Když francouzský prezident Emmanuel Macron řekne, že „Rusko nesmí být ponižováno“, člověk zpozorní a řekne si, kde na takový velkolepý objev ten člověk přišel.

Vykládat to lze zajisté všelijak a lze v tom najít třeba i špetku racionality. Ano, zajisté, Macron to myslel asi nějak v tom smyslu, že nějaký prostor pro vyjednávání je vždy nutné nechat otevřený, a také zřejmě tím myslel, že Rusko je velká země a tou zůstane, i když se chová jako vyvrhel – a zdá se, že je mu v tom dobře. A taky v tom je nejspíš nějaký výsledek těch psychoanalytických rozhovorů Macrona s Putinem, které doufejme jsou nahrávány a jednou si je zájemci budou třeba moci přečíst, možná jako absurdní literaturu, možná jako hovory bláznů, kdo ví.

Rusko nesmí být ponižováno… Že on to, ten dobrý student prestižních škol, má z Dostojevského! Lze předpokládat, že ho Macron četl, nebo aspoň něco, nebo aspoň předstíral, že ho četl: předstírání četby klasiky je nezbytným projevem intelektuální zdatnosti, zvláště ve Francii.

No a určitě zná název Humiliés et Offensés, tedy Uražení a ponížení, ten sociálně-sentimentální román Dostojevského mládí, román, jehož název se tak hezky pamatuje: děj již méně, neboť je dosti spletitý a, jak to u Dostojevského bývá, nepříliš logický, ale v každém případě titul, ta dvě slova, ta se usadí v mozku, to je jako Zločin a test, tedy trest… Možná už tedy neví, o co tam jde, ale pravděpodobně si Macron ze školních let a z dotyku s ruskou klasickou literaturou odnesl – a jmenovitě s Dostojevským – nutkavý pocit, že Rusové jsou zvláštní druh lidí.

Ano, jiných lidí, než jsou normální Evropané, normální lidé, kteří chtějí žít normální život a většinou toho jsou i schopni. Ne tak postavy klasické ruské literatury, především postavy Dostojevského, té velké světové literatury, která může sugerovat pocit, že Rusové jsou magoři. Že jsou to tedy lidé, se kterými je nutné zacházet jako s duševně chorými pacienty.

Dostojevského postavy jsou skutečně velmi často nemocné, téměř vždy nervově labilní, pořád se potí, každou chvíli se třesou, blednou, červenají. Téměř pořád jsou na pokraji hysterického záchvatu nebo blouznění, každou chvíli je chytá fantas, smích přechází v pláč a naopak, projevy lásky a největší oddanosti se co chvíli přelijí do nejhlubší nenávisti, přičemž člověk ani neví, co se stalo, co to toho bláznivého Rusa zase posedlo. Třeba potřeba napadnout Ukrajinu. A pak třeba někoho dalšího.

Ale ať už ho posedlo cokoli, hlavně se nesmí dráždit, musí se s ním zacházet opatrně, s pochopením a jemnocitem. A hlavně se nesmí ponížit, ať už to znamená cokoli, třeba přepadnout souseda, musí se kolem něho našlapovat opatrně, po špičkách, abychom náhodou toho přecitlivělého šílence něčím neurazili, něčím se ho nedotkli, třeba tím, že bychom prostě konstatovali jeho odpudivé barbarství.

Barbarství, které si nezaslouží ani špetku soucitu a ohledů, když tak jen doporučení, aby se jeho nositel nechal zavřít do blázince a dal o sobě vědět, až se s ním bude možné normálně bavit. Čehož se nejspíš těžko někdy dožijeme.