Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.

A Rais opravdu čten a oblíben byl, a to právě díky tomu, co se Šaldovi na něm nezdálo a co jako progresivní a náročný čtenář-kritik nemohl přijmout. Tedy díky Raisově psychologické drobnokresbě a pečlivému popisnému realismu, díky vlídnosti, s níž své postavy stavěl a kreslil, díky citovému a sentimentálnímu pojetí těžkého, ale poctivého života běžných lidových typů, které někde v zapadlých koutech vlasti vedou svou pokornou a bohabojnou existenci. To se tehdy líbilo, odpovídalo to představám, jak má český lid vypadat: je možná rázovitý, ale v jádru dobrý a nezkažený. Z těchto drobných postaviček se pak utvoří a uhněte cosi jako národ, který v Raisově době (přelom století) už ale není jen „zapadlý“, ale také sebevědomý a skoro už vyzrálý, což by z Šaldova pohledu mělo být předpokladem, že bude číst náročnější literaturu než dojemné obrázky ze života hodných a trpělivých sedláčků, soukeníků, kantorů a vesnických farářů.

A přece jeden z Raisových románů respektoval i Šalda, neboť v něm byla přítomná i hlubší vrstva, skoro existenciální. Jmenuje se Západ, což znělo za komunismu zajímavě a přitažlivě, ale s nějakým okcidentem, „západem“ ve smyslu politickém, to nemělo samozřejmě nic společného. Šlo o západ života, jeho vyhasínání, jež je předvedeno na průběhu posledního roku vesnického faráře Kalouse, dědouška a poctivého služebníka Božího, který se pomalu loučí s pozemským životem. Ten téměř celý zasvětil službě svému svěřenému stádečku v malé obci Studenci, kolem které se točí celý skromný děj. Od začátku je jasné, jak skončí: páterovou smrtí. K ní směřuje ale život každého jednotlivce, přičemž ono tragické, ale zákonité vyústění může být zmírňováno správným životem a oceněním okolí. Život končí a nutně „zapadá“, ale to neznamená, že neměl smysl a že po něm nic nezůstane. Důležité je, je-li komu dílo předat a je-li pro takové předání někdo připraven. To je vlastně prosté „drama“ toho předsmrtného románu, ve kterém je největší starostí faráře Kalouse, aby pro svou faru našel vhodného nástupce. Kněz umírá, ale kontinuita vesnické obce je zachována a zdá se, že ji nic nemůže ohrozit.

To bylo před sto dvaceti lety. Na to téměř samé místo, tedy do vesnice v Železných horách na západní straně Českomoravské vrchoviny, umístila svůj román Starci života spisovatelka Zuzana Kaiserová (nar. 1980): je to její druhá próza, v roce 2018 vydala „konzervativní“ politický thriller z blízké evropské budoucnosti Kalandrova dcera. Novinka je zasazena do české reality našich let, dalo by se mluvit o vesnickém, možná ruralistickém románu naší doby. Jeho základem je důkladné pozorování, schopnost proniknout do reálií života a problémů „vesnického lidu“, přitom se v nich neutopit, zachovat si odstup, ale neztratit empatii a výstižnost. S Raisem má na první pohled společného máloco: styl je úplně dnešní, lakonický, vyprávění funkční a rychle plynoucí, pojmenování přesná, líčením se nese výstižná ironie vypravěčky (ich-forma v mužském rodu). Pojetí je nesentimentální, někdy až cynické. A přesto svým způsobem navazuje na klasický venkovský realistický román, klidně i na Raisův Západ, k němuž ho poutá přesvědčení, že bez aktivní snahy udržet „něco starého“, trvalého a třeba i nepraktického se může ztratit i smysl samého života. Vzdor a nonkonformita „starců života“ je ten předpoklad, aby se všechno nerozpadlo a neobrátilo v nicotu. Nejde zde o zánik jednotlivce, ale o zánik vesnické komunity, byť ne fyzický, ale duchovní. Prostě o rozpad, kterému se snaží někdo čelit, protože kdyby se ani ten jeden poslední nenašel, pak už by byla po všem veta.

Neodvažuji se autorku podezírat, že Raisův Západ četla, ale jeho čtenáře potěší pravděpodobně nahodilé podobnosti, třeba úvodní evokace atmosférické. Západ začíná slovy: „Nad horským krabatým koutem se vlnil akord hlaholících zvonů…“ A následuje odstavec panoramatických horských vjemů. A Starci života: „Když teplota vzduchu překročí určitou mez, vytvoří se na obzoru šedý opar a vrcholky Krkonoš a Orlických hor se zamlží jako vzdálený mořský obzor.“ V obou případech se vzápětí otvírá jeviště vesnického života s jeho rituály, u Raise se to děje scénou z pohřbu vesnického kněze, u Kaiserové vstoupíme do děje na fotbalovém zápase divizní soutěže, který bez většího zájmu sleduje hlavní hrdina Jan Chlumecký, postava, jaká se v české próze už dlouho neobjevila. Je kladná, ale trochu proti své vůli, takže nezjednodušená, trochu jako z Chandlerovy „drsné školy“ a trochu takový Ferda Mravenec z Vysočiny.

Je to muž středního věku, průměrných ambicí a průměrné vůle po životě. Bez ženy a bez dětí. Žije na vesnici v době, „proti které se v zásadě nedá nic namítat“, jen je zcela jalová a všechno se v ní nějak hroutí, i když se lidem špatně nevede. Pracuje v zemědělském družstvu, které se tak tak drží nad vodou, momentálně hrozí, že půjde ke dnu. Oseli jakýmsi modifikovaným obilím, z čehož se rýsuje průšvih, potřebují úvěr na nový vepřín, rozpadá se jim toho víc, nějaká prosperita dávno není na obzoru. Jak mu říká jedna „poradkyně“, celý koncept JZD je passé: „Budoucnost půjde dvěma směry. Tím prvním je velkoprodukce. V potravinářském oboru se udrží jeden dva velcí hráči se silnou konkurenceschopností, kteří mají velká oddělení na dotace, na styk s veřejností a výlučné vztahy s obchodními řetězci. Ti už teď investují stovky milionů do umělé inteligence, čímž budou schopní dosáhnout na ještě nižší ceny pro zachování velké míry zisku. Celkově spějeme k monopolizaci velkoprodukce, ať se nám to líbí, nebo ne.“

A druhý směr: „Nevím, jestli jste slyšel například o takzvaných čerstvých bedýnkách?“ Chlumecký o nich neslyšel, ale pochopí, že nad zemědělstvím, o jaké se snaží on, se stahují mraky. Přitom nejde o to, že by tak lpěl na půdě, a už vůbec mu nejde o peníze, které vlastně ani nepotřebuje, ale snaží se udržet komunitu, postaru „kolektiv“ lidí, které spojuje, světe, div se, práce. Jací to jsou ale lidé? Alkoholické trosky, zoufalci a ztroskotanci, kteří snad kdysi měli nějaké představy o životě, ale nakonec uvázli v marasmu, ze kterého nejsou schopni se dostat. Má do něj namířeno i Chlumecký, ale nějaká zbytková vitalita v něm mobilizuje poslední snahu se z toho vyhrabat.

A družstvo není jediné, co se potápí. V obci působí, respektive působila evangelická obec, jejímž byl Chlumecký členem. Avšak pomalu dodělává, poslední farář odchází a vypadá to, že obec bude zrušena. Chlumecký nemá iluze o svém „hradišťském sboru“: je to „seskupení několika podivínů a neduživých sester, které v neděli přinesly kytky na hrob, chvíli klepaly kosu v lavicích, hodily do kasičky dvacet korun a běžely domů chystat oběd. O nějakém následování nemohla být řeč“. Ale v obci byl jeho otec a pár jiných „starců života“, k nimž pomalu směřuje i on. Nechce, aby se před jeho očima i to poslední, co ze starého světa zbylo, rozpadlo. Pustí se i do téhle záchrany. Musí něco dělat, jak říká jeho otec, „člověk musí dělat to, co je třeba, nehledět přitom na svůj bezprostřední prospěch, protože jen to mu v životě přinese trvalé uspokojení“. Takovou činností může být třeba kosení louky, která Chlumeckým patřila po staletí. Může ji prodat, propachtovat, jak to udělali skoro všichni okolo. Ale může také vzít kosu a pustit se s otcem do díla.

Starci života jsou vzácným románem o pokusu jednotlivce postavit se proti rozpadu občiny. Bez ideových proklamací je tam předveden zápas se zkázou, která má nenápadnou, ale postupující dynamiku. Je to román o zapadlých existencích, které žijí na okraji zájmu společnosti, přitom jsou mnohem víc napojeny na základní elementy potřebné k životu než nějaké zjemnělé městské vrstvy se svými směšnými problémy. Po dlouhé době kniha, ve které je přítomno vědomí, že neexistuje jen jednotlivec, ale i společenství lidí, přičemž jeho důležitá část se ocitla na hranici zániku. Je to přitom právě ta část, která měla být věčná a vlastně nezranitelná, neboť přece lidé ji vždy budou potřebovat jako někoho, kdo je bude živit, kdo se bude starat o půdu, na níž bude to širší společenství stát. Že si to uvědomují už jen „starci života“, je pozoruhodnou skutečností naší doby. Tomu by Raisovi čtenáři nikdy nevěřili.

Zuzana Kaiserová: Starci života. Zemědělský román. Volvox Globator, Praha, 240 str.