Umění a kritika

Uronit slzu nad dějinami

Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin.

Bretonská modř

Rostliny jsou všeobecně svéhlavé, a jakkoli se snažíme přemlouvat je k tomu, aby rostly k obrazu našemu, žijí si většinou holt po svém. Hortenzie náleží právě k takovým poměrně vysněným rostlinám, které mají své vrtochy. K všeobecně obdivovaným pak patří krajiny, kde rostou zcela bezostyšně, kdekoli se uchytí, a to prakticky bez jakékoli speciální péče. Bretaň je přesně takovým krajem a místní porosty jsou považovány za atrakci na úrovni zázraku. Neúspěšný pěstitel má pak ze zdejších hortenziových hájů doslova ujímání.

Jičínský monopol

Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.

Co je a co není drama

Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.

Béčko s áčkovými myšlenkami

MaXXXine je zatím jeden z filmů roku (vedle Furiosy a Občanské války), ale umím si představit, že s ním spousta lidí může mít problém. A to i takoví, u kterých byste to nečekali. Třeba režisér Paul Schrader na Facebooku napsal, že Ti West už by se měl vykašlat na tyhle žánrové pocty a natočit nějaký „normální film“. Vlastně chápu, že na někoho může MaXXXine působit „béčkově“.

Zpívám, jako bych měl v ústech pochodeň

Pokud se o nějaké básnické sbírce minulého roku bude tvrdit, že je tou nejdůležitější (slovo důležité je v tomto kontextu dost zavádějící), půjde o Dokumenty Kamila Boušky. Megalomanský triptych přitom svým zevnějškem vlastně vůbec jako obyčejná sbírka nevypadá. Zakoupíte jej ve svítivě žluté kapse, v níž jsou tři barevné sešity připomínající spíš portfolia architektonických projektů. Bouška znovu sází na jistou míru kreativní nonkonformity, estetické i názorové radikality a zároveň mu není cizí ani důmyslná hravost se čtenářem.

Zpověď krále Václava na Točníku

Psal se rok 1600. K hradu Točník se ubíral průvod od pohledu vznešený. Císař Rudolf II. se vracel od Plzně, kde se od začátku roku do června skrýval před morem. Točník je na staré cestě z Prahy přes Plzeň do Norimberka. Císař na něm hodlal přespat, už nebyl nejmladší, táhlo mu na padesátku, tělesně ani duševně na tom nebyl nejlíp, melancholie, jak se tomu říkalo, na postupu.

Chřadne

Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 2005 nastoupil do zámeckého parku ve Mcelích a někdejší zámecký zahradník se dosud těšil dobrému zdraví. Josef Zumr byl nad našimi plány a geodetickým zaměřením zcela bezradný, ale v terénu s hůlčičkou dokonale omládl. Popsal nám každý detail a s notnou obrazotvorností viděl v nevelké prohlubni čtyřicet pařeništních oken, v zářezu ve svahu skleník, ve svahu klikatící se cestu „špacír“ a mezi čtyřicetiletými jasany průhled na skleník. Byla to krajina jeho mládí, a tak ani dekády nánosů civilní obrany mu nemohly zabránit, aby viděl, co vidět chtěl.

Park, jak má být

Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.

„Rodičům házeli ohlodané kosti.“ Jako Anne Franková se v Nizozemsku ukrývalo na třicet tisíc Židů

Od chvíle, kdy nacisté nalezli v zadním traktu firmy Otty Franka skrýš, kde se s rodinou a dalšími pronásledovanými Židy dva roky v Amsterdamu ukrývali, uplynulo v neděli 4. srpna přesně 80 let. Po válce publikovaný deník jeho dcery Anny Frankové, která se sestrou a matkou na rozdíl od otce věznění v koncentračním táboře nepřežily, se mezitím stal jednou z nejznámějších knih na světě. Až letos se českému čtenáři dostává možnost dozvědět se více o osudech schovávajících se Židů v Nizozemsku díky knize Ukrývané děti, která vyšla v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové v nakladatelství Pangea.

Ředitelova (nad)národní galerie

Jazzový bar, po schodech na velkém tácu snáší černošský číšník nakrájené koláče. A ten černošský číšník zakopne na schodech a ty koláče se roztočí a padají mezi skleničky se šampaňským na kulaté stolky, jež se také roztočí. A celý svět se roztočí a všichni se tomu smějí, i ten černoch se tomu směje, protože všichni zažívají sladkosti žití. Sladkosti žití se jmenuje obraz Františka Kupky z roku 1929, je to mistrovský Kupka vyzrálého abstraktního období. Do geometrického reje je vpašován příběh.

Kopali jsme za Čepičky

Před časem tu padlo pár slov o objevné a objemné monografii Zdeňka Zikmunda nazvané synekdochicky Bican proti Hitlerovi (viz č. 47/2020). Na toto fundované a čtivé vylíčení historie fotbalových klubů, soutěží a vůbec společenské atmosféry v letech německého protektorátu navazuje autor názvem i obsahem své nové práce. O tom, jak se fotbalu a sportu vůbec vedlo v nové totalitě, pojednává srovnatelně koncipovaná kniha Bican proti Čepičkovi.

Ateliér manželů Janouškových, tornáda vzala kina ztečí, Hrabal a Boudník

Ateliér lze považovat za reprezentativní ukázku tzv. bruselského stylu, jde o dvoukřídlou stavbu na půdorysu široce otevřeného písmene V s velkorysými prosklenými stěnami na východní straně obrácené do zahrady. Udělejte si první srpnový víkend procházku do Košíř, ateliér bude pro návštěvníky celý den otevřen k volné prohlídce. V domě je nyní stálá expozice děl Vladimíra i Věry Janouškových, jejichž monumentální sochařské realizace jsou instalovány v zahradě.

Záchrana světa v pivovaru v Chříči

Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí.

Robinson

Mnozí z nás by hledali kořeny současných kvetoucích záhonů nejspíš v našich hvozdech a lukách, které z různých důvodů obohacovaly zahrádky našich babiček. To je ale jen půl pravdy. Ta druhá má pro našince poněkud překvapivý kořínek v Anglii poslední čtvrtiny 19. století. V roce 1883 napsal William Robinson knihu The English Flower Garden, kterou navázal na svůj neméně slavný titul The Wild Garden z roku 1870. Obě knihy vycházejí podnes, stejně jako časopis The Garden, který v té době založil.

Jiná olympiáda

U každých olympijských her se chce pořadatelské město předvést. Paříž tuto příležitost uchopila v úplně jiném stylu. Pro letošní hry nepostavila prakticky nic a místo toho investovala desítky miliard do pokračování nenápadně radikální proměny celé metropole. Paříž je symbolem bohaté kultury, romantické lásky, elegantní módy a fantastické gastronomie, pro architekty a urbanisty je už od 19. století největší evropskou laboratoří městského plánování. Transformace Paříže odstartovala nevídanou přestavbou města do formy městských bloků s bulváry a velkými parky.

Když práce potká smutky

Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.

Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší

Cassandře Jenkinsové se před pár lety rozplynul už téměř splněný dětský sen. David Berman z kapely Silver Jews, kterého odmala obdivovala, těsně před turné, na které měli společně vyjet, spáchal sebevraždu. Těžko říct, jestli i to odstartovalo úzkosti a deprese, se kterými se opět začala potýkat. A vynořily se pochybnosti: je hudba vůbec kariéra pro ni? Startovní pozice k vytvoření nové desky tedy nebyla, jemně řečeno, nejvýhodnější. Novinka My Light, My Destroyer je teskná, ale krásná deska a jakákoli bolest, které snad bylo při její tvorbě zapotřebí, za to zjevně stála.

Nejočekávanější deska roku

Julian Casablancas z kapely The Strokes si před lety založil boční projekt The Voidz, kde pořádně upustil uzdu svým hudebním fantaziím. Jestli nějaké desky z poslední dekády mohou posloužit jako protiargument k tomu, že žánr indie rocku je už mrtvý, vyprázdněný pojem, jsou to právě první dvě desky The Voidz, Tyranny (2014) a Virtue (2018). Žánrová roztříštěnost, existenciální úzkost, nezařaditelnost přítomnosti, strach z budoucnosti, satira na popkulturu a ironizování nostalgie.

Spolek milovníků zříceniny Krašov

Takže na  elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů.

Lady Emma

Již řadu let zdobí naši zahradu darovaná anglická růže odrůdy Lady Emma Hamilton. Raší velice jasnou červení listoví a v létě kvete jasně oranžovými květy, které nasazuje až hluboko do podzimu. Musím říct, že je to taková moje „učební“ růže a na ní postupem času poznávám, co tak asi chtějí, jak se mají a co od nich vůbec čekat a co naopak v žádném případě nečekat.

Stavba na povel

Když Caspar Schols, dánský fyzik a nově i designér, dostal od své matky příležitost navrhnout pro ni zahradní domek, netušil, že se tím otočí celý jeho profesní život o sto osmdesát stupňů a ze svého oboru vstoupí na pole architektury. S modulární chatou slavil takový úspěch, že se rozhodl nabízet ji jako typizovaný domek, který si na pozemku postavíte jako stavebnici. Místo, kde může psát knihy, hostit až třicet lidí, hrát si se svými vnoučaty, relaxovat v přírodě pár metrů od svého domu, přitom však s pocitem úplného odtržení od starostí všedního dne.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Vrátit se tak v čase

Zvuk New Yorku první poloviny 70. let skutečně existuje, nejde o žádný dodatečný výmysl hudebních publicistů. Je v něm slyšet intelekt nebo alespoň nějaká přirozená chytrost. Oproti pozdějšímu britskému punku působil už tehdy, a to i ve své prchlivosti a neurvalosti, o dost vyzrálejším dojmem. Výhoda punkových kapel z New Yorku je také v tom, z čeho vycházejí – tradice Velvet Underground, beatniků a mnohých dalších. Kořeny punku se dají najít na opravdu nečekaných místech – prokletí básníci, dadaisté, Marcel Duchamp, Antonin Artaud, Brion Gysin, W. S. Burroughs či klidně třeba Situacionistická internacionála.

Přední český malíř, klavír na Šumavě, underground v Praze

„Protože jsem Mostečanka, musím jednoznačně doporučit Most Pride, který se letos koná 24. srpna. Můžeme se těšit na panelovou diskusi o změně legislativních podmínek, které se týkají tranzice a změny pohlaví. Následovat bude přednáška o předním českém queer malíři Janu Zrzavém…,“ dovídám se z ankety Respektu. Přední český queer malíř Zrzavý?! Přiznávám, že u toho jsem vyprskl smíchy. Proč něco takového proboha vůbec psát, co důležitého to o díle Zrzavého vlastně říká?

Tarzan se narodil v Temešváru

Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický.

Nejen hudbou živa je Ostrava

Hlavními taháky letošního festivalu Colours of Ostrava (od 17. do 20. července) jsou americký multiinstrumentalista Lenny Kravitz, britský producent James Blake, jamajská ikona Sean Paul nebo zpěvák Sam Smith. Festival pořádaný od roku 2002 si kromě kvalitního hudebního programu zakládá také na místě konání. Areál památkově chráněných bývalých hutí, dolů a železáren v Dolních Vítkovicích nabízí těžkou, industriální krásu v kontrastu s vynikajícími hudebníky.

Pereny v dopravě

Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“, tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných. Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic.

Pestrost

Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů. Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla.

Cena války v obrázcích

Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.

Zpět na hlavní stranu