Česko má za sebou architektonickou událost roku. V Pardubicích se veřejnosti otevřel postindustriální areál Automatických mlýnů, které se díky nasazení architekta a investora v jedné osobě proměnil na kulturně-vzdělávací komplex celostátního významu.

Roztočit kola

Při diskusích o nové podobě Automatických mlýnů se superlativy zrovna nešetří. Není divu, jde o projekt, který u nás jen stěží hledá obdobu. Ne snad svým architektonickým řešením, ale způsobem, jak jeho realizace probíhala – nebo spíš probíhá, protože práce ještě zdaleka nekončí. Přestože je pardubický brownfield nesčetněkrát menší, srovnání se nabízí především s Dolní oblastí Vítkovic, která se díky investicím ze soukromých kapes i veřejných rozpočtů proměnila rovněž z mrtvé postindustriální lokality v inovativní adresu s dopadem na široké okolí.

A přesně to si od areálu Automatických mlýnů slibují i jeho hlavní představitelé v čele s Lukášem Smetanou. Ještě před pár lety ale mohlo být vše docela jinak. Psal se rok 2016, kdy se Smetana díky svému příteli, rovněž architektovi, Zdeňku Balíkovi dověděl, že je tento průmyslový areál pár desítek metrů od historického centra Pardubic na prodej. Smetana měl díky úspěšnému podnikání ve výstavbě bioplynových stanic dostatečný kapitál a areál z počátku dvacátého století se mu nakonec podařilo koupit za něco přes dvacet milionů korun. Učarovala mu jeho poloha, podoba i historie – hlavní budovy průmyslového areálu totiž nenavrhl nikdo jiný než Josef Gočár, jeden z nejvlivnějších českých architektů dvacátého století. Tím se pomalu začala roztáčet pomyslná mlýnská kola.

Architekti Lukáš Smetana a Zdeněk Balík se následně obrátili na kolegu Jana Šépku, patřícího mezi nejvýraznější tvůrce současnosti, aby začali společně promýšlet, jak s celým areálem vlastně naloží. Shodou náhod tou dobou vnukl architekt Josef Pleskot představitelům kraje, aby přesunuli Východočeskou galerii v Pardubicích ze zámku právě do Automatických mlýnů, kde pod svým novým názvem Gočárova galerie obsadila prostory hlavní mlýnské budovy. Následně začal majitel mlýnů Lukáš Smetana jednat také s městem, se kterým se domluvil na výstavbě zatím jediné novostavby v rámci areálu, totiž objektu městské galerie GAMPA a vzdělávacího střediska Sféra. A protože jde o dvě samostatné instituce, přizpůsobil tomu architekt Jan Šépka také architekturu ­– je to konstrukčně výrazná stavba usazená na dvou nohách, mezi kterými stojí přízemní galerie z cihel. Konečně třetí stavbu areálu představuje původní silo, které mladí architekti Martin Prokš a Marek Přikryl přestavěli pro účely Nadace Automatické mlýny.

Za jeden provaz

Celý areál harmonicky scelují veřejné prostory vydlážděné krásnou kadaňskou pálenou cihlou. Vzhledem k předchozím zkušenostem s návrhem několika náměstí se tohoto úkolu zhostil rovněž ateliér Jana Šépky. Vznikla tu hlavně dvě náměstí – jedno před vstupem do areálu s množstvím pravidelně vysázených stromů a druhé mezi jednotlivými budovami, které má sloužit pro různé akce, takže jej autoři záměrně ponechali bez jakékoli zeleně. Vše se tu pohybuje na barevné škále mezi bílou, hnědou a červení pálené cihly. S tou počítá i pobarvení pohledového betonu pro trojici plánovaných bytových a komerčních staveb, které areál uzavřou do podoby uceleného bloku.

Co si na projektu zaslouží zdůraznit především, je právě spolupráce mezi několika investory, která může inspirovat další česká města lámající si zuby se svými brownfieldy. V otázce výstavby nových projektů to občas vypadá, že soukromé jde nutně proti veřejnému, Automatické mlýny ale jasně prokazují, k jakému výsledku může dojít synergie soukromého a veřejného sektoru, když se táhne za jeden provaz. Jak bude spolupráce fungovat do budoucna, se ještě ukáže, už nyní ale odtud každý návštěvník odchází s mimořádným zážitkem a vírou, že místo bude skutečně přínosem pro celé město.