Problém románu Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského spočívá v jeho zjevné schematičnosti: představuje prostor východní Evropy za druhé světové války, kterým neznámo kam putuje malý chlapec, kterého v každé kapitole někdo trýzní – pokaždé šíleněji a odporněji než v kapitole předešlé. Třebaže román západnímu publiku předestřel část světa, již obvykle není s to vnímat, bylo to za cenu travestie, jelikož původem polský Žid Kosiński Zápaďanům vlastně potvrdil předsudek, že do vyspělé civilizace má obyvatelstvo východního bloku daleko. Protože však šlo o příběh smyšlený, dalo se pohoršení nad ním odbýt literárněkriticky (i když ani tak senzaci zabráněno nebylo a kniha se stala šlágrem).

Vzpomínky Davea Pelzera Dítě zvané „To“ se zmíněnému románu podobají: také v tomto případě jde o příběh týraného dítěte, ovšem na rozdíl od románu má reálný základ – všechny popisované události včetně záznamů, jak autora jeho matka nutila jíst exkrementy vlastního bratra, jak ho nutila pozřít vyzvracené jídlo, jak ho nutila hodiny ležet ve vaně se studenou vodu, neustále ho bila, dávila čpavkem či se ho snažila spálit na zapáleném sporáku… jsou pravdivé. Když Pelzer v devadesátých letech svou knihu vydal, platil její příběh údajně za třetí nejhorší zaznamenaný případ dětského týrání v Kalifornii (ačkoli těžko říct, podle čeho se takové pořadí určuje).

Zajímavé na něm je, že týraný chlapec byl jedním z pěti matčiných dětí, ale zotročován k domácím pracím, ponižován a de facto vyloučen z rodiny byl jen on: ostatní bratři byli matkou dále řádně opečováváni a rozmazlováni. A otec? Jistěže veškeré domácí dění vnímal. Snažil se sice synovo trýznění zmírnit, leč nenápadně, aby ho u toho manželka nenačapala. Postupně před ní na jakékoli řešení rezignoval a nechal ji řádit, například nijak nereagoval ani na to, když syna pobodala na břichu a hrudi nožem. Snad je i z letmého popisu patrné, že poselstvím knihy je otázka, jak je možné, že k něčemu takovému může dojít, ba že to může být přehlíženo – nejen dalšími členy rodiny, ale třeba i sousedy.

Vysvětlení příčin všeobecné nevšímavosti kniha nenabízí, dokonce ani to, jaký důvod mučit své dítě matka měla. Z vyprávění vysvítá, že vinu mohla nést kombinace postupujícího alkoholismu a mateřského vyhoření: žena se jako rodič zřejmě rozdala, zešílela a svou bezmoc nasměrovala vůči jedinému cíli, aby se zvládla dál postarat o další potomky – přitom ale neměla vedle sebe nikoho, kdo by ji dokázal zarazit a adekvátně lékařsky zaopatřit. Ostatně v sedmdesátých letech starost o psychické zdraví tak rozšířená jako dnes patrně nebyla ani v Americe.

V tomto punktu se zároveň projevují naznačené limity knihy: třebaže kazuisticky znamená absence analýzy chování zúčastněných problém (knihu totiž nelze číst jako potenciální řešení obdobné situace, nýbrž jen jako příklad a varování, že podobný propad se může stát komukoli z nás), dramaticky jde o šťastné pominutí. Jestliže jsme od Freudova přínosu umění zvyklí hledat příčiny chování postav, Pelzer nabízí ve své matce figuru zlou an sich: svůj sadismus a hledání a vynalézání nových forem mučení si užívá. Na rozdíl od hrdinů Kosińského ji k vychýlenému chování nevede zhroucení společenských norem, nýbrž zhroucení vlastního nitra.

Dramaticky ovšem román brzdí autorovy nízké vypravěčské schopnosti. Jako by psal podle šablony, takže nejprve vylíčí příšernou scénu, následně se vrátí k dobám, kdy rodina fungovala, pak stupňuje matčino běsnění, soustřeďuje se na chování uvnitř rodiny a teprve v poslední kapitole si uvědomí, že nepopsal chování okolí, takže přibude babička, strýc, sousedka… Svět. Je to psaní efektní, jímž zkušený čtenář nemůže být přesvědčen. Ostatně jde o úvodní díl trilogie, který v češtině vychází s odstupem mnoha let potřetí – přičemž další dva díly se prý k novému vydání pro jejich vypravěčskou nevyrovnanost znovu nechystají. (Pro zvídavé: jelikož autor byl schopen o svém osudu psát knihy, znamená to, že jeho příběh dopadl dobře – stal se vojenským pilotem USA, píše a věnuje se osvětě v souvislosti s týráním dětí.)

Dave Pelzer: Dítě zvané „To“. Příběh zápasu o přežití. Přeložil Ivan Ryčovský. Nakladatelství Portál, 168 str.