Alena Ježková bydlí v Dlouhé ulici. Když se z okna podívá doleva, vidí na Pražský hrad, a to z nezvyklého úhlu. Z originálního úhlu též píše o pražské, české i moravské historii. Vydala těch knih už na dvacet, za některé dostala cenu. Nejvíc si ale cení cyklu obrazů z klášterního života – Tichá srdce –, jehož třetí díl dopisuje. Kromě toho maluje akvarely ve stylu Hermanna Hesseho. Má dceru a podniká pěší výpravy do španělského poutního města Santiago de Compostela.  

My si tady pro forma vykáme, ale ve skutečnosti se známe ze studií. Takže vím, že váš otec byl literární historik a věnoval se dětské literatuře. Vypadá to, že se to tedy projevilo.

To bych ani neřekla. Snad jedině tak, že jsme měli doma hromady dětských knih, které chodily otci v balících, protože on na ně psal recenze a lektorské posudky. A když jsme je měli doma, tak jsem je četla.

Tehdy nevycházely v dětské literatuře špatné věci…

To vůbec ne. Naopak, myslím, že byla na lepší úrovni, než je teď – logicky, byla méně hlídaná a mohli se do ní schovat autoři, kteří by jinak psát nemohli nebo nechtěli. A měla výbornou úroveň výtvarnou. Hele – a budeme si tykat, ne?

Souhlasím. Mělas tam nějaké oblíbence?

Třeba Elišku Horelovou. Nevím, jestli si na ni pamatuješ, ale mohl bys… Napsala třeba trilogii pro děti z času okupace. Jak se to jmenovalo... Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa – vidíš, jak si to pamatuji. To už dneska nikdo nenapíše a taky asi ani neučte. Dneska by to děti už prostě nedaly.

Eliška Horelová byla zajímavá taky tím, že se nebála koncem 80. let podepsat petici za propuštění Václava Havla, což byla mezi oficiálně vydávanými autory spíš výjimka.

Já vím, to byla opravdu odvážná paní. Já jsem se s ní potom v dospělosti seznámila, chodila jsem za ní do nemocnice. Byla to taková rváčka života, idealistka, která se pořád za něco rvala. Umřela před pár lety… Ale těch skvělých autorů bylo víc: Václav Čtvrtek, Ota Hofman, Miloš Macourek, Markéta Zinnerová… Kdybych měla napsat knihu třeba pro čtrnáctileté, musela bych aspoň rok studovat, jací vlastně ti čtrnáctiletí jsou. A vůbec si nejsem jistá, že bych na to přišla. Obecně gramotnost, schopnost číst rapidně klesá. Přečíst realistické vyprávění, to je pro hodně dětí nadlidský výkon. Ještě když je na obálce jednorožec, tak snad jo. A taky je pravda, že málokdo umí poutavě pro děti psát. Proto třeba tak obdivuji Ivu Procházkovou, která to umí. Její Myši patří do nebe nebo román Nazí jsou prostě skvělé věci. Ale taky musím přiznat, že dětskou literaturu už zase tak moc nesleduji.

Možná se vytrácí samotný návyk čtení. 

Ano, naučit se číst je návyk na celý život. Čtení je jistá forma rauše. Člověk, který opravdu umí číst, žije během čtení jakoby novým životem: naskakují mu vizuální vjemy, probouzejí se emoce, vstupuje do příběhu, jako by odcházel do jiného prostředí. Lidi, kteří nečtou, tohle nejsou schopni pochopit – ani si to nedovedou představit.  

Ano, jak nás učí psychoanalýza, náruživá četba je utkvělá touha spatřit matčino přirození v okamžiku našeho zrodu.

To možná tvoje čtení… Já jsem byla náruživá čtenářka, dokud jsem nezačala psát. Lidé, kteří hodně píší, obvykle přestanou číst. Ale nevím, proč pořád mluvíme o dětské literatuře, já vlastně nejsem jenom dětská autorka. Navíc mám asi pět dalších profesí.

Aha, jaké?

No především jsem svou vlastní nakladatelkou a částečně distributorkou. A kromě toho se musím něčím živit, takže pracuji na různých rozvojových projektech a jsem mediální konzultantka. A taky jsem zastupitelka na Praze 1.

Ty se neuživíš jenom psaním?

Ne, zatím ne. Navíc ty své poslední knihy – tedy i Tichá srdce – silně dotuji. Investice do času, který jsem na nich strávila, se mi nikdy nevrátí. S tím jsem ale počítala. 

Ty stále zpracováváš různé látky. Ale není čas napsat příběh jen svůj? Co třeba Deník Bridget Ježkový?

To mi připadá jako hrozně povrchní nebo naivní představa, že každý může napsat nějaký vtipný deník, kde se bude trochu ironizovat. Ironizovat ale umím dobře, spíš teda v životě. Pro psaní pořád potřebuji fascinaci nějakým tématem, nějakým fenoménem. Tak to bylo v případě Prahy, české historie a naposledy a asi nejsilněji se mi to stalo s kláštery, což dosud trvá.

Vezměme to popořádku a začněme tou Prahou. 

V Praze jsem se narodila a celý život, dalo by se říct, jsem prožila na Staroměstském náměstí: vyrostla jsem na rohu Staromáku a Dlouhé ulice, ve které bydlím i teď. Pamatuji si tu temnou a ošuntělou opuštěnost Starého Města. Jediným obchodem na Staroměstském náměstí byl krám s nápoji, kde prodával muž strašidelného zjevu s velkou bradavicí na čele, který snad nikdy nesvlékal modrý skladnický plášť, a já k němu třikrát týdně chodila kupovat minerálky. Ungelt byl padající ruinou s početným romským obyvatelstvem, takže bylo poněkud riskantní a dobrodružné tudy procházet. U Šimona a Judy v Dušní se hrál fotbal a na mírném kopečku u Španělské synagogy se sáňkovalo. Všude stálo lešení, které bylo prastaré a jako by už přímo vrostlo do těch domů. Bylo to vlastně umírající město, které jako by se pohřbívalo do hrobu. Jenomže jako dítěti ti to nepřipadá zvláštní, prostě to bereš jako normální. Mělo to ostatně svůj půvab. 

Ano, půvab úpadku a smrti. Však to sem lidé ze Západu jezdili obdivovat… Jako když se teď jezdí do Havany. No a pak jsi tady zažila tu změnu.

Právě. Nejvíc fascinující to bylo v polovině 90. let, kdy se to v centru rychle zvedalo. Mnoho se opravilo, objevovaly se první luxusní obchody, přistěhovávali se bohatí lidé – ale pořád ještě starý svět s těmi figurkami neodešel. Pořád ještě bylo u Týna Čapkovo vetešnictví a v Dlouhé proslulý výčep, pajzl, kde se scházela galérka z celé Prahy. A do toho přicházeli manažeři s prvními telefony, do kterých mluvili při chůzi, a cizinci a Rusové a Číňané – a bylo jasné, že ten starý svět skončil. 

Ano, ale město bylo zachráněno.

Jenže něco důležitého z něj zase zmizelo. To, čemu se vznešeně říká genius loci. To je něco podobného, co se stalo se Sudety. Prostě zmizeli ti lidé a nimi i duch místa. Praha se sice opravila, ale velmi často bez citu, bez respektu k tomu, co to místo znamenalo, co k němu patří, jaká byla jeho historie. Všude vznikly restaurace pro turisty, často špatné a předražené, oplácané kýčovitými cedulemi a nesmyslnými reklamami, kam normální Pražák nevstoupí. Takhle dopadl Staromák nebo třeba Nerudovka. Nejsem tradicionalista, který vykřikuje, že věci musí zůstat, jak jsou. Trpím ale, když se věci plundrují, když se z nich stávají jen kulisy, když tu někdejší zpustlost a šedivost nahrazuje laciná nakašírovanost a vizuální smog.

Praha se tedy proměnila. Myslíš, že ses proměnila také ty?

Ty mi teda dáváš otázky... Jasně že jsem se proměnila, ale jak já to můžu posoudit? Proměňovala jsem se taky podle toho, čím jsem se právě zabývala a o čem jsem psala. Jsem dost empatická k různým druhům lidí a činností: můžu být trochu řeholník, trochu vetešník, trochu stavitel z doby Karla IV. Takže i v různých fázích svého psaní jsem se proměňovala. Ale v jádru jsem myslím stejná, jako když mi bylo šest.

Já myslím, že se hodně změnilo zvláště v posledních dvou letech, kdy lidé byli vystaveni tématům, jež si dříve v takové síle nedokázali představit, a tudíž na ně neplatí jednoduché odpovědi. A ti lidé pak najednou vidí, že jejich dosavadní jistoty mizí. Myslím tím především migrační krizi.

O tom člověk nutně přemýšlí. Ta věc má, myslím, dvě základní roviny: politicko-historickou a pak lidskou. Pochopitelně že je to obrovský problém a že musí existovat nějaké mantinely. Není možné, aby se Evropa otevřela všem chudým na této planetě, je nutné trvat na vlastních principech a normách. To je jedna strana věci. A pak je ta druhá, lidská, a ta zní, že lidem v nouzi je potřeba pomoci. Najít míru a udržitelnost té pomoci je přitom to nejsložitější. A je pravda, že není možné držet se starých schémat.   

Obraťme list. Chtěla jsi vždycky psát?

Ne, to vůbec ne. Taky jsem o sobě dlouho jako o spisovatelce neuvažovala, necítila jsem se tak a bylo mi úplně trapné to o sobě říkat. A to už jsem měla vydaných třeba pět knih.

A proč jsi tedy začala?

Nevím, možná z pocitu odpovědnosti, že by to někdo udělat měl. Tenkrát v 90. letech jsem měla malou dceru a viděla jsem, že knihy, co jsme četli my, přestávají fungovat, že ten nový svět až tak neodrážejí. Proto jsem začala psát pro děti. Třeba moje Dračí polévka je myslím první knížka o Vietnamcích v české dětské literatuře.

To byla tvoje první knížka?

Ne, první byla Praha, babka měst. Cítila jsem, že je nutné nabídnout dětem historii nějak jinak, tak, aby je to zajímalo. V tom duchu jsem pak jela dál.  

Co to je za žánr, ty tvoje knihy?

Nemám představu. Myslím na čtenáře, píšu pro něj, aby ho to bavilo a obohacovalo. Mám takovou pomůcku: píšu tak, aby mě to bavilo číst, kdybych to nenapsala já.

Myslíš, že jsou nějací spříznění autoři?

Hele, to taky nevím. Já jsem se obecně snažila někam se zařadit, neboť jsem od dětství měla pocit, že nejsem úplně standardní. Tak jsem usoudila, že nejdůležitější bude, když budu někam patřit. Tak to bylo na fakultě, tak to bylo, když jsem pracovala v Reflexu, tak to bylo na magistrátu. Víceméně jsem se vždycky snažila moc nevyčnívat a přitom dělat věci dobře, až perfektně. I v tom psaní.

Proč si myslíš, že jsi nestandardní?

No protože jsem nakonec pochopila, že do žádného kolektivu nepatřím, že tam nevydržím. Všechny týmy mi po čase byly těsný. Na to ale přicházíš postupně, během spousty let. U mě je v tom taky určitý vzdor, boj o vlastní prostor. Nakonec prostě potřebuji být sama a odpovídat si za vlastní myšlenky, nápady, práci. To mi absolutně vyhovuje. Jsem prostě takový solitér.

Solitér i ve smyslu jaksi vztahovém?

Letos mi bylo pade, to už se člověk moc nemůže tvářit, že neví, kdo je. Musíš s tím počítat. Byla jsem krátce vdaná a po mých osmadvaceti, kdy jsem se rozvedla, to prostě šlo, jak to přišlo. Ale víc to spíš nešlo, to je fakt. Vždycky jsem se upřímně snažila vyhovět všem citovým a jiným nárokům, nakonec svým způsobem miluji tu maloměstskou idylu s načechranými peřinami a domácí marmeládou, kterou fakt v létě vyrábím na chalupě, ale ani to nejím, všechno rozdám. Vlastně je to takový můj kult „domácího štěstí“. Je fajn k někomu patřit. Jenže lidi se většinou zuby nehty drží zajetých kolejí, toho, co znají. Bojí se změny a nejvíc té své změny vnitřní, že by najednou někoho pustili do svého světa, a on se jim tím pádem začal měnit. Já jsem naopak schopná se v něčem měnit pořád, mám skoro až sebevražednou odvahu jít do jiných a cizích věcí. Ale k těm partnerům: i v tomhle jsem asi solitér. Většina mužů mě prostě nevydejchá. Tak to je.

A, ehm, nechybí ti ten pocit takového řekněme domova, který trvalý vztah vytváří?

Jo, chybí. Ale není to pro můj život určující, jak nedávno řekl jeden můj kamarád malíř: „Ta kreativita nás drží při životě, jinak bychom už nebyli.“ To je naprostá pravda. Po nějakém tom ztroskotaném vztahu se zase pokorně zavřu do vlastního světa. Ke své práci, k psaní, které je prostě trvalejší než jakýkoliv vztah a je nekonečné. Pro mě je to vlastně zásadní součást smyslu, proč tady jsem.

To tě asi přivedlo k těm klášterům, že? 

Vlastně jo. Ale i pro mě samotnou to bylo velké životní překvapení a, lze-li to tak říct, objev. Jednak mě fascinovalo, že tu pořád existují území, která sem historicky patří. Vždyť Čechy byly zemí klášterů, ale teď jako by patřily do úplně jiného světa. To jednak. A tím druhým překvapením bylo, že se vlastně o tom nedá nic komplexního dozvědět. Že se tady toho úžasného tématu zatím nikdo neujal. Jistě, literatury o klášterech není málo, ale vždy jsou to spíš odborné práce, historické přehledy nebo třeba paměti řeholníků. Ale nic, co by se dalo nazvat vyprávěním o klášterech, co by obsahovalo příběhy lidí, kteří v nich žijí.   

Na co jsi tam přišla? Je to zanikající svět?

Ne, to bych neřekla. Je to svět autonomní, kde koexistují věci z minulosti s těmi současnými. Je to svět svým způsobem extrémní, vyžadující opravdu velmi odlišný způsob života od toho našeho. Zároveň je to však svět příjemný. Tam najdeš, co v běžné společnosti najít nejde. Hodnoty, podle nichž řeholníci žijí, jsou totiž jednoznačně pozitivní. Oni jsou úplně srovnaní, úplně si jisti tím, co budou dělat za rok, za deset let. Mají v sobě obrovský klid a takovou jakoby neochvějnost. Ti starší mají za sebou navíc příběhy z vězení a internace, jsou to často nejlepší lidé, se kterými jsem měla možnost se kdy setkat. A víš, čeho jsem si všimla? Že po nějaké době, co jsem do těch klášterů jezdila, se mi značně zvedla nálada. 

Neodejdeš tam nakonec?

Ne, já na to nejsem ten typ, dost věcí by mi tam chybělo. A hlavně nejsem věřící.

Je to nezbytně nutné? Třeba by jej z tebe udělali.

Pokud mluvíme o katolických klášterech, to je přece absolutní předpoklad. Ale musím říct, že jsem se setkala s desítkami řeholníků a řeholnic a nikdy mě nikdo nepřemlouval, že bych měla se svým náboženským životem něco udělat, že bych měla začít věřit nebo tak něco. I když byly chvilky, kdy jsem se smažila ve vlastní šťávě, převážně při setkáních se staršími pamětníky. Jedna sestra, které bylo přes devadesát, zahájila rozhovor: „Jste vdaná?“ Já: „Ne, rozvedená.“ – „Ale jste věřící.“ – „Nejsem.“ – „To ani nechodíte na mši svatou?“ Já, už značně v rozpacích: „Nechodím.“ Soucitně se podívala: „Ale modlit byste se občas mohla, ne?“ Na to se nedalo nic říct. 

Oni jsou všichni věřící?

No samozřejmě! Ale já jsem je pochopitelně nezkoumala, taky by to ode mě byla drzost. A myslím, že drzé jsou i úvahy tohoto druhu. Co je nám do toho?

Jsou případy kněží, kteří ztratili víru, jistě i řeholníků...

Ano, to je pak obrovský průšvih. A takový kněz už pak nemůže být knězem. Ale jiná věc je zajímavá: nemalá část řeholníků – třeba mezi dominikány nebo jezuity je to běžné – má exaktní, vědecké, přírodovědné vzdělání. A jsou to hluboce věřící lidé. Oni by řekli: Právě proto.

Taky jsem slyšel, že jsi šla pěšky do Santiaga de Compostela. 

Už jsem tam byla dvakrát, přímo v Santiagu vlastně třikrát. Poprvé jsem tam přebírala cenu za dětskou knížku. Pak už jsem se tam vydala pěšky, tedy ne z Čech, ale takový blázny znám taky: šli to pět měsíců. Já šla jenom pět týdnů a bylo to úžasný. Poprvé jsem šla s partou lidí – většinou to byli sportovci zvyklí spát venku, což taky dělali. Pro mě byl do té doby největší výkon, že jsem ušla deset kilometrů na branném kurzu, pak jsem v životě už jen pokuřovala a povalovala se po kavárnách. Ale zvládla jsem to. A za dva roky jsem šla zas, tentokrát sama. Bylo to jenom deset dní, ale stálo to za to. A půjdu znovu, mám už vymyšlenou příští cestu, to bude zase tisíc kilometrů.      

Budeš o tom psát?

Nevím, možná. Prvotním úkolem je vyčistit si hlavu. A přemýšlet, co dělat dál.

Nezačneš teda nakonec psát spíš o sobě a za sebe?

Nevím, jestli na to mám. Psát o sobě je pro mě nepřekonatelný psychický bod. Já jsem vždycky psala „o něčem“, něčeho jsem se potřebovala držet, sledovat nějakou cestu. Jakmile zmizí tyče, cesta je zavátá a člověk neví, jak dál. Mám také mozek, nechci dopadnout jako blouznivá autorka, jíž nikdo nerozumí. Pořád myslím, že kniha má hlavně obohacovat ty, kteří ji čtou, nemá to být výron autorova ega. Nicméně je fakt, že k tomu dozrávám. Já mám třeba ve velké oblibě Steinbecka, jeho knihy s člověkem zamávají, ale vedou ho k humanitě, k nějakému lidství. Obrazy toho lidství, které přetrvává, mi v současné literatuře dost chybějí. Nejsem Steinbeck, ale jestli něco napíšu jen tak za sebe, jak říkáš, bude to taky pro ty ostatní, ne jen pro mě.