Výpisky z deníků, časopisů a knih

A co básník?

Výpisky z deníků, časopisů a knih
A co básník?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdo ještě pamatuje dobu, kdy básníci bývali mluvčími národa? Kdyby básník Shelley prohlásil, že „básníci jsou nepřiznanými legislativci lidstva“ dnes, asi bychom si o něm řekli, že si trochu fandí (správný překlad anglického „legislators“ je zákonodárci, ale legislativci je komičtější). Ale přece byla doba, kdy měl každý národ svého „národního barda“, který ve svých skladbách „vyzpíval“ to či ono. Ta éra je pryč, poslední básník, jehož pohřeb by se dnes dostal do Blesku, byl asi Jaroslav Seifert. Ale to neznamená, že by vliv zmizel beze stopy. Například naše ponětí o různých událostech našich dějin je možná zprostředkováno básněmi víc, než si uvědomujeme.

V roce 1987, tři roky po Seifertovi, získal Nobelovu cenu za literaturu Josif Brodskij. Básník nepochybně vynikající, a pokud by u sovětského umělce měla být kritériem nepřijatelnost pro totalitní moc, nenapadnutelný, neboť byl vězněn a pak ze Sovětského svazu vystěhován již v roce 1972. Takže se o jeho Nobelovce ve východním bloku oficiálně mlčelo; neznámý ale u nás nebyl, třeba Ivan Martin Jirous ho rád citoval.

Do této biografie se obtížně zasazuje to, že Brodskij v roce 1992 napsal báseň K nezávislosti Ukrajiny, jež je koncentrátem otevřené šovinistické nenávisti vůči Ukrajincům. Líčí je jako bezcenné primitivy hodné jen výsměchu, opovržení a bídné smrti. Je to výlev toho typu, nad jakým dnes civilizovaný svět mhouří oči jen u fotbalových fanoušků. Od jejich primitivního šovinismu se však interesantně liší. V závěru předvídá Ukrajincům něco, co by fotbalového nácka vskutku nenapadlo: že až budou Ukrajinci chroptět na smrtelné posteli, stejně budou „sípat strofy Alexandra (míněno Puškina), a ne hovadiny Tarase (míněno Ševčenka)“. Jak řečeno, tehdy ještě básníkům bývala přisuzována v dějinách národů větší role (přinejmenším básníky samými).

Ruské elity jsou patrně víc literárně orientovány než lidé na Západě, a tak je tam báseň dodnes či právě dnes oficiálně chválena a připomínána. I když pro bojechtivé jedince jsou asi přitažlivější dobrodružné příběhy v žánru fantasy, jež v Rusku v posledních letech sekají jak cvičky. Příběhy z blízké budoucnosti dávají příležitost zaskvět se ruskojazyčným hrdinům ve válce, již rozpoutá kyjevská junta spolu s Američany. O čtenáře se ucházejí tituly jako Volací znak Vlkodav, Hněv Novoruska, Donbaský mstitel, Bojiště Ukrajina: zlomený trojzubec, Ukrajina v ohni: Věk mrtvě narozených či Poručík z budoucnosti: Zvláštní jednotky GRU proti banderovcům.

Nicméně to klade otázku: Jakou odpovědnost má kultura za chování národa? Jistě z toho nevyplývá, že by ruská kultura měla být „zrušena“, tak jako nebyla po druhé světové válce „zrušena“ literatura německá. Ale ten šovinistický, dehumanizující potenciál je dostupný v každém literárním kánonu. Jde o to, jak je konstruován, co se z něj vybere a akcentuje. A Rusové se dnes k imperiálnímu sentimentu u Puškina či Lermontova hlásí. Češi jsou nebojovný národ a nemají expanzivní imperiální tradici; ale že by nedokázali počátkem 90. let dát průchod své zhrzenosti ze slovenské emancipace stejně odpornými slovesnými prostředky jako Brodskij? To si představit lze.

Když historii Brodského temné skvrny nedávno v časopise American Spectator shrnul Matthew Omolesky, věnoval text památce Oleksandra Kysljuka, ukrajinského historika a překladatele z klasických jazyků, který byl 5. března zabit Rusy ve městě Buča. Čtenář v tom může zahlédnout příznačnou paralelu. Brodskij si uvědomoval, že jeho báseň je za hranou, a sice ji dvakrát přečetl veřejně, ale pak se k ní nehlásil a nikdy ji nedovolil otisknout. Takže se někteří znalci v dobré víře snažili dokazovat, že ji nobelista ve skutečnosti nenapsal. Tak trochu podobně, jako dnes někteří skeptičtí komentátoři argumentují, že nevíme, jestli se v Buče tolik stalo. Jenže už v roce 2015 se objevilo video Brodského, jak 30. října 1992 v kalifornském Palo Altu tu skandální báseň recituje. Lze se na ně podívat na YouTube; v komentářích pod ním řada ruských uživatelů báseň chválí, zejména v posledních měsících.

25. května 2022