Umění a kritika

Chci být klamán

Staletí nás přiblížila černému tulipánu prostřednictvím letitého šlechtění, a když byl v roce 1986 vystaven první „skutečný“ černý tulipán, rostlina byla pojištěna na 385 tisíc dolarů. Jakkoli šlo znovu o křížence dvou temně purpurových odrůd, obecně se má za to, že černého tulipánu tak nějak bylo dosaženo. Květ ovšem vysloveně černý není. Modré růže jsme se dočkali prostřednictvím hry s geny petúnií. Z množiny třiceti tisíc genů určujících barvy se vybraly tři stovky kandidátů nesoucích modrou barvu. Ty se podařilo izolovat v roce 1991 a úspěšně vpravit do růže.

Průmysl nové éry

Česko má za sebou architektonickou událost roku. V Pardubicích se veřejnosti otevřel postindustriální areál Automatických mlýnů, které se díky nasazení architekta a investora v jedné osobě proměnil na kulturně-vzdělávací komplex celostátního významu. Při diskusích o nové podobě Automatických mlýnů se superlativy zrovna nešetří. Není divu, jde o projekt, který u nás jen stěží hledá obdobu. Ne snad svým architektonickým řešením, ale způsobem, jak jeho realizace probíhala.

Pozornost upřená k okolí

Problém románu Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského spočívá v jeho zjevné schematičnosti: představuje prostor východní Evropy za druhé světové války, kterým neznámo kam putuje malý chlapec, kterého v každé kapitole někdo trýzní – pokaždé šíleněji a odporněji než v kapitole předešlé. Třebaže román západnímu publiku předestřel část světa, již obvykle není s to vnímat, bylo to za cenu travestie, jelikož původem polský Žid Kosiński Zápaďanům vlastně potvrdil předsudek, že do vyspělé civilizace má obyvatelstvo východního bloku daleko.

Přípravy na Vraždu v domě, posvátný svět Keltů, skryté umění socialismu

Obraz Vražda v domě patří mezi vrcholná díla českého malířství 19. století. Jakub Schikaneder v něm zachytil téma násilné smrti dívky, kterou objevili na dvoře starého domu. Vystavené skici nám poodhalují proces vzniku díla a pomáhají pochopit, co činí obraz tajuplným i dnes. Příprava na vraždu v domě: Kresebné studie Jakuba Schikanedera, NGP (Veletržní palác), Praha, do 5. 11. 2023.

Eintopf na rýnských hradech

Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin...

Remonty

Druhé kvetení znamená, že kytka se má dobře. Anebo taky, že se jí první kvetení moc nepovedlo. Každopádně má dost sil na to, aby ještě krášlila. Není to samo sebou a některé rostliny k tomu mají větší sklon, jiné remontují velice vzácně. Možná si vzpomenete na kaštany, které v době, kdy vrcholila invaze klíněnky, kvetly na podzim podruhé. Bylo to považováno za jakýsi div přírody, ovšem ve skutečnosti šlo o akt zoufalství. Strom prožíval dramatický fyziologický šok, kdy v průběhu léta přišel o celou listovou plochu a snažil se vytvořit předpoklad pro zachování potomstva za jakoukoli cenu.

Poslední dílek

Pokud jde o aktuální architektonické soutěže v hlavním městě, žádná v posledních měsících nepřitahovala takovou pozornost jako ta na dostavbu centrálního náměstí pražských Dejvic. Autoři vítězného návrhu chtějí přinést inkluzivní městské prostředí a navázat na charakter čtvrti. Je to přesně sto let, co architekt a urbanista Antonín Engel (1879–1958) vypracoval svou proslulou urbanistickou koncepci nových Dejvic.

Zapadlí hrdinové naší doby

Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.

Tlustý americký román

Když před čtvrt stoletím publikovala respektovaná literární kritička Laura Millerová stať o velkém americkém románu, nazvala ho pouhou pohádkou, kterou si její krajané vyprávějí: o tom, co Amerika vlastně znamená a co to znamená psát o Americe. Čímž s trochou nadsázky přiblížila fakt, že tzv. velký americký román vždy nějak odráží ten který aspekt americké zkušenosti, jemuž se v době jeho vzniku obecně přisuzuje důležitost.

Dobrá bonnská republika

Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.

Zahlceni příběhy

Česká televizní sezona má v podstatě pravidelný rytmus – respektive měla ho až do nedávného rozmnožení původních tuzemských streamů, jako je novácké Voyo, které dosavadní přehlednost přece jen poněkud narušily přerývaným uváděním novinek prakticky kdykoli. Původně to bývalo jinak: na jaře se objevily seriálové novinky, v létě přes prázdniny se reprízovaly staré prověřené filmy jako německé indiánky, francouzské kriminálky a komedie z šedesátých až osmdesátých let, na podzim následovaly zas seriálové novinky, jež o adventu a Vánocích vystřídalo kratší období repríz osvědčených pohádek a konejšivých rodinných, ideálně zimních snímků.

Stroje a řemeslo

Začátek podzimu je dobrá doba, kdy navštívit kolegy zahradníky. V létě je vždycky někdo na prázdninách, střídáme se horko těžko v zalévání a v zimě nic neuvidíme. Těsně před začátkem sezony mají zahradníci pěkně nachystáno a podzimní sezona je v sortimentu mnohem zajímavější než jarní.

Zapomenuté šperky

Na březích sečské přehrady se pod korunami vysokých stromů ukrývá několik výjimečných chat navržených v polovině minulého století slavnou architektonickou dvojicí. O jejich existenci přitom věděla jen hrstka odborníků. Kurátor a odhodlaný „lovec“ architektury Adam Štěch je však uceleně zdokumentoval a tím přinesl jedinečné svědectví o jedné vzrušující kapitole české moderní architektury. Když se vysloví jména architektů Františka Cubra (1911–1976) a Zdeňka Pokorného (1909–1984), zasvěcencům se vybaví legendární československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Havlíčku, Havle!

Odborná konference Havlíčku, Havle! se konala 26.–27. října 2021 v Havlíčkově Brodě, městě nesoucím jméno po muži, jenž se v něm nenarodil ani nezemřel. Sborník čtrnácti referátů pronesených na tomto jubilejním shromáždění (200 let od Havlíčkova příchodu na svět, 165 let od předčasné smrti) dostal knižní podobu a zůstane tu jako dobové svědectví. Jak už to v takovýchto kolektivních monografiích bývá, vedle položek nikterak objevných přináší i několik svěžích textů, které dosavadní havlíčkovské bádání obohacují.

Věčná touha po emocích, do batohu a na cesty, žáci večerní školy

Výchozí látkou pro autorskou inscenaci je román Virginie Woolfové Orlando (1928). Jde o fiktivní životopis mladého šlechtice, který prochází dějinami. Orlando, nejdřív jako muž, později jako žena, hledá smysl života, touží po vznešeném citu, lásce, slávě, nesmrtelnosti a vášni. Virginia Woolfová, Marek David: Orlando, Východočeské divadlo Pardubice, premiéra: 7. 10. 2023.

Meditace nad štetlem z Kraví hory

Brno má letní bazén s určitě nejhezčím výhledem ve střední Evropě, koupaliště na Kraví hoře. Město se před ním vystavuje v celé své pozoruhodnosti, hledíte přímo na Špilberk s tím dodatečně dostavěným pseudohradem, pod ním vylézají věže brněnských kostelů, na které odsud mířili kanony Švédi, když z Kuhbergu čili hantecem Monte Bú obléhali štetl, jenž se slavně nedal. Po pravé straně je Žlutý kopec neboli Sandberg a stráně pisárecké s vilovou Masarykovou čtvrtí.

Zdravé umění v pražské Invalidovně

Pod botami tu a tam zaskřípou zrnka písku, někdy se ale také po prudším došlápnutí zvedne prach. To podle toho, zda má člověk pod nohama ošlapanou dlažbu, nebo právě chodí po udusané hlíně. Ve vzduchu je občas cítit vlhkost a také vůně mnoha dávných desetiletí. Jenže místo vzpomínek jsou v opuštěných místnostech syté barvy, silná bílá světla a občas i elektronická hudba. Mezi Pražany vyskočilo v karlínské Invalidovně na čtyři zářijové dny moderní umění.

Souboj tvůrců

Umělá inteligence je žena. Aspoň podle mluvnického rodu a prvních portrétů. Má obvykle dívčí tvář s pohledem upřeným kamsi do dálky, kde v temnotě nejsou hvězdy, ale shluky čísel a matematických symbolů. Tak si ji nejčastěji představují současní ilustrátoři, přestože to žádná bytost není, ani skutečná, ani umělá. Jen posloupnost miliard kroků programových algoritmů, které možná ty portréty vykreslují samy. Z databází našich tužeb a přání dokážou analyzovat, jak bychom si asi umělou bytost s nekonečnou inteligencí představovali, kdyby nám na to fantazie stačila. A tak nám ji stvoří.

Stará dobrá Anglie?

Když anglista Martin Hilský před pár desítkami let komentoval esej Takové to byly radosti George Orwella, mínil, že v líčení autoritářského násilí, nesmyslně prosazované disciplíny a krutosti vládnoucích na soukromé přípravce St. Cyprian’s přeháněl – vždyť jiní žáci, mezi něž patřily pozdější význačné osobnosti anglického veřejného života, nic takového nepotvrdili. Dnešní společensko-literární klima je však nastavené přesně naopak, a když esej o svých zkušenostech s jednou takovou školou napsal prozaik James Scudamore (1974), troufl si položit řečnickou otázku:

Bobby, Míša, Jezevec...

Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...

Perníková pohádka

V někdejším hlavním městě perníku mají docela šarmantní nádraží s červenou cihlou a před ním velkorysý veřejný prostor. Kdykoli mohu, zastavím se zde nejen pro miletínské modlitbičky (Pardubičtí mi to asi neprominou, ale je to tak). Neváhám vyběhnout a jdu se podívat na jeden z nejproslulejších záhonů v zemi. Na ploše ani ne tří set metrů tu můžeme pozorovat velice odvážný experiment, ke kterému bychom u nás těžko hledali paralelu. Každá profese má nějaký svůj slang, hantýrku, zažité postupy, vtípky a také školné, které si každý musí zažít sám a takříkajíc zaplatit.

Ocenění týmovosti

Letošní ročník jediného tuzemského ocenění pro jednotlivce na poli architektury žádné překvapení ani nové impulzy nepřinesl. Cenu si odnesl architekt Ivan Kroupa, který patří k téže tvůrčí generaci jako několik předchozích laureátů. Ten nebo ten Zatímco ocenění udělovaných za konkrétní projekty existuje v Česku doslova hojnost, takové, které vyzdvihuje konkrétní osobnosti, máme prakticky jen jedno. V rámci velkých soutěžních přehlídek, jako je Česká cena za architekturu nebo Grand Prix Architektů, se sice také vyhlašují kategorie za celoživotní dílo nebo mimořádné počiny, ty ale stojí ve stínu vyznamenaných staveb.

Černý humor ve výtvarném umění, příběh jedinečných Vinohrad, hrátky s představivostí

Humor se ve výtvarném umění často nevyskytuje. Výjimkou jsou díla Petra Palmy, který ve své tvorbě odhaluje sarkastický pohled na realitu života, nebo Jiřího Slívy, jehož kresba je blízká karikatuře. Jako hosté jsou k výstavě přizváni další dva výtvarníci, kteří s motivem humoru systematicky pracují – Zdenka Hušková a Filip Buryán. Černý humor, Galerie Hollar, Praha, do 1. 10. 2023.

Kolíne, Kolíne, dlouho stojíš na Rýně

Nádražní hala v Kolíně nad Rýnem byla nacpaná lidmi, kteří čekali, až se přežene večerní bouřka a liják. Stál jsem tam u skleněných dveří a skrz provazy deště hleděl směrem ke katedrále, která tam trčí jako nějaké černé ježaté horstvo. Raději jsem trochu dával bacha, mobil jsem tiskl v kapse, foťak jsem si sundal a dal do batohu a ten jsem držel v náručí, protože přece jenom… Před patnácti lety, když jsem tady byl naposledy, by mě to asi ještě nenapadlo. Mám to v tom velkém Kolíně rád.

Vejtasa

Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.

Mikrokosmos

Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.

Roda Roda, humoristický nádeník z Drnovic

Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…

Tygr jde do finále

Ve středu 31. května schválili senátoři návrhy prezidenta Petra Pavla, aby se novými ústavními soudci stali Daniela Zemanová, Jan Wintr a bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Mnozí považovali za samozřejmé, že jestli někdo nemůže neskončit na Ústavním soudě, či rovnou v křesle jeho předsedy, je to Josef Baxa. Na tu roli se po Pavlu Rychetském nikdo nerýsoval jako přirozenější kandidát. Baxa na to měl povahu, příběh i vizáž.

Zpět na hlavní stranu