Boris Johnson utrpěl Pyrrhovo vítězství. Političtí komentátoři ho už v podstatě odepsali. Připomínají, že i když Johnsona podpořilo 211 konzervativních poslanců z 359, jedná se poměrně o menší vítězství, než které vybojovala v roce 1990 Margaret Thatcherová, v roce 1995 John Major a v prosinci 2018 Theresa Mayová. Ve všech případech se jednalo v podstatě o konec jejich premiérství.
Premiér Boris Johnson včera večer přežil hlasování o nedůvěře mezi poslanci vlastní strany. Přesto výsledek tajného hlasování (proti premiérovi se z 359 konzervativních poslanců vyslovilo 148) nemůže označit za vítězství. Už během dne opustili jeho kabinet dva juniorní ministři, což bývá neklamným znamením toho, že zboží je poškozené.
V reakci na proces Heardové a Deppa se vyrojily komentáře, které soudnímu sporu přisuzují světodějný význam. Světodějný význam mu sice přiřknout můžeme, ale byla by to chyba. Chceme-li spravedlivě zhodnotit jakoukoli situaci, zvláště jedná-li se o spor dvou lidí, je jistě třeba vzít v potaz, k jakým společenským skupinám znesvářené strany patří. Učinit z toho jediný klíč znamená, že člověku upíráme svobodu, individualitu, odpovědnost. Důraz na to, že jsme myslící bytosti nadané individualitou a žijící – navzdory sociálnímu určení – vždy jedinečný příběh, může vyznít naivně.
V sobotu bylo čtvrtého června, to znamená přesně osmdesát let ode dne, kdy po atentátu zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Akorát tento rok byla sobota, zatímco tehdy byl čtvrtek. Na Kobyliské střelnici se popravovalo tradičně večer, toho dne v půl sedmé, a zemřelo šest lidí – paradoxně to byl jeden z nejnižších denních přírůstků zastřelených za celou dobu poprav mezi třicátým květnem a čtvrtým červencem. Nejméně jich bylo v předvečer protektorova úmrtí, dva.
O důvodech současného rekordního zdražování, jaké vyspělý svět nezažil desítky let, vedou ekonomové a politici divoké polemiky. Jak velký podíl na něm má covid a dva roky lockdownů, které rozložily světový obchod, a jak se na něm podílí rekordní zadlužování, které přinejmenším v Evropě a částečně i v Americe jede od roku 2008? Jak velký vliv má zelená revoluce a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku v Evropě známé jako Green New Deal? A jak velkou roli hraje Putinova agrese na Ukrajině?
Tak už je to tady. Zlozvyk využívat něčeho názorově tak neutrálního, jako je poskytování peněžních služeb, k prosazování politických nebo civilizačních cílů doputoval i do České republiky. Například veřejnoprávní televize se minulou neděli v pořadu 168 hodin věnovala několika jedincům, kteří na tuzemském internetu šíří (údajné či skutečné) dezinformace o rusko-ukrajinské válce. Jsou za to částí veřejnosti (patrně částí z té části, která už je alergická na Českou televizi a média hlavního proudu) ještě honorováni. A tady prý vyvstává problém, který se musí řešit.
Tři menší vládní strany jsou vysávány občanskými demokraty, v případě Pirátů zřejmě i STANem. Kolem pětiprocentní hranice se rozprostírá pásmo tísně, v němž je normální dělat radikální, ať už vážně, nebo symbolicky myšlené návrhy. Takhle se všeobecně vysvětluje pokus předsedkyně kdysi konzervativní TOP 09 Markéty Pekarové Adamové uzákonit stejnopohlavní sňatky. Můžeme jako pokus hlavně nějak zaujmout hodnotit i návrh Jakuba Michálka z Pirátské strany na mimořádné a dočasné vyšší zdanění uhlobaronů?
Vzpomínáte, jak se ministr vnitra Hamáček chystal do Moskvy, pak tam nejel a podle toho, koho jste se zeptali, tam určitě zamýšlel jet, anebo se tam nikdy nechystal, a nikdo už nic nechápal? Něco podobného se minulý týden odehrálo v Německu, zemi důležitější než my, jejíž demokracie nám je dávána za vzor. Parlamentní státní tajemnice spolkového ministerstva obrany oznámila minulou neděli v televizním rozhovoru, že existuje dohoda v rámci NATO, že na Ukrajinu se nebudou dodávat západní tanky a obrněné transportéry. To se však ukázalo být novinkou pro německé opoziční poslance, ale i pro spolkové ministerstvo zahraničí.
Z evropské energetiky se staly dostihy v regulaci, kompenzacích, sociálních dávkách, dotacích a sociálních tarifech na elektřinu. Poté, co kvůli nedostatku elektřiny, který je výsledkem vypínání uhelných a jaderných zdrojů po Evropě, vyskočily ceny elektřiny na násobky a s nimi šel nahoru i plyn, vyskočily lidem i firmám účty o desítky procent. Často na násobky. Dražší energie přirozeně rychle zvedly všechny ostatní ceny od potravin po služby. To přináší pád životní úrovně o desítky procent. Politici bez ohledu na ideologii, k níž se hlásí, intuitivně cítí, že musejí konat, a dopad do životní úrovně státními zásahy mírnit.
Putin se dost pronikavě fyzicky změnil: celý se nějak nafoukl, tváře se mu naduly, natekl v obličeji, jako by ho popíchaly včely. To se sice vysvětlovalo botoxem a dávalo do souvislosti se zmizením Ally Pugačovové, která mu nechala zásoby, ale v každém případě je fakt, že se prostě objevil nový Putin. Putin je možná už měsíce po smrti a na veřejnosti za něj možná vystupuje dvojník. Ten je však ještě horší než ten Putin, kterého měl nahradit.
Ještě nikdy od konce války neměli českoslovenští parašutisté, kteří před 80 lety vykonali úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, takovou slávu jako teď. Zatímco před třinácti lety se památník v „Heydrichově zatáčce“ stavěl na popud městské části Praha 8, pátečního aktu tamtéž se zúčastnily slovenská prezidentka, česká ministryně obrany, britská ministryně zahraničí a kromě nich ještě řada dalších vysokých politiků.
Poslední dva roky nám dávají tvrdou lekci, že nic není nemožné. Že to, co jsme považovali za tvrdou dystopii, která se může odehrát jen v komunistické Číně, se stane realitou v Evropě. Představa, že do restaurace, hotelu nebo letadla se bude moci vstoupit jen se speciálním covidovým pasem prokazujícím očkování působila jako z jiného světa. Pak se stala novou normou. Je to teprve pár týdnů, co v drtivé většině Evropy tato zdravotnická diktatura skončila.
Tyto rady se mohou zdát bezcitné a přímo protichůdné k novinářskému řemeslu. Mají však za cíl umenšit pokrytí incidentu, známost šílených střelců, sebrat jim, po čem touží, a tak zastavit tuto epidemii. Tento týden došlo k děsivé, ale v podstatě již rutinní události. Šílený střelec na základní škole v Texasu zabil 21 lidí. Je to již bůhvíkolikátá masová střelba v USA. Staly se tak časté, že následný průběh je dobře zavedený. Po prvotním šoku začne být tragédie rychle politizována.
Energetická krize s prudkým vzestupem cen, která zasahuje Evropu, vrací do hry otázku, jak velkou roli má ve výrobě a prodeji elektřiny hrát stát. Ještě před ní ale stojí zásadnější otázka. Čím je dnes obchod s elektřinou? Je to normální, silně konkurenční trh, do něhož má stát zasahovat jen minimálně? Nebo je elektřina strategickou komoditou, fakticky veřejnou službou, které má výrazně bezpečnostní dimenzi a musí být státem regulována?
Kdo ještě pamatuje dobu, kdy básníci bývali mluvčími národa? Kdyby básník Shelley prohlásil, že „básníci jsou nepřiznanými legislativci lidstva“ dnes, asi bychom si o něm řekli, že si trochu fandí (správný překlad anglického „legislators“ je zákonodárci, ale legislativci je komičtější). Ale přece byla doba, kdy měl každý národ svého „národního barda“, který ve svých skladbách „vyzpíval“ to či ono.
