Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 2005 nastoupil do zámeckého parku ve Mcelích a někdejší zámecký zahradník se dosud těšil dobrému zdraví. Josef Zumr byl nad našimi plány a geodetickým zaměřením zcela bezradný, ale v terénu s hůlčičkou dokonale omládl. Popsal nám každý detail a s notnou obrazotvorností viděl v nevelké prohlubni čtyřicet pařeništních oken, v zářezu ve svahu skleník, ve svahu klikatící se cestu „špacír“ a mezi čtyřicetiletými jasany průhled na skleník. Byla to krajina jeho mládí, a tak ani dekády nánosů civilní obrany mu nemohly zabránit, aby viděl, co vidět chtěl. Doby, kdy sloužil Thurn-Taxisům, byly ty tam, ale v jeho očích hrachory a petrklíče kvetly stále. „Podívejte se, jak se tu potvory rozlezly, a to jsme jich sem tenkrát sázeli jen pár odrychlených ze stolů po Velikonocích.“

Mnohé z jeho obrazů jsme zachránili, mnohé pohltil čas. Symbolem se pro nás stalo dvé starých dubů, z nichž do jednoho se pustila skupina jasanů. Vyklíčily pod jeho rozložitou korunou a dokázaly ji časem propíchnout a shora ho přestínit. Staly se prostorovým parazitem. Přišli jsme do parku ve chvíli jeho poslední hodinky. Na některých jeho větvích bylo ještě suché listí. Dopřáli jsme mu důstojné odcházení. Druhý dub je vzácný dub velkokvětý a měl to štěstí, že stál trochu víc na koruně svahu. Z jihu tedy měly jasany víc práce a nakonec ho nestihly udolat. Pily ho vysvobodily, přesto (či snad právě proto) jsme neměli vyhráno. Změna podmínek pro něj znamenala šok. Víc světla přineslo do jeho podrostů místo letitých nánosů listí trsy trav, a začal tudíž trpět suchem. Chvíli nám trvalo, než jsme celou věc pochopili, ale pomohly nám naštěstí ladoňky, které pod ním celé dekády rostly. Vrátili jsme pod něj listovku, arboristé mu ulevili citlivou obvodovou redukcí koruny a dostal šanci se nadechnout. Nyní už obrostl novými větvemi zvíci několika metrů.

Druhé překvapení nám připravil platan uprostřed parku, který při své návštěvě v poválečných letech zvěčnil malíř Cyril Bouda. Také jeho jsme vyňali z jasanového zajetí a on se nám odměnil prakticky okamžitě bohatým obrostem na kmeni a uvnitř koruny. Za sedmdesát let se prakticky nezměnil v takovém krutém jasanovém jařmu. Fajnové období trvalo několik let a s arboristou Davidem Horou jsme mu dopřávali čas. Vypadalo to trochu šíleně, když z kmene vyrůstaly bujné výhony s obrovskými listy. Choval se trochu jako vrba. Pak ho náhle jednou zjara dostihla listová choroba, která se rozšířila Evropou a dnes je již na platanech folklorem. Jako by náhle vyčerpal své možnosti, zmenšil listy a začal nám odcházet před očima. Zámek se rozhodl koupit pneumatický rýč a kořenový prostor jsme vyfoukali stlačeným vzduchem. Mimo jiné i zetlelé dřevo někdejších jasanů. I on se nadechl.

Kousek pod ním ve svahu stojí košatý jasan, kterému jsme dali jméno Josefa Zumra, protože se zde nejspíš vysel po válce do růží, které on sám musel přestat udržovat. Zůstal pod ním totiž koberec jeho petrklíčů. Vyrostl z něj strom nebývalých rozměrů a architektury koruny. I jeho postihla houbová choroba a ještě k tomu lýkohub, který do něj vyžíral chodbičky a houbě pomáhal. Začali jsme pod ním nastýlat seno a větevní štěpek. Letos se zdá, že snad překonal nejhorší a zpoza suchých větví vyrůstají nové. Bojuje o život. Desítky, ba stovky jiných jasanů jsme vykáceli, vzala je vichřice, houby nebo larvy. Tenhle drží. Nikdo ho nesázel, ale čas mu dal příležitost zasadit se o park. Tak jako kdysi Josefu Zumrovi a nám.