J. D. Vance nejenže ve svých třiceti dvou letech napsal paměti, ale uměl jejich vydání dobře načasovat. Ve chvíli, kdy je začal psát, nemohl tušit, že svět lidí jako on – příslušníků bílé dělnické třídy – se stane předmětem intenzivního zájmu politické veřejnosti.
Pokračování filmových pohádek je z podstaty nonsens. Vždyť na konci předešlého příběhu, když zlé bylo pryč a pánbůh zůstal s námi, přece si slíbili být spolu navždy. Pakliže následuje nový příběh o totožných hrdinech, slibovat nikdo nic neměl.
Obrazové zprávy o migrantech různých národností často zahrnují také záběry dětí. Motivace je zřejmá: vzbuzují soucit a větší empatii diváků. A tedy pocit, že si lze představit situaci, v níž se ti nebožáci prchající před válkou či bídou ocitají.
V kinech jsou to návraty. Teď zrovna J. K. Rowlingové ke kouzelnickému světu, tentokrát přesunutému z britských souřadnic na americké. Film Fantastická zvířata a kde je najít jistě bude hit, sycený nostalgickou vzpomínkou jedné generace na dětství.
Tuzemská literatura má taky své unikáty, to se nedá nic dělat: třeba Ladislava Klímu. Takový zjev pořád láká, fascinuje, vybízí k vyrovnání. Aktuálně výstavou vztaženou k jeho pobytům v Modřanech v letech 1896–1909, v jejichž průběhu – inspirován klidem zdejší vsi a okolní krajinou – napsal velkou část svého díla.
Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů.
Osudem nakladatele, chce-li svou práci brát vážně, je pinožení. Pátrání po autorech, kteří ještě nebyli objeveni nebo na které, ať už z jakéhokoli důvodu, bylo zapomenuto. V tom se nakladatel podobá na skauty amerických sportovních soutěží.
Dodneška je to jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších knih o filmu. Lze se z ní dozvědět takřka vše o tom, jak se stane, že film je magické přitažlivé a dráždivé médium: totiž kniha rozhovorů mezi režiséry Françoisem Truffautem a Alfredem Hitchcockem.
Na 26. ročníku Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě uspořádal Týdeník Echo svůj další veřejný Salon. Jeho tématem byla regionální literatura, pokus o její vymezení. Existuje vůbec regionální literatura? Existuje literatura národní? Jak se od sebe liší?
Končí výstava Josef Hoffmann – Josef Frank. Od „nekonečné garnitury“ k otevřenému systému, která jistěže porovnává díla obou autorů, členů Svazu rakouských umělců neboli Kunstschau. Ta Hoffmannova reprezentují volný, individuální a otevřený systém ztvárnění ideje komplexního pojetí zařizování prostoru (Garniturdenken).
Kniha je působivým a čtivým vyprávěním. Tento výraz záměrně zdůrazňuji, neboť starodávný a často opovrhovaný styl historický děl je opětně Kovtunem rehabilitován, a to na látce z moderních dějin. Co patří k dobrému vyprávění?
Zhruba v půli je výstava Smích a zapomnění. Název samozřejmě evokuje své pozadí, mohl by odkazovat ke kdekterému světovému dílu, leč vybral si Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery. Na jejím pozadí zkoumá tvárnost paměti, bolest smíchu, vzájemný vztah mezi soukromým a veřejným životem a zrádnost lidských vztahů.
Když se skrze film U moře pokusila coby autorka i režisérka vystihnout své rodinné, přesněji partnerské rozpoložení Angelina Jolie, byl z toho do roka rozvod s Bradem Pittem (jenž v tomto filmu své manželce hrál). Maďarský scenárista a režisér Szabolcs Hajdu je odvážnější, do svého filmu Rodinné štěstí zapojil nejen svou ženu, ale i děti.
Literáti si často stěžují, že jejich slovům jen málokdo věnuje pozornost – obdivnou, kritickou, polemickou, jakoukoliv. Festivaly spisovatelů toho mohou být docela výstižným obrazem – prestiž, někdy až okázale zdůrazňovaná, která se ale zároveň vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu nebo akváriu.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo?
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít.
Některé společnosti jsou z povahy svého jazyka zvenku téměř neproniknutelné, a kdo si myslí, že k těmto smolařům patří Česká republika, měl by se krátce zamyslet nad situací Maďarů. V takto extrémních případech jsou extrémně důležití lidé, kteří z dané kultury vyšli, v jiné se usadili a jsou veřejně činní.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
Nepřehlédnutelná mediální aktivita obou českých prezidentů, předešlého i současného, těsně před pětadvacátým výročím sametové revoluce našla v společnosti velký ohlas a patrně málokdo se k ní nevyjádřil. Vzhledem k sebestřednosti obou mužů ji lze vnímat také jako snahu zviditelnit se těsně před tím, než novinový prostor naplní komentáře jiných jmen a vzpomínky na pozapomenuté figury spojené právě s děním v závěru roku 1989.
Roger Scruton (70) je autorsky znám především odbornými a esejistickými knihami, ale složil už i dvě opery a neuzavírá se ani próze. V novele Notes from Underground (Zápisky z podzemí; přiznaná výpůjčka od Dostojevského) čerpá ze svých pravidelných cest do husákovského Československa a hned na začátku je třeba zdůraznit, že čerpá víc ze svých vjemů a atmosferických postřehů než z konkrétních situací, historek a incidentů.
Anglický spisovatel nizozemského původu Michel Faber je autor, jehož tvorbu si soudný čtenář musí zamilovat. Je plná propracovaných příběhů i postav, a přitom bezohledná k očekáváním trhu, který od tvůrců často žádá opakování jejich úspěšných modelů. Raději vždy vypadá jinak.
Nemá cenu s hodnocením otálet: překlad románu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka je jednou z důležitých knih, jež tu v poslední době vyšly. Je to smyšlený nepravidelný deník, který si po tři čtvrtě roku od ledna do září někdy zkraje 70. let píše bezejmenný kontrolor v jakémsi univerzálním slovenském národním podniku. Jeho zápisky začínají jako odhodlaný pokus o vlastní portrét, kterým by jednou rád podaroval syna oplátkou za to, že od něj obdržel nesrozumitelný dar – poznámkový blok.
Kniha Evy Zábranové Flashky, v autorčiných padesáti letech její debut, je v několikerém významu toho slova zjevení. Jednak její uvedení pravděpodobně málokdo čekal, jednak je to kniha vyzývavá, protože nepohodlná.
V uplynulém týdnu se toho stalo v literatuře nebo kolem literatury dost podstatného, aby to vydalo na tři drobné komentáře. Nuže, tady jsou.
Nakladatelství Paseka vydává druhý díl politického životopisu Václava Havla z pera redaktora Týdeníku ECHO Daniela Kaisera. Po Disidentovi (2009), který končil prezidentskou volbou v prosinci 1989, se druhý díl jmenuje Prezident. Autor v něm mapuje třináct let, jež Václav Havel strávil na na Pražském hradě. Tato ukázka pochází z úvodní kapitoly Moc mocných o prvních šesti měsících svobody až do parlamentních voleb v červnu 1990.
„Havel byl jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a dal mi hrozně moc,“ říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO někdejší Havlův mluvčí, dnes český velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský.
Poslední kniha Bohumily Grögerové se jmenuje Můj labyrint a vyšla zhruba před třemi týdny, v den autorčina úmrtí. Může spisovatel na odchodu za sebou zavřít dveře hlučněji? Jsou to důvtipně koncipované lyrické vzpomínky na tři výseky z autorčina života – tedy další příspěvek Grögerové k žánru, kterému se v průběhu svého života věnovala opakovaně a který zkoušela zatížit různými kreativními finesami, zvědava zjistit, kam lze při podvolování paměti zajít, aby nedošlo k jejímu pokřivení, a přitom její svědectví bylo odvyprávěno docela nově.
Vzpomínkový román Každá věc ať dospěje na své místo vydala všestranná Sylvie Richterová – prozaička, básnířka, esejistka, literární vědkyně – po dvaceti letech od edice své předešlé prózy Druhé loučení. Ne že by po ty roky mlčela úplně: vyšla jí jedna básnická sbírka a dva svazky esejů. Jenže těžko s nimi srovnávat výsostné ambice její čtyřsetstránkové novinky, v níž na propletenci osudů řady postav předkládá svou syntézu uplynulých šedesáti let českých dějin.
Ke svým letošním pětaosmdesátinám nadělil Milan Kundera českému publiku nový svazeček esejů. Od doby před deseti lety, kdy s nimi začal, je to pátý v pořadí. Jmenuje se Slova, pojmy, situace a autor do něj zahrnul tři stati ze tří svých esejistických knih včetně nejnovější.
