Když před čtvrt stoletím publikovala respektovaná literární kritička Laura Millerová stať o velkém americkém románu, nazvala ho pouhou pohádkou, kterou si její krajané vyprávějí: o tom, co Amerika vlastně znamená a co to znamená psát o Americe. Čímž s trochou nadsázky přiblížila fakt, že tzv. velký americký román vždy nějak odráží ten který aspekt americké zkušenosti, jemuž se v době jeho vzniku obecně přisuzuje důležitost. Když tedy loni za oceánem prozaička Hanya Yanagihara (1974) vydala svůj v pořadí třetí román Do ráje, rozpoutala se debata, zda může být autorkou oné chimérické knihy asijsko-americká žena zaměřující se na homosexuální postavy a míchající realismus s alternativní historií a dystopií – aniž se příliš řešilo, zda umí dobře psát.

Ze spisovatelčiny tvorby jsme už česky znali Malý život, jenž s titulem Do ráje nabízí hned několik paralel. Oba romány jsou rozsáhlé, v obou jsou protagonisté gayové, podstatná část děje obou je zasazená do New Yorku, v obou se řeší choroby a péče o křehké nebo nějak poškozené jedince včetně napětí mezi ochranou a dusivým útlakem. Navíc byly oba přijaty rozporuplně.

Zatímco Malý život se probojoval až do užšího výběru na Bookerovu cenu, výše zmíněná Laura Millerová ho označila za pouhou fanfikci vytvořenou podle vzorce rána-útěcha, nebo ještě hanlivěji za groteskní traumatické porno. Kdežto Do ráje sice jistá periodika vychvalovala až do nebes, avšak jiná ho zcela zatratila. Jak kvůli halasně proklamovaným konceptům, tak kvůli hodně rozměrnému textu budícímu dojem, že ho snad ani nikdo neredigoval.

Román je přiznaně inspirován prózou Henryho Jamese Washingtonovo náměstí, přesněji to však platí jen o jeho první části odehrávající se roku 1893 ve Svobodných státech, kde jsou bůhvíproč (nápovědu v dějinách nehledejme) uznávané a běžné stejnopohlavní svazky včetně těch zprostředkovaných. Oproti tomu celý tlustý svazek ovlivnil, byť se to uvádí méně často, román Vzorové dny Michaela Cunninghama. I ten se totiž rozpadá na několik částí, v nichž se v různých variacích opakují jména postav, motivy a témata.

U Yanagihary se druhá část románu odvíjí od roku 1993, kdy se rozjela nemoc AIDS – a točí se kolem tajného poměru v newyorské právnické firmě, kdy oba aktéry od sebe dělí kromě věku a postavení i barva kůže. A jelikož jeden z dvojice David–Charles pochází z Havaje (viz obálka původního a posléze i českého vydání), čteme zde i dlouhou havajskou epizodu dotýkající se kolonialismu a imperialismu a ohmatávající havajskou identitu (tj. co to znamená „být Havajec“).

Část třetí je posazena do roku 2093, kdy lidstvo sužuje série pandemií a dalších katastrof typu zblázněné počasí a neschopnost počít děti. A třebaže je v New Yorku a okolí zakázaný internet i cestování, hrdince Charlie (Charlese zde tentokrát nenajdeme) kyne o něco svobodnější budoucnost nikoli ve Velké, nýbrž v Nové Británii. Přičemž na prvky téměř jako přes kopírák převzaté (teď ovšem nepřiznaně) z Příběhu služebnice Margaret Atwoodové snad ani poukazovat netřeba.

Struktura každého dílu se zřetelně opírá o milostný trojúhelník moci a touhy: uchopuje jak rizika a extrémy romantických pout, tak mezigenerační dramata, kdy se rodič či prarodič snaží chránit potomka. Proti sobě tedy staví vzrušující život ve svobodě a život v bezpečí, přičemž oba způsoby bytí spojuje tu osvobozující, tam zas utlačující láska. Ovšem titulní ráj je ve všech třech Amerikách v lepším případě pouze pro pár vyvolených – a v horším není ani nikde na dohled.

Design díla je tedy jasný, ne tak již účel či důvody, které k němu vedly. A je-li Do ráje románem idejí, což je sporné (nepočítáme-li ty letmo nahozené), určitě není románem, jenž by skýtal citovou či jinou hloubku. Jistě, předkládá názory na svět, jaké se líbí převážně liberálním recenzentům a nepříliš zběhlým čtenářům, to z něj však samo o sobě velký americký román v pravém slova smyslu nedělá.

Hanya Yanagihara: Do ráje. Přeložila Petra Diestlerová. Praha, Odeon, 608 str.