Britský levicový deník The Guardian porušil jednu pěknou tradici. Při velkých oslavách monarchie, jako jsou právě probíhající oslavy platinového jubilea, pravidelně publikuje nějakou filipiku proti královské rodině. Všiml si toho Ross Clark v konzervativním týdeníku The Spectator.

Během oslav zlatého jubilea v roce 2002 komentátorka Mary Riddellová psala o „rodině, jež si dokáže získat úctu, která ale neodpovídá její popularitě“, oslavy jubilea byly prý „falešné a dočasné“. O deset let později během oslav diamantového jubilea Polly Toynbeeová zase psala o tom, že „čím hlasitější jsou zvony, tím větší je prázdnota. Co vlastně oslavujeme? Podrobení si národa výjimečně nevýraznou rodinou, přelud státnosti, majestátní klam.“ Tentokrát si Guardian podobný komentář odpustil. Že by se ze starých levičáků konečně stali monarchisté?

Možná tak Guardian došel konečně k poznání, že republika není sama o sobě žádným kouzelným řešením vedoucím k rovnostářskému státu. Možná je tomu dokonce naopak. Koneckonců tři skandinávské země, Norsko, Švédsko a Dánsko, jsou všechny monarchiemi a zároveň mají zřejmě nejexpanzivnější sociální stát v Evropě. Belgie a Nizozemsko, rovněž království, zase patří mezi nejprogresivnější země na kontinentě. Ve Španělsku bývalý král Juan Carlos byl klíčový při transformaci země z frankistické diktatury na liberální demokracii.

V samotné Británii byla monarchie klíčová při legitimizaci labouristů. Král Jiří V. pěstoval dobré vztahy s umírněnými členy strany, svým chováním během jmenování první labouristické vlády v roce 1924 přesvědčil levici, že nebude působit proti ní. Během generální stávky v roce 1926 zase protestoval proti tomu, aby stávkující byli onálepkováni jako „revolucionáři“. Konzervativnímu premiérovi Stanleymu Baldwinovi řekl: „Zkuste si žít s jejich mzdou, než je budete soudit.“

Výsledkem je, že dělnická třída tradičně patřila k oporám monarchie a labourističtí premiéři jako Harold Wilson nebo James Callaghan byli zarputilými monarchisty, kteří republikánské křídlo své strany nesnášeli.

Naopak agresivně republikánské země jako třeba Francie nebo USA mají mnohem blíže k tradičním královstvím než dnešní monarchie. Francie je občas považována za monarchii bez korunovaného panovníka. Francouzský prezident je mnohem mocnější než jakákoliv jiná evropská hlava státu, využívá paláce bývalých francouzských králů a ti nejúspěšnější prezidenti jako Charles de Gaulle nebo François Mitterrand udržovali auru královské odtažitosti a honosnosti. Emmanuel Macron se to pokouší napodobit, vědomě se stylizuje do role Jupitera, jak zní jeho přezdívka.

Americkému systému se zase někdy říká imperiální prezidentství, kvůli pravomocím, které obyvatel Bílého domu má. A jeho obří kolony, armáda bodyguardů a soukromé letadlo sice svou honosností nedosahují kvalit britské monarchie, v kvantitě ji ale v mnohém předčí.

Něco podobného můžeme sledovat i v českých zemích. T. G. Masaryk se těšil až královské úctě, prezidenti bydlí v sídle starých králů. Aura jakési královské úcty k prezidentskému úřadu činí jeho držitele mnohem mocnějšími, než by podle ústavy měli být. Na rozdíl od monarchů však nemají tendenci sjednocovat, naopak rozdělovat.