V reakci na proces Heardové a Deppa se vyrojily komentáře, které soudnímu sporu přisuzují světodějný význam. Světodějný význam mu sice přiřknout můžeme, ale byla by to chyba.

Spor Amber Heardové a Johnnyho Deppa, který přerostl v soudní reality show, byl mimo jiné velkolepou mediální událostí. Roku 2016 podala herečka žádost o rozvod a soud Deppovi zakázal, aby se k Heardové přibližoval. Následovaly dva roky, v nichž měla Heardová podle svých slov zakusit zlobu, jíž společnost trestá ženy za to, že se postavily vlivnému muži. Jedno z rozhodujících dějství se odehrálo na stránkách Washington Post: Amber Heardová zde roku 2018 publikovala editorial, v němž poznamenala, že se cítí být obětí domácího násilí, jméno Johnnyho Deppa sice nepadlo, ale poukaz na bývalého manžela byl zjevný.

O další dějství se postaral britský bulvární deník Sun, který Deppa nazval slovem wife beater, tedy člověkem mlátícím ženy. Herec podal na šéfredaktora žalobu, soud však pohrál. Další žalobu podal na Heardovou, kterou vinil z poškození dobrého jména a ušlých profesních nabídek. Žádal po bývalé manželce 50 milionů. Heardová jej oplátkou zažalovala za totéž, ale žádala dvojnásobek.

Dne 1. června 2022 rozhodla sedmičlenná porota ve prospěch amerického herce. Dospěla k závěru, že jej bývalá manželka pomluvila a že si počínala zlomyslně. Porota sice uznala pochybení i z Deppovy strany, ale ve srovnání s odškodněním pro bývalého manžela přiřkla herečce mizivou částku. Po odečtení toho, co má Depp zaplatit, zůstává Heardová herci „dlužna“ 8,35 milionu dolarů (které herečka podle právničky Bredehoftové nemá).

Že Depp odchází od soudu jako vítěz, je jasné, zajímavější je, jak dlouhá je údajná řada poražených. Zjevná je porážka Amber Heardové, ta však prohlásila za poražené všechny oběti domácího násilí a její právnička hovoří hned o porážce žen vůbec. To by samo o sobě nebylo zajímavé: prohlásit vlastní problém za problém lidstva, resp. aspoň jeho poloviny, není neobvyklý postup. Jiná otázka je, jak hodnotit záplavu komentářů, které vyšly na serverech od Guardianu přes Le Monde po Die Welt či Die Zeit.

Komentátoři na straně jedné měli správný zájem zastat se Heardové před hanebnou šikanou na sociálních sítích, na straně druhé propadali pochybnému sklonu spatřovat v Amber Heardové ženu vůbec – a porážka ženy vůbec nemůže nemít dopad na lidstvo samé.

Mezi nejzranitelnější skupinu, která byla údajně poražena, patří oběti domácího násilí. Právnička Bredehoftová poznamenala, že šance na spravedlivý proces se nyní ztenčily. Vždyť Heardová měla množství důkazů, a soud jí stejně neuvěřil. Obětem domácího násilí proto vzkazuje: Jestli jste si ze znásilnění nepořídily záznam, u soudu to ani nezkoušejte. Jenže ve světle atypičnosti případu se toto nejeví jako správný závěr. Vůbec totiž nejde o to, že Heardová neměla nahrávky a fotky. Problém naopak je, že fotky i nahrávky měla. Absurdita soudu totiž tkvěla mimo jiné v tom, že manželé se vzájemně nahrávali, a Heardová si navíc pořizovala rozsáhlé fotoalbum bezvládného Deppa, čímž plánovala dosvědčit hercův sklon ke zneužívání návykových látek.

Nedůvěryhodně tedy nepůsobila absence důkazů, ale absence důkazů na pozadí jinak bohatého portfolia. Jestliže si někdo situaci takto poctivě a dlouhodobě dokumentuje a jestliže zároveň tvrdí, že jej druhý surově bil, sám však nemá odpovídající důkazy, nepůsobí to dobře. Problematické jsou v tomto ohledu i záznamy z talk show, jíž se Heardová účastnila den poté, co jí Depp měl zlomit nos. Herečka je na záznamech jako vždy krásná, bez sebemenších známek otoků či jiného zranění ve tváři. Naopak Depp „potřebné“ fotky, jimiž dokládal, že obětí domácího násilí byl on, měl. Zdokumentoval si amputovanou část prstu, což mu měla bývalá manželka přivodit lahví od vodky. Heardová to popřela.

Dalším hojně zmiňovaným poznatkem v komentářích je, že hnutí MeToo utržilo zásadní, možná smrtelný zásah. Na tomto pozadí je příznačné, že se Heardová ve zmíněném článku pro Washington Post prezentovala jako oběť násilníka. Z nahrávek i svědectví před soudem vyplynulo, že Depp byl zřídkakdy střízlivý a ve stavu podroušenosti mnohdy slovně vyjadřoval touhu svou manželku fyzicky zlikvidovat. Depp při soudu nic z toho nepopíral. I kdyby svou ženu ani jednou neuhodil a ani jednou neznásilnil a „jen“ si počínal, jak sám tvrdil, že si počínal, mohla se jeho manželka jako oběť přinejmenším cítit, a to navzdory tomu, že i ona byla často opilá či zdrogovaná, Deppa rovněž bila a nic z toho nepopírala.

Z hlediska hnutí MeToo je zajímavý právě tento bod: hnutí stojí na interpretační suverenitě toho, kdo se cítí být obtěžován, a Heardová se cítila být obětí. Zdá se, že tuto suverenitu respektoval britský soud, ale virginský ji odmítl. Porota označila již popis toho, jak se herečka cítí, za pomluvu. Porota tak Heardové de facto řekla, že na to, jak vnímá sebe samu, neměla dostatečný faktický základ. Toto je snad jediný skutečně zajímavý závěr, který si od soudu můžeme odnést. Ale jak a zda to souvisí s hnutím MeToo, je otázka. Jeho symbolem se sice stal Harvey Weinstein, odsouzený za znásilnění, avšak specifikem tohoto hnutí je, že mapuje skrytou a obtížně vymezitelnou mocenskou dynamiku, která se typicky před soud nedostává.

Konečně se setkáváme s tvrzením, že poražené jsou všechny ženy. Soud prý ukázal, že žijeme hluboko ve středověké mizogynii a že i feministky, jak poznamenala třeba jinak skvělá esejistka Sophie Passmannová v článku pro Die Zeit, jsou ochotné se instinktivně postavit proti ženě. „Je až tísnivě zřejmé, že ani feministky nemají problém rychle se postavit na stranu muže a udělat z něj okatého smolaře sexuální zápletky, i když existují hromady důkazů o jeho přečinech.“ Passmannová se dále vymezila vůči toxičnosti sociálních sítí, na nichž byla Amber Heardová systematicky zesměšňována a ponižována.

Není pochyb o tom, že proti ponižování Amber Heardové je třeba se postavit. Jenže tím jsme i u odvrácené stránky hnutí MeToo. Protože hnutí mnohdy tematizovalo nepřístojnosti, které nebyly v soudní síni dokazatelné, nabízelo veřejné sdílení zážitků místo posouzení v soudní síni. Slabina tohoto postupu je zjevná: soud široké veřejnosti, mnohdy sociálních sítí, nahradil řádný proces. I v případě kauzy Depp–Heardová předcházel soud veřejnosti řádnému procesu a vedle toho, co před soudem samým na sebe tahali manželé, to patřilo k nejtemnější stránce celého procesu. Právem je toto odsouzení před soudem samým terčem kritiky. Ale kritizujeme-li soud před soudem v případě Amber Heardové, zjevně je kritizovatelný i v některých případech MeToo.

Na vyjádřeních zrovna Sophie Passmannové zaráží především jedna věc: předpoklad, že feministky mají být automaticky na straně ženy. Člověk by si myslel, že i feministka má nárok rozhodovat v otázkách spravedlnosti nikoli na základě příslušnosti k pohlaví nebo ideovému proudu, ale na základě důvěryhodnosti konkrétní ženy či konkrétního muže. Jestliže je feministkou žena, která je přesvědčena, že pohlaví jsou si rovna a v institucích by toto mělo být reflektováno, jsem feministka i já. Nedůvěryhodně na mě přesto působili oba. Ale uznávám, že Depp měl lepší právníky, a ještě k tomu useknutý prst.

Tím jsme u problému, který přesahuje tento konkrétní příběh dvou nešťastných násilných osob. Mnohé komentáře svědčí o sklonu považovat za přirozené, ne-li správné, nadřazovat kulturní příběhy konkrétním událostem. Navzdory všem řečem o boji proti stereotypům považujeme podléhání některým stereotypům za ctnost. Neproblematickou opilost kulturními příběhy ilustruje zmíněný editorial, který, jak se ukázalo, Heardová nepsala sama. Správné formulace hledala spolu s organizací specializující se na domácí násilí. Výsledný příběh byl vytvořen podle šablony o mocném muži a „ne-mocné“ ženě, kterou zničí vír zkázonosné dynamiky.

Potud je příznačné, že Heardová se ve článku přirovnala k ledovci, zatímco nejmenovaný muž figuroval jako Titanic. Když obrovská loď narazí do ledovce, mocní na palubě prý činí vše pro to, aby ucpali díry, protože záchrana vlivného muže je i v zájmu posádky. Za povšimnutí stojí, že Heardová přirovnává své dysfunkční manželství k mechanické události nárazu dvou neživých objektů. Nutno také říct, že ten příklad není ani trochu dobře zvolený: vždyť jak to dopadlo s ledovcem, nevíme (třeba dobře), ale Titanic, tento mocný muž, se potopil. Na což Heardová nejspíše poukázat nechtěla.

Nehledě na nešťastně zvolenou zápletku je zjevné, že se zde popisují mechanismy z přírodního světa, které jsou přeneseny do společnosti. Ostatně sama herečka píše: „Hnutí MeToo nás v posledních letech poučilo o tom, jak taková moc funguje nejen v Hollywoodu, ale v nejrůznějších institucích. Ve všech oblastech života se ženy setkávají s muži, kteří se opírají o společenskou, ekonomickou a kulturní moc.“ Moc je zde popsaná až mytologicky, jako duch, který si nás podrobuje.

Takové zkázonosné dynamiky určitě existují. Ale pro samé vyprávění o mocenských dynamikách bychom neměli zapomínat na to, že coby lidé jsme bytosti, které se vyznačují individualitou a které se ocitají vždy – i svým vlastním zapříčiněním – v konkrétních a jedinečných situacích. Takto složitě nechci říct nic jiného, než že člověk není ledovec ani loď, ale myslící tvor schopný samopohybu.

A proto mám plné právo – navzdory občas oprávněným a jindy veskrze neoprávněným řečem o mocenských dynamikách – položit si otázku: Je americká herečka protagonistkou příběhu o bezmocné ženě ve spárech mocného muže? Anebo žije složitější příběh dvou mocných a bohatých lidí, kteří vedou destruktivní vztah? To nejlepší, co si z tohoto příběhu dvou lidí, kteří se krutě trýznili a ještě krutěji za to zaplatili, můžeme odnést, je zdrženlivost tváří v tvář sklonu odnášet si ze všeho lekce a hovořit při všech příležitostech o ženách, o mužích a mocenských dynamikách.

Chceme-li spravedlivě zhodnotit jakoukoli situaci, zvláště jedná-li se o spor dvou lidí, je jistě třeba vzít v potaz, k jakým společenským skupinám znesvářené strany patří. Učinit z toho jediný klíč znamená, že člověku upíráme svobodu, individualitu, odpovědnost. Důraz na to, že jsme myslící bytosti nadané individualitou a žijící – navzdory sociálnímu určení – vždy jedinečný příběh, může vyznít naivně. Ale nebudeme-li zohledňovat tuto naši spontaneitu aspoň stejnou měrou jako okolnosti, ať už mocenské, či jiné, nezbude nám než seznat, že jsme všichni chudáci – Depp, Heardová, porota, diváci, komentátoři. Život se pak v lepším případě promění v závod o to, kdo je větší obětí, v horším v nepěknou podívanou, kterou jsme mohli sledovat ve virginské soudní síni.

Vidím to jednodušeji: Při soudu nebyly poraženy ženy, prohrála konkrétní osoba Amber Heardová. Ta to tak nemíní nechat a hodlá se odvolat. Tvrdit něco jiného znamená, alespoň v tomto případě, vytvářet falešné mocenské příběhy tam, kde jde o zodpovědnost konkrétních jednotlivců.