KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Chystá se hanebná hra s korunou

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Chystá se hanebná hra s korunou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V USA je nejvyšší inflace od roku 1981. To znamená, že až donedávna platilo, že pořádnou inflaci už řada lidí vůbec nepamatuje. Inflace zřejmě patří k těm jevům, které sice známe teoreticky, ale člověk si ji musí pořádně „osahat“, aby ji pochopil. Když není, podmíněné reflexy s ní spojené časem zaniknou (něco podobného prý platí i pro kolektivní paměť na finančních trzích, když dlouho nezažily pořádný krach). Proto se v pár posledních letech rozšířilo mezi mladšími progresivními aktivisty v USA přesvědčení, že trocha inflace nikoho nezabije. Když pak začala vystrkovat růžky, politizující odborníci typu Paula Krugmana se různým anekdotám z lidových vrstev o tom, jak zdražilo mléko, jen posmívali.

Ale před několika měsíci jeden mladší průzkumník veřejného mínění, byl to tuším David Shor, hlásil (cituji po paměti): „Z čísel nám vychází, že lidi opravdu, ale opravdu nenávidí inflaci. Už začínám chápat, proč se starší politici vždycky tak strašně bojí všeho, co může způsobit inflaci.“ A teď v úterý známý datový web FiveThirtyEight zveřejnil průzkum toho, co Američané považují za nejdůležitější problémy. Z uzavřené nabídky dvaceti témat si respondenti mohli vybrat nejvýše tři. Padesát dva procent Američanů, zdaleka nejvíc, uvedlo inflaci. Víc republikánů než demokratů, což jistě souvisí s tím, kdo drží Bílý dům a Kongres, nicméně i demokrati jmenovali inflaci víckrát – ve čtyřiceti dvou procentech – než jakékoli jiné téma.

Nevím, jestli někdo u nás zveřejňuje srovnatelné průzkumy. CVVM v posledním průzkumu, kde mapuje spokojenost občanů s různými oblastmi, z loňského června, již zaznamenal velký nárůst nespokojenosti se stavem veřejných financí. Ukazatel očekávání ekonomického vývoje se v covidových letech zhoršil až téměř na historicky nejvyšší čísla – a to bylo ještě před explozí cen energií a krachy dodavatelů energií – Petr Fiala použil slova „Babišova drahota“ teprve týden před volbami. A to zase bylo ještě před válkou na Ukrajině.

Podle různých čerstvějších průzkumů inflaci pociťuje devět z deseti lidí a 70 procent se jich domnívá, že vláda nedělá proti inflaci dost. Obsah komunikace Andreje Babiše v posledních týdnech s tím plně koresponduje.

Jinými slovy, bude to řež. U nás nemáme tak dlouhou datovou řadu a tak dlouhou zkušenost s ekonomickými cykly – po léta se ekonomika neustále transformovala, doháněla a všechno vlastně bylo poprvé. Ale to, že lidé nenávidí inflaci a že z ní obviní toho, kdo je po ruce, a ne toho, kdo pro ni připravil půdu, to je jasné. Tato vláda zaplatí za inflaci krvavou cenu.

A do této šeredné situace vstupuje jmenování nového guvernéra ČNB. Miloš Zeman, o kterém jsme si už skoro mohli myslet, že je na odchodu – ať tak, či onak, konec jeho posledního funkčního období se blíží –, nám připomněl, že své pravomoce využije do mrtě. Samotným jmenováním Aleše Michla svůj zápich teprve rozjíždí.

Víra v obezřetné hospodaření a pevnou korunu patřila k našim aktivům. Útočením na centrální banku u nás politici nikdy moc nepořídili – aspoň se to říkávalo. Je to dobře, protože znehodnocování měny je jedním z nejdestruktivnějších, nejnezodpovědnějších způsobů, jakými si politici mohou kupovat moc, a země, které s tím mají zkušenost, typicky v Africe či Latinské Americe, jsme nepovažovali za vzor. Teď Zeman s Babišem zkusí rozdrolit tento pilíř opravdu intenzivní, bez nadsázky erdoganovskou kampaní. Kvůli moci a kvůli osobním ekonomickým zájmům majitele Agrofertu.

K těmto důsledkům, jež si část veřejnosti uvědomuje (což je jí málo platné), je třeba přihodit jeden, o kterém se moc nemluví. Po Michlově jmenování bylo možno zaslechnout, často z dobře situovaných, antibabišovských kruhů, volání „Já chci euro“. Byli to často titíž lidé, kteří vyjadřovali pochopení pro odjezd čerstvě zvoleného poslance Farského na Fulbrighta. Tentokrát jejich logika zněla: Kdybychom byli v eurozóně, tohle by se nám stát nemohlo. Naše měna by se řídila z Frankfurtu a Miloš Zeman či Andrej Babiš by si o ní mohli plácat, co chtěli. To a ani ten jeden člověk, kterého by Česko do ECB vyslalo, by nemělo vliv na počasí.

Je to pošetilé už na té základní ekonomické úrovni. Proponenti mají zjevně před očima, že bychom měli inflaci sedm procent jako v Německu, nebo dokonce 4,8 procenta jako ve Francii, a ne devatenáct procent jako v Estonsku. Proč? Tváří se ekonomicky erudovaně, poučeněji než nějací zaslepení národovci, a přitom jejich ekonomická teorie zřejmě postuluje, že inflace není ekonomický jev, že se dodává hotová z EU odměnou za vroucnost proevropského přesvědčení.

Když se tu v letech pandemie napumpovalo do ekonomiky až 900 miliard a zároveň se díky covidovým vládním lockdownům méně vyrábělo a vytvářelo ekonomických hodnot, někde by se ty čvachtající peníze projevit musely, euro neeuro. Naopak bychom přišli o jeden signalizační mechanismus, který by nás nakopnutím upozornil, že děláme něco špatně – signál kurzového rizika, který zazněl ihned po Michlově jmenování.

Fanatičtí zastánci eura se nakýblovali do docela nechutné pozice. Samozřejmě nejsou tak tupí, aby tvrdili jako Schillerová a Erdogan, že vyšší úrokové míry způsobují inflaci. Jsou natolik ješitní, že na tohle by svou image zorientovaných, kosmopolitních lidí neobětovali. Ale zemanovsko-babišovsko-michlovskou destrukci koruny si přejí, aby dokázali, jak je špatné korunu mít. Jsou sice Babišovými i Zemanovými kritiky, ale odevzdávání moci do Bruselu je pro ně vyšší hodnota. A Babiš se Zemanem jim obstarají názorný příklad, že o vlastní měnu se nejsme schopni postarat. Znič korunu – posílíš naši prozápadní orientaci. Je to hanebnost k pohledání.

 

26. května 2022