Energetická krize s prudkým vzestupem cen, která zasahuje Evropu, vrací do hry otázku, jak velkou roli má ve výrobě a prodeji elektřiny hrát stát. Ještě před ní ale stojí zásadnější otázka. Čím je dnes obchod s elektřinou? Je to normální, silně konkurenční trh, do něhož má stát zasahovat jen minimálně? Nebo je elektřina strategickou komoditou, fakticky veřejnou službou, které má výrazně bezpečnostní dimenzi a musí být státem regulována?

Když začala v Evropské unii před více než dvaceti lety cesta k liberalizaci trhu s elektřinou, panovala shoda, že platí první odpověď. Představa, že si budou na trhu konkurovat výrobci elektřiny z různých zdrojů na straně jedné a obchodníci, kteří budou od nich pro zákazníky proud nakupovat, na straně druhé. Zjednodušeně řečeno: budou tady elektrárny a pak „prodejny“ elektřiny. Jako u jakéhokoli jiného zboží, kde trh tvoří výrobci a obchodníci. Stát neměl v tom liberálním modelu mít větší roli než zařizovat přenos. Dráty, které by proud přenášely za určitý poplatek pro všechny výrobce k jejich zákazníkům. Jako státní páteřní síť vznikla státní firma ČEPS (Česká přenosová soustava), která je plně v rukou státu.

Tím měla role státu končit. Shoda o tom panovala zleva doprava. Sociálnědemokratický kabinet Miloše Zemana rozjel v roce 2001 privatizaci dvoutřetinového státního podílu v ČEZ. Nakonec ji v lednu 2002 zrušil. Nikoli proto, že by změnil názor a prodat nechtěl. Zájemci ale tehdy za ČEZ nabídli méně než 200 miliard korun, které kabinet Miloše Zemana očekával. Nejvíc – 136 miliard korun – tehdy nabízel italsko-španělský tandem Enel Iberdrola.

Tím snahy o privatizaci výroby elektřiny v Česku skončily a zůstal zde polostátní ČEZ. Mocná firma, v níž měl stát podíl kolem dvou třetin (v čase se lehce měnila jeho velikost) a zbytek se obchodoval na burze. Tím se vlastnictví oné zhruba jedné třetiny rozprostřelo mezi tisíce soukromých akcionářů. ČEZ se stal mocným hráčem na hraně politiky a byznysu. Každý si do něho projektoval, co chtěl. Když byla potřeba, byla to většinově státní firma, kam vláda dosazovala do dozorčí rady své favority. Jindy naopak ČEZ argumentoval tím, že některé věci nemůže dělat nebo zveřejňovat, protože je vázán obchodním tajemstvím a povinností maximalizovat zisk pro své akcionáře. Kdyby to nedělal, okamžitě by mu hrozily žaloby minoritních akcionářů. Stát tak držel dvě třetiny ve firmě, jež pro něj sice byla zdrojem miliardových dividend, které lepily díry v rozpočtu, ale nemohl ČEZ využívat k žádným strategickým záměrům v energetické bezpečnosti.

Mezitím se ale výrazně proměnila pravidla evropské energetiky. V rámci zeleného tažení proti klimatické změně nastoupilo tolik nových regulací, zvýhodnění a dotací, že energetika fakticky přestala být trhem. Politická nejistota, jaké další regulace se zase zpřísní nebo jaké druhy zdrojů rovnou zakážou, vedla k tomu, že investice do energetiky se staly nevyzpytatelnými. Firmy se do nich fakticky nemohly pustit, protože ta rozhodnutí nezaručovala, že ony zdroje budou vůbec schopny si na sebe vydělat.

Nastupuje éra státních garancí za nové zdroje. Garanci žádá po státu i ČEZ, když se v roce 2013 rozjíždí tendr na výstavbu Temelína. Když ho v roce 2014 vláda Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše odpíská, jde řešení hybridního vlastnictví ČEZ, které ztrácí smysl, opět k ledu.

Teď se znovu vynořuje před kabinetem Petra Fialy, který už bude muset konat. Po ČEZ s menšinovými soukromými vlastníky není možné žádat prodej elektřiny za fixovanou cenu, k němuž se stát chystá. Není ani možné, aby se ČEZ pustil do stavby nových atomových bloků, u nichž nikdo nedokáže říct, jestli se vyplatí. Země je ale potřebuje, aby si zařídila energetickou bezpečnost. Takže úvahy o privatizaci ČEZ se za dvacet let mění v hledání plánů na zestátnění ČEZ. Tak moc se energetika v Evropě proměnila a přestala být trhem. Zatímco levicová vláda Miloše Zemana chystala v roce 2001 privatizaci firmy, středopravý kabinet konzervativního premiéra Petra Fialy chystá v roce 2022 zestátnění přinejmenším části ČEZ.