Začátek podzimu je dobrá doba, kdy navštívit kolegy zahradníky. V létě je vždycky někdo na prázdninách, střídáme se horko těžko v zalévání a v zimě nic neuvidíme. Těsně před začátkem sezony mají zahradníci pěkně nachystáno a podzimní sezona je v sortimentu mnohem zajímavější než jarní.

Skočím-li rovnou do dojmů a závěrů, jedno je jisté. Vznikly nám tu dvě zahradnické větve, mezi nimiž se za dvě dekády významně otevřela nápadná propast, a tyto nůžky se dál rozvírají. Pro účely tohoto sloupku si dnes nazveme zahradníky strojové a zahradníky řemeslné. To není venkoncem nic nového a mnohé obory lidské činnosti prožívají totéž. Část firem výrobu automatizuje a soustřeďuje se na masovou produkci, jiné se naopak specializují a pracují spíš na individuální bázi. Hovořit o kvantitě a kvalitě by bylo zavádějící. Pravda ale je, že opékáčků z linky masokombinátu sjede týdně jistě nepoměrně víc, než vzejde špekáčků z rukou pana řezníka od Masné Lhoty. U zahradníků je to stejné. Stroj nahrnkuje denně třeba deset tisíc květináčů (nebo taky osmdesát), parta čtyř lidí dva tři tisíce. To je realita.

Strojoví zahradníci produkují spíš horní statisíce a všechno nakupují, řemeslní zahradníci spíš dolní desetitisíce a všechno si dělají sami. A neberte mě úplně za slovo, každý z nich je jiný. Píšu to tak pro obecnou představu. Stroj musíte živit nejen elektřinou, ale i substrátem, sadbou, hnojivem a prací pomocníků. Potřebujete ještěrku, rozbalovačku porcující substrát, pásové dopravníky a pár dalších rekvizit. Kytičky je nutno rychle točit, protože tyhle „tiskárny“ něco stojí. Velké závody v Nizozemsku a Německu připravují nadupanou sadbu z matečnic ve Střední Americe či Africe, která hbitě koření a neprodleně kvete. Zem musí být stále ideálně vlhká, což zajišťují automatické závlahy, a rostlina musí mít setrvalý nadbytek živin. To umí postupně uvolňovat vteřinku chytrá hnojiva. Výpěstek musí být hotový v řádu několika týdnů, nízký, aby se vešlo víc podlážek na přepravní vozík, a hlavně musí být lehký. Doprava není zadarmo a manipulace má být co nejsnazší. Substráty se tedy míchají tak, aby v nich bylo hodně vzduchu a voda se v nich nedržela zbytečně dlouho. Voda je těžká. K tomu se používá rašelina z Pobaltí, kokosová vlákna či oplodí z Cejlonu anebo drcená dřevní vlákna máčená v močovině ze zemního plynu. Co se neprodá včas, uschne, vyhladoví a vyhodí se.

Řemeslní zahradníci sázejí do kompostu z listí, stařiny rostliny a větevní štěpky. Prostě do biomasy různého původu. Hnojí rohovinou a podle přístupu buď nějakou rašelinu přidávají, anebo vůbec, podobně je to s dohnojováním průmyslovými hnojivy a ochranou rostlin. Množí si sami a své rostliny důvěrně znají. Poznáte snadno, že jejich rostliny jsou ve stejném květináči až o polovinu těžší. Méně souměrné a jistě méně „nadupané“. Jejich šance na přežití může být z několika důvodů vyšší, protože jsou otužilejší a žijí v zemi podobné té vaší v zahradě. Pěstují se ale déle a mohou mít chorobu, kterou strojovky nestihnou poznat. Co se neprodá, rozdělí se a přehrnkuje.

Bez strojových by „trh“ hladověl. Ještě že je máme. Vyrábějí díky strojům levně a rychle ve velkých počtech. Jsou na tom dobře a na jejich pláních vidíte, jak mají všechno nové. Řemeslní se popelí zarostlí ve své zahradě a  často je chvilku hledáte, abyste u nich v bezčasí našli to, co jinde ne. Bez nich bychom ale o mnohé přišli, jak jsme poznali nejen za pandemie. Obé má své místo, a jestli svět zůstane pestrým i nadále, je jen naše volba.