Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.

Nedávno jsme s pokračovatelem rodu Vladislavem Vejtasou navštívili Picton Gardens v anglickém Great Malvern. Mají zde národní sbírku podzimních hvězdnic. Přitočil se ke mně a povídá: „Člověče, jejich školka je jen o pět let mladší než ta naše, to už něco znamená.“ Skutečně. Pradědeček Vejtasa se zakoupil v Jaroměřicích v roce 1901, započav svou zahradnickou cestu, a to s velkou vášní pro inovace. Čerpadlo na větrné kolo předběhlo dobu o celé generace. Jeho torzo je podnes v zahradě patrné a stalo se v určité době i jeho logem. Zahradníkem nepřestal být ani v zákopech první světové války a horskou květenu rostoucí vůkol zasílal domů a jeho žena trpělivě zakládala matečnice, aby měli po válce být z čeho živi. Po pravdě, trefil hřebíček na hlavičku, anžto meziválečná doba umělým skalkám doslova propadla. Mezi zákazníky mohou pyšně řadit bratry Čapky, Františka Langera i generála Syrového či Sidonii Nádhernou a Arnošta Silva-Taroucu.

Vejtasovic pradědovi se přičítá významný přínos pro počeštění zahradnického jazyka, jelikož prosazoval české pojmy. Pereny začal nazývat trvalkami a alpinky zase skalničkami. Jeho firemní noviny „Trvalky vítězí“ měly i etymologické poselství. Ironií osudu se mu to do značné míry povedlo, protože po roce 1948 soudruzi počešťování odborného jazyka tlačili velmi. Výraz anuely pro letničky dnes nepoužívají ani zahradníci. Zato konifery pro jehličnany stále žijí svým životem a i pereny se dočkaly své renesance. Květinový dekor byl považován za buržoazní přežitek a po znárodnění byli Vejtasovi právě těmi, kdo viděli své lodyhy přes plot. Legendárními se staly noční výpravy pratety přes plot pro matečné rostliny beznadějně zarůstající buření.

Mnohé se zachránit povedlo, mnohé nikoli. Praděd byl také znamenitým šlechtitelem, například v nízkých podzimních astrách dokázal držet krok s německými novinkami a jeho odrůda Paleček je stále v kultuře. Bohužel se z jeho práce dochoval jen zlomek. Jeho nepřekonatelným pomníkem ovšem bude navždy kopretina Česká píseň, která se i přes velké obtíže dodnes pěstuje. Mnohá kopretina ovšem na této slávě parazituje a k drobné křehké květince má sakra daleko.

Vláďa je skvělý kolega na cesty, protože je to muž práce a činu. Nic mu není zatěžko a jeho mysl je tak upřímná, až to někdy bolí. Pravidelně mě pronásleduje všeobjímajícími otázkami řešícími problémy všehomíra. Namátkou třeba: „Ondřeji, proč všichni krajinářští architekti sázejí nové stromy pod staré stromy? Vždyť v tom stínu nemají šanci, v konkurenci kořenů, světla, vody přece musejí zdechnout.“ Co mu na to mám říct? Nebo: „Proč spousta realizátorů pořád omotává kmeny stromů jutou, když se už léta ví, že je to hloupost?“ No, ano, ne všichni se po celý život zvídavě vzdělávají jako ty, Vláďo. Takhle se mě ptá zahradník z nejstarší perenářské rodiny v naší zemi, která se výsostně zabývá zejména vytrvalými přezimujícími květinami. Tamhle na mě mává a zdálky volá: „Mám dotaz!“