Česká televizní sezona má v podstatě pravidelný rytmus – respektive měla ho až do nedávného rozmnožení původních tuzemských streamů, jako je novácké Voyo, které dosavadní přehlednost přece jen poněkud narušily přerývaným uváděním novinek prakticky kdykoli. Původně to bývalo jinak: na jaře se objevily seriálové novinky, v létě přes prázdniny se reprízovaly staré prověřené filmy jako německé indiánky, francouzské kriminálky a komedie z šedesátých až osmdesátých let, na podzim následovaly zas seriálové novinky, jež o adventu a Vánocích vystřídalo kratší období repríz osvědčených pohádek a konejšivých rodinných, ideálně zimních snímků.

V podstatě to mělo dva následky: zaprvé zakonzervování televizní filmové nabídky, která se dostatečně nerozvíjí o novější produkci, tudíž divákům nepředvádí, kam se filmové médium posouvá – jinými slovy: kánon není znovu promýšlen ani obohacován a rozvírají se nůžky mezi stářím nabízených filmů a stářím jejich případné divácké obce, což utvrzuje mladší obecenstvo v přesvědčení, že televize je médium odsouzené k zániku, a proto se ho nevyplatí sledovat. Zadruhé: v odlišných obdobích učí televize své diváky vnímat jiné způsoby vyprávění, aniž je vzájemně prolíná. Opět jinými slovy: reklamní důraz je u novinek pochopitelně víc než na filmy dán na seriály, jež mají přinést větší sledovanost a víc příjmů z reklamy, protože u nich má obecenstvo vydržet delší dobu. (Ve čtvrtletním jarním nebo podzimní okně dokonce časově pevně vymezenou, čímž je také určena délka seriálových vyprávění s uzavřeným příběhem.)

Letošní podzimní příděl televizních novinek na standardních televizních stanicích začal už na konci srpna odvysíláním prvních dílů pokračování starších hitů: v České televizi navázali druhou řadou na předloňský šlágr Osada o chatařích obývajících břeh mělkého rybníka kdesi ve středních Čechách. A na Nově oprášili hned dvě své značky: jednak rovněž po dvou letech své komediální nahlédnutí do starostí „vesnického“ sboru dobrovolných hasičů nazvané Co ste hasiči a jednak po mnoha letech novou, celkově pátou řadou seriál Kriminálka Anděl. Tedy dílo, jež před patnácti lety při své premiéře znovu nastartovalo zdejší touhu po detektivních případech, jejichž následná nadprodukce zařídila skóre, že v současnosti umírá týdně na tuzemských televizních obrazovkách v průměru víc lidí než v reálném Česku za půl roku. K tomu přidala Česká televize svou detektivní řadu Oktopus o útvaru prošetřujícím málem promlčené případy, Nova komediální seriál o strastech rodičovství Táta v nesnázích, Prima vysmívanou komediální pohádkovou romanci Eliška a Damián, nu a z premiér na streamu přidejme aspoň odkládaný sitkom Vítěz o osudech nejdéle sloužícího slovenského premiéra poté, co se rozloučí s funkcí.

Nápadné herecké stereotypy

S výjimkou posledního jmenovaného titulu je těm ostatním společné to, co většině soudobé televizní tvorby: jakákoli snaha o vtip působí jako ledabylé vyprávění anekdoty, problémy jsou umělé, natahované a především neukončované. Navíc nehledě na ten který konkrétní počin se v seriálech nepřehlédnutelně opakuje herecký ansámbl, takže pokusí-li se divák sledovat všechny nové série, může kvůli totožnému projevu totožných tváří někdy zprvu tápat v tom, kterou produkci zrovna sleduje. Příkladně není rozdíl v tom, jak Martin Pechlát ztvárňuje manuálně nešikovného otce, který se snaží vychovávat tři dospělé dcery a současně zvládnout výstřední partnerku v sérii Táta v nesnázích, a v tom, jak týž herec hraje bezdětného a jistěže manuálně naprosto neschopného soudce usilujícího o víkendech na chalupě uniknout své charakterově intenzivní manželce v pokračování seriálu Co ste hasiči. Tuto trochu roztěkanou a trochu despotickou ženu sehrála Ivana Uhlířová, jež ale velmi podobnou manželku, neustále mírně šokovanou z dění, které se kolem ní odehrává, nově předvádí v pokračování Osady.

Tak by se dalo pokračovat, i když je fér zdůraznit, že herci sami nemají vliv na nasazování své práce do vysílání – ostatně při letošním jarním televizní běhu zvládl například David Novotný být týdny v programu České televize v pondělí jako klidný detektiv v sérii Místo zločinu České Budějovice, načež v pátek vystupoval jako starostlivý nervní otec od rodiny v druhé sérii Kukaček, zpracovávajících drama rodin, kterým v porodnici byly zaměněny děti. Když někdo náhodou zapomněl, co je zrovna za den, působilo to jako dvojí pohled na jednu postavu: na začátku týdne jsme ji navštívili v zaměstnání a poznali její pracovní kolektiv, na konci týdne jsme sledovali její intimní život a seznámili se s jejími příbuznými… Toto komické číslo bylo zjevným dokladem, že by snad stálo za úvahu produkcí promýšlet obsazování přece jen lépe, obzvlášť když v Česku disponujeme nikoli řídkou strukturou hereckých škol a divadel, takže o zásoby tváří není nouze.

À propos, když už byly zmíněny detektivky, poznamenejme, že byla-li oživena značka Kriminálky Anděl (dá se to snadno pochopit: diváci se rádi vracejí k oblíbeným hrdinům, obzvlášť když od posledního setkání s nimi uplynulo několik let), nebylo šťastným nápadem autorů novinky ozvláštnit doposud standardní strukturu vyprávění – postavenou na rovnici co díl, to jeden uzavřený případ – tím, že jednomu z hrdinů bude postřelena manželka a unesena dcera. Respektive dalo by se tomuto motivu, jenž se má vinout celou pátou sérií, věřit, kdyby jej tvůrci mysleli vážně, a ne jako okatou pentli navíc. Vždyť jak jinak vnímat, že kriminalista zdevastovaný tím, co se mu právě stalo, klidně dál dochází do práce řešit jiné případy, na něž se bez problémů plně soustřeďuje? Anebo jak jinak vnímat, že když už si hrdina najde čas nervózně čekat v nemocnici, jak dopadne manželčina operace, rozohňuje se jeho nadřízený, jenž je zpraven o tom, co se stalo, nad tím, že podřízený není v práci, ba že si do ní chodí, jak se mu zlíbí, místo aby si vzal řádnou dovolenou?

Vyprávění šťastných nápadů

Podotkněme, že předešlé poznámky platí pro letošní podzim s výjimkou série Oktopus České televize. Od ostatních se neliší stavbou ani charakterem příběhů, je to zase prosté řešení zdánlivě zapeklitých příběhů, na jejichž rozuzlení se hrdinové příliš nenadřou, protože jim lehce dojde, co ve vyšetřování případů na hranici promlčení přehlédli vyšetřovatelé předchůdci. Odlišnost titulu od zbytku seriálové produkce je však dána zaprvé snímáním celků, jelikož režisér Jan Pachl s kameramanem Markem Jandou opakovaně ve svých dílech prokazují, že mají dar či cit podívat se na reálie objevně a předvést nádraží, les nebo kopec z úhlů, z kterých nejsme zvyklí si jich sami všímat. A druhým šťastným tahem bylo obsazení hlavní role Miroslavem Krobotem. Ten jde totiž proti výše popsanému: jednak svede šetřit projekty, v nichž se objevuje, takže se dělá vzácným, jednak patří k tajům jeho projevu, že ačkoli hraje stále stejného starého morouse, daří se mu vytvářet odlišné postavy. Vždyť kdo by si jej tipl na policajta vášnivě oddaného dostihům a karbanu, který se v sedmdesáti oddává fyzické lásce se svou o dvacet let mladší manželkou, s níž se zároveň rozvádí? Snad je tajemstvím Krobotova úspěchu právě toto: dosadit svou osvědčenou figuru do kontextu, v němž se dosud nevyskytla.

Z průměru podzimního televizního seriálového vrhu čnějí ještě dva počiny (což není málo): Eliška a Damián a Vítěz. O prvním titulu byla už podrobněji řeč v komentáři na webu Echa, tak jen krátce doplňme, že jde zrovna o dílo předvádějící, že vyprávěcí standard může získat novou úroveň, dostane-li scenárista šťastný nápad – v tomto případě smíchat současnost s polovinou osmnáctého století. Historická kostýmní inscenace totiž umožňuje používat víc nadhledu a odstupu od běžného vzorce současných levných studiových produkcí – čili fakticky je umožňuje reflektovat a komentovat. To, co sledujeme v seriálu v Eliščině a naší současnosti, známe odjinud, tudíž nás to nepřekvapí ani nevyruší, ale jakmile se ocitneme v Damiánově epoše, vybaveni košatějším slovníkem (třebaže smyšleným – tak jako šlechtici v tomto seriálu ve skutečnosti nikdy nikdo nemluvil) a oděni do jiných oděvů, působí nedbalé herectví najednou nepatřičně, nápadně primitivně až buřičsky, což znamená, že nás nutí znovu si ho všímat a znovu vyhodnocovat, nakolik nám vyhovuje a nakolik jsme ochotni se s ním smířit. Snad proto vyvolal seriál po svém uvedení pozdvižení, pohoršení a výsměch – diváci se skrze novinku pohoršovali vlastně sami nad sebou. Tato schopnost nastavit zrcadlo je na Elišce a Damiánovi cenná.

Avšak dozajista nejcennějším podzimním počinem je slovensko-český Vítěz: pouze šestidílný seriál z produkce HBO, který však na stanici svého vzniku kvůli její restrukturalizaci odvysílán nestihl být, došlo na něj až nyní – v době, kdy na Slovensku vrcholil předvolební boj. Vzhledem ke kvalitám tohoto seriálu si jej však necháme na samostatný text na jindy, aby se čtenáři měli na co těšit.