, aby měli nepohodlného spisovatele z krku: sledovali ho a jeho věrné Věře podávali zprávy o manželově pohybu, kdykoli zavadil o nějakou ženu. Kundera i s manželkou nakonec do Bretaně v roce 1975 odcestoval.

Legální pobyt ho nepřímo zavazoval, aby se neprojevoval jako kritik československého pookupačního režimu. Jeho román o netalentovaném básníkovi se odehrával v padesátých letech a při největším úsilí nemohl být označen za polemiku se současným stavem státu. Ani Valčík na rozloučenou (1972), další u Gallimarda vydaný román, jehož autora ve své obdivné kritice nazval Claude Roy socialistickým Feydeauem, nevyvolal v Praze žádný zákrok. Teprve Kniha smíchu a zapomnění obsahovala motivy přímo zasahující československou současnost a vynesla Kunderovi rozhodnutí, kterým ho ministerstvo vnitra zbavilo československého občanství, a to v témže roce 1979, kdy dílo zásluhou Gallimardova nakladatelství obdrželi čtenáři.

Opozice, která vypadla z dějin

Teprve potom se Kundera odhodlal vymezit i vůči disidentům. Přesně si pamatuju na jeho výrok, že zatímco polská opozice vstoupila do dějin, česká z nich vypadla. Na jednom z takzvaných kvartálů – schůzek zakázaných spisovatelů, které se původně konaly čtvrtročně a po uvěznění Václava Havla a vzniku strojopisného časopisu Obsah probíhaly každý měsíc – jsme o tom bouřlivě diskutovali. Vypadnutí z dějin pokládala většina za přehnaný výraz skutečnosti, že polští disidenti představují sílu, která je nesrovnatelně účinnější než naše.

Na  tuto rozpravu navázala v samizdatu Eva Kantůrková. V den Brežněvova úmrtí byli zatčeni a předvedeni na policii do Bartolomějské četní účastníci schůzek a akcí, které byly naplánovány dávno předtím, a v předlouhé celonoční frontě před kanceláří vyslýchatelů se mladá dívka rozezpívala: spustila nádherné Kyrie eleison. Eva výjev vylíčila jako zjevení, důkaz, že v dějinách stále jsme. Ivan Klíma, který ve frontě rovněž pobyl, mi naopak pověděl, že šlo o patos nemístný a trapný.

Ještě přísnější postoj proti Kunderovi zaujali spisovatelé-disidenti poté, co si přečetli jeho rozhovor s Philipem Rothem. Obsahoval Kunderův nový životopis: ve vlasti prý ho nikdo neznal, živil se jako barový hudebník. Nerad přiznávám, že jsem se dal rovněž strhnout a stejně jako ostatní vykládal ten pokus coby definitivní odstřižení od českého obecenstva, které si Kunderovo vynikající umělecké a společenské postavení v šedesátých letech pamatuje a může jeho údaje usvědčit snadno ze lži. Pavel Barša ve své zmíněné knize popsal konkrétně, jak jsem na přátelské brněnské debatě u herce a kamaráda Františka Derflera Kunderův text napadl.

Teprve daleko později mi Milan Kundera záležitost vysvětlil: s přítelem Rothem se domluvili, že do záznamu rozhovoru namluví, co ho napadne, a potom v korektuře uvede věc na pravou míru. Jenže Roth dal nezkorigovaný text k dispozici šéfredaktorovi a ten nařídil jeho okamžité uveřejnění. Milan si po této zkušenosti slíbil, že už žádný rozhovor nikomu nedá.

Ironie braná vážně

Zdálo se mi to málo přesvědčivé. S odstupem jsem dospěl k domněnce, že se rozhodl rozloučit navždy s rozhovory a novináři poněkud jinak, a to po kunderovsku: parodií, ve které si připsal některé životopisné prvky svých románových postav. Nenapadlo ho, že ironie bývá na veřejnosti špatně chápána: čtenáři ji berou vážně.

Námitky proti disidentskému zornému úhlu, které Milan Kundera uváděl ve své publicistice, jsem chápal a jako tvůrčí princip je postupně přijal za své. Neumím bohužel informaci o nich doprovodit datem zveřejnění ani názvem a číslem periodika. Politicky angažovanou prózu odmítal kvůli jejímu zaujetí pro jednu ze stran. Jeho autorskému hledisku, z něhož nazíral svět jako říši směšného, která je bez hranic a umí každý vážný pokus o myšlenku, čin nebo cit proměnit v komický nezdar a groteskní krach, byly cizí disidentské příběhy například o utrpení hrdinů, již posmrtně dojdou uznání a slávy.

V roce 1985 v děkovné řeči po udělení Jeruzalémské ceny za svobodu jedince citoval židovskou anekdotu: Člověk přemýšlí, Bůh se směje. Poetika, jejímž nástrojem je představa o všeobecné lidské omylnosti, se nesmiřuje s Havlovou maximou života v pravdě, s myšlenkou drahou disidentům všech národností. Vzpomínám si, že ji Kundera kritizoval jako vyjádření spisovatelské a lidské nadřazenosti vůči všem, kterým pravda nebyla zjevena nebo ji hledají marně.

To Kunderovi nebránilo zaujímat politická stanoviska solidární s pronásledovanými umělci jako právě s Havlem nebo publikovat eseje jako Únos Západu. Jsou pro mě důkazem, že romanopisec posedlý obrazem marnosti veškerého myšlenkového úsilí i činů, který si s tímto obrazem hraje a vtiskuje mu účin bezvýchodně komický, neztratil smysl pro politickou interpretaci skutečnosti. Profesionální politik, politolog, filozof nebo sociolog jako analytikové Pavel Barša či Ondřej Slačálek mohou jeho publicistické texty podrobit náročnému kritickému rozboru, ale nedokážou mu upřít vášeň pro svobodu, a to nejen uměleckou, nýbrž ani občanskou.

Seifert versus Kundera

Jsem proto přesvědčen, že někteří přední čeští disidenti a jejich přátelé v exilu neodhadli situaci dobře, když v obavě, že nobelovský laureát Kundera ve své řeči přejde mlčením jejich společensky obranný zápas, prosadili proti němu kandidaturu Jaroslava Seiferta. František Janouch knižně zveřejnil, co pro ni vykonal a jak ho za to dopisem pochválila Eva Kantůrková: kandidatura sem, kandidatura tam, hlavně že nevyhrál původní favorit Kundera.

Václav Havel při setkání na chalupě Jiřího Gruši neinformoval kolegy, že podepíší-li předloženou petici za Seiferta, postaví se za vyřazení Kunderovo. Kdybychom to věděli, petici bychom nepodepsali ani Gruša, ani já. Havel potom do kampaně zasáhl ještě jednou, a podobnou metodou: Sylvie Richterová si jeho neveřejné protikunderovské doporučení, rozeslané zřejmě několika adresátům, přečetla u Jiřího Pelikána. Dověděla se v něm, že autorovi románu Nesnesitelná lehkost bytí (1984), předkládajícího mimo jiné osudy dvojice lidí ničených režimem, „je všechno u prdele“.

Disidentskou literární kritiku románu podal Milan Jungmann. Zazlíval mu nepřesnost některých věcných detailů, ale podle mě hlavně portrét signatáře politicky protestního prohlášení, který sice statečně nesl následky, ale vlastně s podpisem nijak hluboce vnitřně nesrostl a cestu uvědoměle rezistentních společenských aktivistů nenastoupil. Autor jako by tím napověděl, že ji pokládá za neautentickou, protože kolektivně hromadnou a organizovanou. Kundera takovou úvahu považoval za umělou a nesprávnou. Jungmannův soud ho hodně mrzel.

Když Jaroslavu Seifertovi Nobelovu cenu v roce 1984 udělili, ukázalo se, že těžce nemocný básník nemůže ve Stockholmu osobně vystoupit. Očekávali jsme však, že svůj proslov, který za něj bude přečten, pojme v duchu svého odvážného vystoupení na sjezdu spisovatelů v roce 1956. Jenže to dopadlo jinak. Jaroslav Seifert se ve svém projevu vyznal, že se – na rozdíl od dramatických básníků ztělesňujících konflikt – zrodil jako pěvec. Svou Přilbu hlíny a jiné verše z období protinacistického odporu zapřel. Zato jako vzdělanec v oboru filozofie citoval Heideggera německy.

Antonín Brousek v londýnském časopise Rozmluvy vyslovil přesvědčivě odůvodněné podezření, že nobelovskému laureátovi text zřejmě na jeho žádost připravil někdo jiný. Disidenti se za to na Brouska tvrdě obořili, místo věcných protiargumentů se ho však snažili zpochybnit poukazy na jeho sršaté vlastnosti. Karel Pecka mu dokonce upřel právo mluvit do domácích sporů, protože odešel do ciziny, a tím dal najevo, že svou zemi nemiluje. Odpověděl jsem kamarádovi a bývalému vězni v časopise Most, že právo mluvit má každý včetně cizinců.

Jsem dodnes pevně přesvědčen, že by Milan Kundera k nobelovskému publiku promluvil ve znamení svých nejznamenitějších publicistických výkonů a na své disidentské kolegy jistě nezapomněl v rámci obrany utlačované české a slovenské kultury. Věřím jeho slovu, že se nehněvá, že ho Nobelova cena minula. Podle něho se po zdařilé kandidatuře Šolochovově stala jinou hodnotou, než bývala za našeho mládí. Ale přestože s Evou Kantůrkovou opakuju: Kandidatura sem, kandidatura tam, nemohu na nobelovskou aféru jen tak zapomenout.

Na svou disidentskou příslušnost jsem hrdý, Václavu Havlovi zůstávám navždy vděčný za jeho přátelství a budu ho obdivovat za to, že vrátil do politiky osobní odpovědnost, sahající až po povinnost ručit vlastním životem. Františku Janouchovi jsem zavázán za pomoc v době, kdy mi bylo nejhůř, a Evu Kantůrkovou mám rád přinejmenším pro její vězeňské prózy a pro statečnost a hloubku úsudků. Disidentské společenství, vyznačené jmény Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Ivana Klímy, Jiřího Gruši, Alexandra Klimenta a Petra Kabeše, mě kamarádskou sounáležitostí a humorem chránilo před návaly beznaděje.

Sporné reflexy

Jsem si však zároveň vědom toho, že si disidenti jako celek, ghettoizovaný za podmínek brutálního útlaku, osvojili některé sporné reflexy. Jiří Hanzelka prohlásil Chartu 77 za mravní laťku, jako by ti, kdo ji nepodepsali nebo se s ní nějak jinak neztotožnili, podléhali našemu odsudku. Vybavuju si, s jakým mravním rozhořčením byl v Praze přijat román Josefa Škvoreckého Mirákl, jehož některé postavy a události spjaté s pozdějším disentem pojednal autor s humornou nadsázkou. Jiří Kolář ho za to rozčileně pokáral. Sám jsem sice Mirákl četl s chutí a nevadilo mi, že si dělá legraci z přátel, ale veškerou českou tvorbou, která vznikala mimo okruh zakázaných umělců, jsem a priori pohrdal a nepřipouštěl, že řeka dokáže proudit i pod ledem. Těžce a zdlouhavě jsem tento handicap a jeho následky překonával.

Úhrnem zastávám mínění, že na Kunderův odstup a distanci neměli disidenti proč reagovat manipulativním tažením. Milan Kundera, třebaže podporovaný zejména zpočátku francouzskou uměleckou levicí, stál na české rezistentní scéně bezbranný proti jejich semknuté skupině. Věra Kunderová nabyla dojmu – podle mě lichého, ale vtíravého vinou zeměpisné vzdálenosti mezi námi a znemožněním styků –, že její manžel nemá mezi disidenty kamaráda, který by byl schopen a ochoten se ho zastat. Neumím si přitom představit větší nedorozumění, než které zavinil Pavel Tigrid, když Milana Kunderu naprosto nelogicky odrazoval od konkurenční politické kariéry vyhrazené Havlovi. Píšu to jako přítel autora Žertu a Slavnosti bezvýznamnosti, znal jsem ho od roku 1952, miloval ho a obdivoval jako tvůrce, který ač je slavný, kráčí sám, protože musí. Kampaň proti němu jsem si do dějin českého disentu zařadil jako nedůstojnou epizodu.