Výpisky z deníků, časopisů a knih

Autenticita není, co bývala

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Autenticita není, co bývala

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vzpomínáte, jak se ministr vnitra Hamáček chystal do Moskvy, pak tam nejel a podle toho, koho jste se zeptali, tam určitě zamýšlel jet, anebo se tam nikdy nechystal, a nikdo už nic nechápal? Něco podobného se minulý týden odehrálo v Německu, zemi důležitější než my, jejíž demokracie nám je dávána za vzor.

Parlamentní státní tajemnice spolkového ministerstva obrany oznámila minulou neděli v televizním rozhovoru, že existuje dohoda v rámci NATO, že na Ukrajinu se nebudou dodávat západní tanky a obrněné transportéry. To se však ukázalo být novinkou pro německé opoziční poslance, ale i pro spolkové ministerstvo zahraničí. SPD pak tvrdila, že to bylo projednáno ve výboru pro obranu, což ale jeho členové rovněž popřeli.

Překvapením to bylo i pro některé členské země NATO. Veřejně existenci takové dohody popřelo mimo jiné Estonsko, Česko a Británie. Záležitost se stala odborníky dosti sledovanou. Německá zahraničněpolitická analytička Jana Puglierinová tweetovala v pátek z mezinárodní bezpečnostní konference na Zbirohu: „Panuje zde jistý údiv a zmatení nad Berlínem. Čeští vládní činitelé z oblasti obrany a NATO mi říkají, že nevědí o žádné neformální dohodě mezi západními členy NATO o tom, že se nebudou dodávat západní tanky a bojová vozidla pěchoty.“ Náměstek ministra obrany Jan Havránek na to reagoval v angličtině: „Rád to potvrdím oficiálně: neexistuje žádná neformální dohoda o ,zákazu‘ dodávek konkrétních zbraňových systémů. Česká republika by se ničeho takového nezúčastnila a nepodporovala by to.“ Havránek, jehož selfíčka s jinými úředníky na Twitteru obvykle dostávají nanejvýš dvojciferný počet lajků, asi nečekal, že toto jeho vyjádření získá přes dva tisíce lajků a přes sedm set retweetů.

Opět je zde hlavní mysterium, že Němci nejsou schopni artikulovat svou politiku. Samotná substance – Ukrajině budeme pomáhat se bránit, ale ne moc – je odporná, ale budiž. S „ringtauschem“ už byla obeznámena i německá veřejnost: Německo dodá Česku tanky Leopard náhradou za české T-72, jež putují na Ukrajinu. Jaký je v tom rozdíl? Plánují se Němci jednou vítězným Rusům tímhle vykazovat? Lidově se tomu říká lhát si do kapsy. A když se Němci pokoušeli tvrdit, že nejde o oficiální pozici NATO, ale o dohodu neformální skupiny zemí, není to vlastně ještě horší? V NATO tedy existují tajné spolky, jež se domlouvají na sabotování záměrů ostatních? A s kým by Německo takovou skupinu tvořilo? Evropské rozhodnutí je často takové, na jakém se dohodne Německo s Francií, ale tohle by s Francií asi nešlo. Ve vojenských věcech Francouzi nejsou pošetilí a chápou, že moderní houfnice Caesar, které Ukrajincům dodali, tam Rusové vidí stejně neradi jako tanky.

Celá epizoda je nakonec možná nejinstruktivnější v tom, že ilustruje navyklý způsob vládnutí v Evropě. Politici to, co chtějí dělat, rádi schovávají za to, že takový je evropský konsenzus. Přičemž Německo ten konsenzus formuje víc než jiní. Výsledkem je neautentické vyjadřování, jež se stalo naprosto rutinním. A v tomto případě prostě průměrná německá politička promluvila, jak je zvyklá, aniž si zjistila, zda Německo už svůj „konsenzus“ vnutilo ostatním.

Ale o autenticitě bychom možná měli přemýšlet jinak. Mary Harringtonová se na webu Unherd zamýšlela nad tím, čeho jsme zatím byli ušetřeni vzhledem k tomu, že čeština je malý jazyk. Google začal ke svému on-line textovému editoru Google Docs dodávat digitálního asistenta, který vám kontroluje nejen pravopis, ale i to, zda je vaše vyjadřování „inkluzivní“. Pro ty z nás, kteří se naučili psát ještě v předinternetové době a „v psaní vidí nástroj sebevyjádření, je představa, že umělá inteligence může něčím přispět našemu vyjadřovacímu stylu, přinejlepším mírně urážlivá,“ píše Harringtonová. Ale v dnešním hypermedializovaném světě je pro mnohé psaní jen nudnou podmínkou účasti na veřejném diskurzu. Politicky korektní vyjadřování je navíc statusovým symbolem – „obdobou umění správného používání příboru pro 21. století“ – takže co je špatného na tom, že nám robot bude pomáhat vyhýbat se morálním prohřeškům?