J. D. Vance a jeho „hillbillyové“

Z Apalačských hor mezi elitu

J. D. Vance a jeho „hillbillyové“
Z Apalačských hor mezi elitu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

J. D. Vance nejenže ve svých třiceti dvou letech napsal paměti, ale uměl jejich vydání dobře načasovat. Ve chvíli, kdy je začal psát, nemohl tušit, že svět lidí jako on – příslušníků bílé dělnické třídy – se stane předmětem intenzivního zájmu politické veřejnosti. Kdo chtěl, mohl se v posledních pár letech dozvědět – třeba z knihy sociologa Charlese Murrayho Coming Apart –, že této společenské vrstvě se vede velmi špatně. Zaměstnanost, sociální mobilita, vzdělání, zdraví, drogy, život na dávkách, rodinný rozvrat, sebevraždy – ve všech podobných ukazatelích se její situace zhoršila. A teď se vynořili jako nejtypičtější podporovatelé Donalda Trumpa. Vanceho je plná televize a jeho Hillbilly Elegy je na sedmnáctém místě prodejního žebříčku Amazonu.

Vance patří ke specifické subkultuře, jíž se říká hillbillyové – lidé převážně skotského a irského původu, kteří se usazovali v rozsáhlé oblasti Apalačských hor, sahající od státu New York na severu po Mississippi na jihu. Jeho prarodiče pocházejí z malého hornického města v Kentucky a přestěhovali se tak jako mnoho jiných sousedů do Ohia za prací v ocelárnách. Na té pouti se nepochybně zvedla jejich životní a společenská úroveň, ale zároveň zůstávali sví. V posledních dvou třech desítkách let se pak něco zadrhlo a – jak Vance zdůrazňuje a jeho kniha smutně dokumentuje – není to zdaleka jen úbytek pracovních míst pod náporem globalizace.

Ve chvíli, kdy Vance začal své paměti psát, nemohl tušit, že svět lidí jako on – příslušníků bílé dělnické třídy – se stane předmětem intenzivního zájmu politické veřejnosti. - Ilustrační foto: archiv

Tou nejbolestnější četbou je bezesporu jeho líčení, jaké to je, muset si zvykat na nikdy nekončící kolotoč rádoby otců – partnerů, jež jeho matka neustále střídala poté, co se zbavila jeho otce, když J. D. chodil do školky. Záhy začal nenávidět otázku, kolik má sourozenců. To bylo ještě před tím, co matka při jízdě autem začala vyhrožovat, že je oba zabije – malý J. D. vyskočil z auta, prchal se schovat do nejbližšího obydlí, které viděl, a o celé epizodě pak křivě vypovídal před soudem, aby matku nezavřeli. Ještě dřív, než na něj jednoho rána matka udeřila, že potřebuje jeho moč na protidrogový test do zaměstnání. Ještě dřív, než o svou práci zdravotní sestry stejně přišla, protože se pod vlivem prášků, jež v práci kradla, začala projíždět ordinací na bruslích. A dlouho před tím, než prášky vyměnila za heroin. Rodinný chaos a boje matky s mužem, se kterým právě žila, se pro něj staly normou a vnímal, že většina rodin v okolí je na tom stejně. Není divu, že jedna z věcí, po nichž vždy toužil, byl nudný rodinný život. Dětská zkušenost, že na nikoho se nelze spolehnout, že je vždy třeba být připraven buď bojovat, anebo utéct, formuje dospělé postoje. „Zjistil jsem, že právě ty vlastnosti, které mi pomohly přežít dětství, brzdí můj úspěch v dospělosti,“ přiznává Vance.

Když už začala Vanceova matka být tak mimo, že začal žít s babičkou a dědečkem, otevřela se pro něj paradoxně šťastnější kapitola života. O babičce se v rodině tradovalo, že doma v Kentucky ve dvanácti letech zastřelila člověka. Pistoli v každém případě nosila vždy s sebou, v autě si ji dávala pod sedadlo. Její manželství bylo bouřlivé. Dědeček pil – děti se naučily poznávat podle toho, jak zaparkoval auto, jestli se vrací opilý, nebo ne. Babička mu pohrozila, že jestli přijde ještě jednou opilý, zabije ho. A skutečně, když příště usnul opilý na verandě, polila ho benzinem a zapálila. Ale přežil. A později přestal pít a zase to s babičkou dali dohromady.

Vance se od vrstevníků, mezi nimiž vyrůstal, přece jen lišil. Babička, která sama ani nechodila na střední školu, ho ponoukala, aby se učil. A on vystudoval státní univerzitu v Ohiu a pak práva na Yale Law School, jedné z nejlepších škol v Americe. Říká ale, že by to nedokázal bez „party milujících lidí“, čímž má na mysli americkou námořní pěchotu, u níž předtím sloužil a která ho postavila na vlastní nohy.

Jeho popis setkání se světem zvaným Yale dokumentuje, že pojem „sociální kapitál“ je něco velmi skutečného. Studenti z „normálních rodin“ věděli spoustu věcí, které on nevěděl. Správným oblečením na přijímací pohovor počínaje a tím, na jakou stáž se přihlásit, konče. Při vší okázalé snaze o diverzitu byl mezi studenty cizorodý – ať byli jakékoli rasy, takřka všichni pocházeli z úplných, vysokoškolsky vzdělaných rodin, které nikdy nepoznaly finanční starosti.

Vance dnes pracuje v investiční firmě v San Francisku, ale srdcem prý zůstává hillbilly. Ze sociologické a historické literatury cituje, jak podivně hillbillies působili na tamní měšťany – žili v rozvětvených rodinách, na dvorku chovali slepice a před zraky sousedů je na místě zabíjeli a kuchali. Vance cituje vyprávění strýce, který vzpomínal, jak ho jednou jako malého prodavač v obchodě okřikl, aby nechal na pokoji jakousi hračku. Když se to rodiče dozvěděli, vtrhli od obchodu a rozmlátili jeho vybavení, načež pokračovali v nákupním výletě, jako by se nic nestalo.

Vance je pyšný na tradiční vlastnosti hillbillyů: smysl pro loajalitu, národní hrdost a rodinu. Ale sám hned uvádí, že rub těchto vlastností – agresivní nedůvěra k cizím lidem, neochota připustit si chyby – je to, co drží tuto subkulturu v jejím dnešním patologickém stavu.

Vanceova rodina původně nebyla chudá. Zmiňuje, že jednu dobu vydělávali sto tisíc dolarů ročně. Ale nějak je dokázali všechny utratit a zadlužit se. Dnes, když pracovní místa v ocelárnách mizí, jsou přesvědčeni, že jim někdo – vnější svět – něco udělal. Oni za to nemůžou a taky to nemůžou změnit. Po pravdě řečeno si čtenář ani z Vanceova empatizujícího pohledu zevnitř neodnese důvod, proč by si měl hillbillye zamilovat. Je to stejné, jako když někdo hrdě prohlásí, že je Hanák či Ostravák – pokud zrovna nejste odtamtud, nechápete, proč by to měla být přednost.

Vanceova kniha je konzervativní ve svém soudu, že vládní politika na problémech, které popisuje, může málo změnit. Ale standardní americké konzervativní ideology nemůže docela potěšit. „Ve svém novém sboru jsem se dozvěděl víc o gay lobby a o válce proti Vánocům než o jakékoli charakterové vlastnosti, o niž by měl křesťan usilovat,“ popisuje evangelikálský cirkevní sbor, v němž se nějaký čas pohyboval. A že by venkovští lidé držící se svých starých dobrých zvyků byli vždy a všude tou příslovečnou solí země, to si čtenář z knihy taky neodnese.

4. prosince 2016