Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…

Teď momentálně mi to správné znění vypadlo, ale povím vám jinou: Mám strýce, který jest nestydatě lakomý. Nedávno jsem seděl s ním v hostinci: tu přijde podomní obchodník a nabízí nám čokoládové bonbony. „Co stojí balíček?“ ptá se strýc. – „Dvacet feniků.“ – „Hm. Ano – ale nedám za zajíce v pytli dvacet feniků.“ – „Můžete okusit, milostpane.“ Obchodníček otevře balíček a jeden strýci nabídne. „Jsou dobré,“ praví strýc, „ale přece nedám dvacet feniků za otevřený balíček, kde navíc jeden bonbon chybí.“

Takových anekdot jsou mraky, někdo se jim směje a jiný nikoli. Záleží na naladění, atmosféře, mentalitě atd. Je docela možné, že působnost podobných vtipů se vytrácí, někdo dokonce může položit otázku, co je na tom vtipného, když je někdo tak vychytralý jako ten strýc, a měl by pravdu. Tak třeba jiný: Radostná zvěst: Jsme na nejlepší cestě vyhubit rakovinu. Profesor Tilow v Berlíně vypěstoval rakovinu uměle u sto pacientů a podařilo se mu po dlouholetém namáhání sérem, získaným ze sta nakažených pacientů, vyléčiti králíka.

Zde se nabízí otázka, jde-li vůbec o anekdotu, spíš je to taková nějaká absurdita či nonsens, navíc se tím napadá vědecký stav, proto ještě jednu: Spannagel, myslivecký poručík v Bělokostelí – co má tak dělat v Bělokostelí? Udělal si známost. Jmenovala se Leni a byla stoličnou v kavárně. Věrná dívka, milá dívka – ale za týden musil Spannagel do nemocnice. Navštívila jej: Leničko, učiň mi teď jedno k vůli, zažertuj si teď s mým plukovníkem.

To už je úplně trapné… Ale zkuste si něco takového vymyslet. Z tónu a stylizace těchto vtipů, či spíš humoresek, je patrné, že jejich prostředím je středoevropská měšťanská kultura přelomu devatenáctého a dvacátého století, která ještě doznívala po první světové válce, ale pak přišel její definitivní konec. Zmizely nejen rekvizity, ale hlavně aktéři, kteří v nich s těmi vtipy žili. Zmizel i autor těch tří vtipů, kterých ovšem on jinak vyprodukoval možná tisíce, neboť anekdoty často mají svého konkrétního autora: jako třeba Woodyho Allena, který je pravděpodobně poslední žijící klasik židovského humoru. Jeho humor je zároveň americký a středo- a východoevropský, těžko to nějak dokázat, ale kdo ví, o čem je řeč, ten to musí uznat.

Zvlášť to uzná, kdo zná krásnou knížku Fridricha Torberga Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách. Z ní může nabírat plnými hrstmi a k tomu konzumovat i celou tu kulturně-společenskou přílohu. Defilují tam desítky postav tehdejšího středoevropského milieu, jež rozkvétalo nejlépe v kavárnách, které byly tím pracovním prostředím výroby i samotné konzumace oněch vtipů. Tu knihu jsem četl před lety a téměř s jistotou jsem si nyní myslel, že v ní bude též zmínka o onom muži, který je třeba autorem tohoto aforismu: „Nudí-li vás kus a smíte zívat, je to prostě nuda. Nudí-li vás kus a nesmíte zívat, je to umění.“ Prolistoval jsem nyní onu knihu (Torberg, možná úplně poslední účastník Brodova „pražského kruhu“, zemřel v roce 1979 ve Vídni, dobře si na něj pamatuje Karel Schwarzenberg, se kterým si měl mnohé co říci) – a to nápadné jméno tam nenašel… A nezmiňuje ho kupodivu ani Jürgen Serke ve své kdysi tak převratné knize Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou. Přitom tam ten člověk patří! Do té opuštěné krajiny, pokud k ní počítáme i krajinu moravskou, jež je jakousi spojnicí mezi krajinou českou a rakouskou, tedy aspoň kdysi byla.

Konečně by tu mělo padnout jeho jméno: Alexander Roda Roda. Nebo také jenom Roda Roda. Ve skutečnosti se jmenoval Alexander Rosenfeld, pod tím jménem se narodil 13. dubna 1872 v Drnovicích u Vyškova. To se ovšem dlouho nevědělo, mělo se za to (uvádějí to starší příručky), že jeho rodištěm byla vesnice Zdenci ve Slavonii (tedy v Chorvatsku) u Osijeku. Tam prý doposud na svém rodákovi trvají, na údajném rodném domě mají pamětní desku, ale zřejmě jim to není nic platné, literární badatelé vyštrachali, že ve skutečnosti spatřil světlo světa u nás, v Drnovicích! On sám někde napsal, že od narození pořád vypadá stejně, jen přibyl monokl. Chorvatům může být útěchou, že se tam jeho rodiče i s malým budoucím humoristou z Drnovic přistěhovali, když mu bylo pár let, takže do školy chodil v Osijeku, což mělo asi vliv na jeho literární pseudonym, „roda“ znamená chorvatsky čáp. Proč dvakrát, těžko říct. Zajímavé je, že na gymnaziální studia se vrátil na Moravu, do Kroměříže a do Uherského Hradiště (gymnázia tam byla tehdy i německá), pak odešel studovat do Vídně práva. Ta nedokončil, v roce 1894 nastoupil dobrovolně do armády (i humoristé mohou mít divné nápady, ale oficírů nebylo mezi literáty málo: Musil, Meyrink, Langer etc.), konvertoval ke katolictví, ostatně jako řada jeho soukmenovců (třeba Mahler), což jim pak stejně moc nepomohlo. V roce 1901 byl penzionován a od té doby se věnoval jen literatuře, tedy kromě jiných důležitých životních věcí, neboť od pohledu nešlo o asketu. Na fotografii vidíme dobře živeného sangvinika s knírem a velkou plešatou hlavou a chytrýma ironickýma očima, do nichž, tedy do jednoho, je vetknut onen monokl. Byl to prý oblíbený společník, znal se s řadou německých literátů, třeba s Heinrichem Mannem, Egonem Erwinem Kischem, Erichem Kästnerem. Střídal německé metropole, pohyboval se mezi Vídní, Berlínem a Mnichovem, psal pro kabarety, které tehdy zažívaly zlatý věk. Byl asi v nejlepším (a nejhorším) slova smyslu výrobce té nejužitkovější literární suroviny, jíž jsou humoristické texty. Produkoval jich obrovské množství, zásoboval jimi noviny a časopisy po celé (německé) střední Evropě, vydával je pak knižně, seznam titulů obsahuje kolem padesáti svazků či svazečků (do češtiny byly přeloženy na začátku 30. let dva…). Ne každý má pro takovou chlebařinu pochopení, velký a neúprosný soudce Karl Kraus (rodák z Jičína!) se o „kolegovi“ o dva roky starším vyjádřil, že provozoval „literární nádeničinu“ a „literární hochštaplerství nejvyššího kalibru“. I tohle však bylo svým způsobem ocenění, protože když už se někdo jako Kraus takhle o někom vyjádří, musí na takto označeném něco být. A lze vznést i hypotézu, že mu trochu záviděl.

Pak ale přišel Hitler a časy se změnily. Roda Roda musel Německo opustit, dokud to šlo, žil v Rakousku, pak přes Prahu odešel do Belgie a do Paříže, po dlouhých peripetiích se mu podařilo odplout do Ameriky. Tam se snažil živit u filmu, zemřel v srpnu 1945 v New Yorku.

Někdy koncem 80. let jedna rakouská literární historička vybádala, že se narodil v Drnovicích. Když si chtěla koupit ve Vídni jízdenku, marně něco takového hledali na mapě. Drnovice se pak proslavily fotbalem a asi největším stadionem v porovnání s velikostí obce. To, že se tam narodil klasik židovského humoru, se tam pořád málo ví, což lze na druhé straně pochopit: každý má své starosti. Dokonce se ani neví, jestli na jeho rodném domě byla kdysi pamětní deska. Jistý spor, nikoli militantně vedený, o to vznikl před dvěma týdny během představení na festivalu židovské kultury Štetl v brněnské Huse na provázku: Arnošt Goldflam, jenž o existenci Rody Rody věděl díky otcově německé knihovně od mládí a po roce 1989 inscenoval ve Vídni koláž z jeho textů, se domnívá, že v devadesátých letech tam spolu s rakouskou kulturní atašé onu pamětní desku odhaloval, zatímco sociolog a drnovický patriot, jenž o odkaz rodáka pečuje, Pavel Klvač, si myslí, že ne, neboť tomu zabránila obstrukce současného majitele domu, jenž nakonec celý dům zcela přestavěl, takže už ani desku nemá smysl umisťovat. Nicméně z akce, ať již skutečné, nebo jen zamýšlené, zůstala zachována pozoruhodně kvalitní bronzová busta (autor neznámý), která je přechovávána v drnovické veřejné knihovně. Podle Arnošta Goldflama se na ní Roda Roda nápadně podobá Petru Bezručovi, čehož by se mohlo též využít.

Na závěr s dovolením jeden ryze židovský vtip, který ovšem není od Rody Rody, ale vyprávěl ho rabín Karol Sidon. Tak tedy katolický kněz, evangelický pastor a rabín sedí ve vlaku a povídají si, jakou by si přáli pohřební řeč. Kněz říká: Já bych si přál, aby byl vzpomenut můj bohabojný a svatý život. Pastor říká: Já bych si přál, aby byla vzpomenuta moje moudrost a poctivost. A rabín říká: Já bych si přál, aby někdo řekl: Hele, on se pohnul…

Dobré, ne?