Redaktor MF Dnes Marek Přibil se stal představitelem jedné z významných vedlejších rolí v politické krizi posledních dní. Ta jeho úloha byla sice rozsahem nevelká, v jiných ohledech ale velmi výživná a Přibil se jí zhostil, když už nic jiného, tak s nasazením. Na několika minutách zveřejněného záznamu z jeho „konzultací“ s Andrejem Babišem lze ocenit Přibilův koncentrovaný výkon, díky němuž na té malé ploše přesvědčivě vytváří figuru „uriáška“, muže vyhřívající ho se v přítomnosti moci, užívajícího si toho teploučka, slastně přitom vrnícího.

Detaily jeho angažmá a motivací jeho postavy ještě nejsou známy. Seznámení se s novinářskou produkcí Marka Přibila v poslední době a se svědectvími jeho bývalých kolegů, podle nichž byl Přibil v Babišově mediálním domě mužem pro „zvláštní úkoly“, ale naznačují, že v jeho případě sovy, které se zdají být sovami, sovami také skutečně jsou.

Část bílých míst v portrétu Marka Přibila může zaplnit jeho druhá kniha, román Svátosti sadistického boha, který publikoval koncem minulého roku, tedy přibližně v době, kdy vznikaly ty slavné nahrávky. Autor ji dokončil v březnu 2016. Je to text velmi vypovídající, ne tolik o prostředí českých médií, jež popisuje, ale především o autorovi (každý při psaní vykresluje také sám sebe). To jistě také bylo Přibilovým úmyslem, osudy jeho hrdinů v mnohém připomínají peripetie jeho novinářské dráhy, některé vedlejší postavy mají snadno rozpoznatelné (alespoň pro insidery) reálné předobrazy. Kniha je také napsána se zjevnou ambicí podat svědectví o světě a sobě, vytvořit svůj obraz k veřejné spotřebě. Stylem i strukturou textu o sobě ale autor říká něco výrazně jiného než asi zamýšlel – stane se.

Název Přibilovy knihy je velice výstižný, text reprezentuje dobře. Anoncuje značnou velkohubost, snahu prvoplánově zaujmout a zároveň být jaksi zaumný, a taky kontroverzní či spíš „kontroverzní“. Velká a silná slova, seřazená ve snaze dosáhnout efektu, ve skutečnosti ale spíš skládající otřepanou banalitu – v tom lepším případě. Čtenář očekávající cosi odpovídajícím způsobem skandálního (Bůh! Sadismus!) může ale být po konfrontaci s Přibilovou prózou poněkud zemdlen. Asi jako po večeru ve společnosti muže se sklonem vést únavné monology, v nichž obšírně popisuje nijak zvlášť zajímavé věci, líčí přitom kvantum zbytných detailů a prokládá úvahami, v nichž jen opakuje věci řečené už mnohokrát a mnohem lépe. Formuluje je ale s jistotou čerstvého objevitele Ameriky. Jisté uspokojení ve Svátostech sadistického boha může snad najít člověk, který se potřebuje utvrdit v pravdivosti mantry „Všeci kradnú“.

Zaparkuje hrdina auto?

Hrdinou knihy je novinář Viktor, v úvodu Svátostí přijíždí do Portugalska, chce se na pobřeží Atlantiku trochu srovnat, reflektovat svůj dosavadní život, shledává ho dost klišovitým. „Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury a mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku (Au! – poz. aut.).“ Zpětně rekonstruuje posledních pár roků svého života, především působení v časopise Expres, kde pracoval pod šéfredaktorkou Zitou a bezskrupulózním majitelem Žežulkou. Vedení redakce ho nechávalo zpracovávat kauzy na zakázku, kšeftovalo se s informacemi, Viktor v tom nějak přežíval, byl ale nespokojený. Má skvělé kontakty v policii, ví, jak se věci mají doopravdy, je ale obtížně, snad i nemožné tu pravdu do médií dostat. Nakonec jsou pro něj poměry v Expresu už trochu moc a Viktor přestoupí do deníku, který vlastní „miliardář-politik“. I tam mu nějaké staré struktury hážou klacky pod nohy, ale třeba bude líp.

Když Viktor rekapituluje, dělá to pořádně, popisuje kauzy, na nichž v Expresu pracoval, lidi kolem sebe, zároveň ale jeho text jako by žádné postavy neměl, jenom se jím míhají jména, jimž autor přiřknul nějakou elementární charakteristiku, vybral pro ně stereotyp (třeba hloupá a všechoschopná kariéristka, která jde na věc přes postel). Asi by autorovi zacláněly ve výhledu do vnitřního světa hrdiny. Viktor totiž hodně času tráví přemýšlením, o světě a svém místě v něm. Jsou to úvahy, často s předmětem Viktorova vyprávění související jen volně, autorova jistota, že je dobré s nimi čtenáře seznámit, je však neotřesitelná. Podobně jako některým jiným novinářům na literárním poli se mu stává, že přehlcuje text faktickými údaji, snad v domnění, že tak může vzniknout skutečně obsažné dílo.

„U Státní opery stočil do odbočovacího pruhu. Projel jednosměrnou odbočkou a ocitl se v proudu vozů v protisměru na Wilsonově třídě. Přejel dva pruhy a zařadil se do krajního vpravo. Ale jakmile dojel k parkovišti v horní části Václavského náměstí, nacházejícím se naproti budově někdejšího Federálního shromáždění, všiml si cedule s tučným červeným nápisem obsazeno.“ Pro napjaté čtenáře – nakonec to auto přeci jen zaparkuje.

Při svých pochůzkách a cestách také hrdina ledacos letmo zahlédne či zaslechne, což ho přes nějakou asociaci vede k úvahám na různá plus mínus aktuální témata, svou hloubkou ani formou však nepřekračují normu novinového komentáře narychlo zplácaného z hodně omletých tezí. „Svítila červená světla. Viktorovu pozornost upoutala fasáda Národního muzea, které bylo v rekonstrukci. Pod tympanonem visela veliká plachta s portrétem Václava Havla, kterého v roce 2003 vystřídal v prezidentské funkci právě Klaus, co stále hovoří v rozhlasu. Dramatik a ekonom, dvě naprosto odlišné profese a dva bývalí čeští prezidenti – Havel a Klaus. Jejich společné působení provázely neshody...“

Komentátor Svědiroh, editor Zoufal

Častým závěrem Viktorových úvah bývá, že to či ono je paradox, autor i jeho hrdina to shledávají velice objevným. Intelekt čtenáře ale Přibil vskutku nepřeceňuje, všechno je třeba vysvětlit s pedantickou důkladností či chlubivostí šprta, který právě cosi zvěděl. „Substantivum paradox je odvozeno z řeckého slova paradoxos složeného z předpony para- označující něco proti něčemu a kmene doxa, jenž se překládá jako mínění o něčem. Paradox nastává v situaci, kdy dospějeme za neproblematického použití běžně uznávaných metod k nepřijatelnému závěru. Zformulujeme-li v nějaké teorii paradox, znamená to, že je v ní spor.“ Jinak je ale refrénem vnitřních novinářových monologů Viktorovo sílící přesvědčení, že život je jenom nekončícím opakováním různých variací v zásadě téhož, v zásadě se nemění, nemá třeba proto význam si klást otázku, jestli je ten současný režim lepší než minulý.

Autor si přitom vypomáhá citacemi nebo aspoň jmény autorit. Všechno to únavné, repetitivní a mělké mudrování jako kdyby mělo vyvážit autorovu evidentní neschopnost proniknout – jazykem, myšlenkou – za, jeho slovy, „oponu povrchnosti“. Něco skutečně pojmenovat nebo vyjádřit, něco kvůli čemu by stálo za to vyprávět ten příběh nepříběh. Prázdně působící sled situací, které nespojuje ani to, že jsou viděny a vnímány jednou osobou. Možná ten člověk nevidí, nevnímá víc než to, co obsáhne neinspirovaný popisný jazyk, který neumožňuje postavám, včetně těch hlavních skutečně ožít.

V Přibilově textu slouží jen jako ilustrace veledůležitě formulovaných banálních tezí. „V informačním věku čelíme problémům se ztrátou lidství: mozek nestíhá vyhodnotit příval dat v podobě zpráv, reklam, videí, fotek, mailů chatů a tak dále. Žijeme v době, kdy skutečná literatura, ale i filmografie (sic) či hudba ztratily svůj status.“ To jsou, panečku, novinky. Z řetězu upovídaných a přitom nic neříkajících momentek se nevymyká ani obsáhlá odbočka k Viktorovu mladšímu kolegovi Kučerovi a jeho líčení přechodu z novin do týdeníku Expres, kvůli němuž vzalo za své jeho letité přátelství s komentátorem Svědirohem a editorem Zoufalem (vskutku vtipná jména) nebo opět vyčerpávající popis Viktorova vztahu k emigrantskému profesorovi Vagenknechtovi, o němž chtěl redaktor kdysi napsat román. Třeba je ta směs různých klišé a frází plná forma reflexí hrdiny, který přece má svůj život za klišé.

V tom případě ale Přibil Viktorova klišé jen reprodukuje, nic k nim nepřidává, nepodívá se za ně. „Ano, již nějaký čas jako by cítil, že okolní svět je jako optická iluze ze snímku Matrix, sladká kýčovitá bublina, a že život je ve skutečnosti jinde – za oponou všesžírající povrchnosti.“ Přibilovu nedávnému šéfovi Babišovi by to filmové přirovnání mohlo připadat blízké, ale nepodezírám ho, že by Svátosti sadistického boha četl. Co z toho?

Přibil své v mnohém autobiografické hrdiny zasazuje do světa prolezlého korupcí, prodejností, jíž se v nějaké míře účastní, ale aspoň to – na rozdíl od těch ostatních, ach, tak povrchních – vědí. Viktor ví, že je součást toho světa, ale zároveň z jeho monologů čiší přesvědčení, že se mu vymyká svou schopností myslet, analyzovat, vidět. Na poslední stránky mu autor přichystá pro něj šokující, z vypravěčského hlediska ale opět velice banální poznání. Dospěje k němu jaksi samozřejmým fízlováním blízkého člověka, které ani jemu, ani autorovi nestojí za reflexi. Pateticky k sobě promlouvá jako k „mudrujícímu oportunistovi“. „Soudil jsi kolegy, svět, vrtochy vrchního designéra. Jen sebe jsi z toho vynechal. Cítil ses lepší než ostatní. Nejsi však přece primitivní egomaniak, zakládáš si na svém intelektu. Tak kde se stala chyba? Viktor věděl, že nemůže dál a že se musí změnit z gruntu, pouze nevěděl strašnou maličkost: jak.“

Pár měsíců po napsání tohoto dunícího apelu Marek Přibil, potom, co dokončil svou knihu o mediálním světě, dával přečíst svému šéfovi Babišovi policejní protokoly a úslužně plánoval jejich využití v magnátovu politickém boji. To asi má být ta Viktorova změna. A v tomhle kontextu působí Přibilova kniha jako pokus vytvořit si alibi, předstíráním reflexe se jí vyhnout. Svátosti sadistického boha jsou spíš než vyjádřením nějakého tématu symptomem stavu českých médií. Ze stránek té knihy jako kdyby promlouval lidský typ v nich hojně zastoupený – muž s nepřiměřenými ambicemi a nepřiměřeným sebehodnocením, v němž to okouzlení oslabilo pud sebezáchovy. Takoví si nechají nabulíkovat prakticky cokoliv, když se na to jde trochu s citem.