Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Elon Musk je král pozornosti, přitahuje ji a jistým způsobem i ovládá. Je to člověk, který je na velkém kuse světa pozorně sledovaný. Někteří z těch pozorovatelů v něm vidí hrozbu, kombinaci stereotypů zlovolného miliardáře a šíleného vědce. Aby naplnil svoje temné záměry, zmocnil se významného globálního média a systematicky pracuje na tom, aby z něj udělal stoku plnou lží, urychlil a umocnil jejich šíření, aby tak otrávil mysli stamilionů.
Duševní zdraví mladých lidí se prudce zhoršuje. Dochází k tomu v řadě zemí západního světa včetně Česka, dokládají to statistiky a výzkumy, reflektují to články v médiích. Potvrzuje to i krize české dětské psychiatrie. Vedou se debaty o jejích příčinách. Děje se něco s mladými lidmi? Je dnešní západní svět člověku natolik nepřátelský, že kvůli tomu čím dál víc lidí trpí duševní poruchou? Je za tím vším on-line svět? Nemaluje tady někdo čerta na zeď? O tom všem Ondřej Štindl s dětským psychiatrem Janem Lorencem, dětským psychologem a psychoterapeutem Martinem Galbavým a přednostou Psychiatrické kliniky FN v Plzni Janem Veverou.
Značně emocionální chvíle jsem v uplynulých dnech prožíval při sledování dvou pohřbů, dalo by se dokonce říct, že jsem si je „užil“, jakkoli nepřípadně to může znít. Ale nenapadá mě jiný výraz, jímž popsat dva obřady, které dokonale naplnily svůj účel a při všech tíživých důvodech jejich konání byly velice povznášející. Snad by se dalo říct, že byly svědectvím nejenom o skončených lidských životech, lidské smrtelnosti vůbec a smutku, který to přináší, a lidské touze tuhle konečnost přesáhnout a vtisknout jí nějaký smysl.
Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno.
Ta scéna působila trochu jako z nějaké hry Václava Havla. Elise Stefaniková, republikánská členka Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, se opakovaně ptala rektorek tří z nejvýznamnějších amerických univerzit (Harvardu, MIT a Pensylvánské univerzity), jestli jsou výzvy ke genocidě židů na jejich školách považovány za porušení kodexu chování a projev šikany a zastrašování.
I v šestaosmdesáti letech je režisér Ridley Scott velice zaměstnaný muž. Během posledních dvou let měly premiéru tři jeho celovečerní filmy, další projekty jsou v různých stadiích příprav, mimo jiné i pokračování Scottova slavného Gladiátora. Na tiskových konferencích si režisér zjevně užívá roli podrážděného filmového „imperátora“, který si může dovolit pozurážet úplně všechny. Nejinak to je i po premiéře jeho velkofilmu Napoleon. Požádán o reakci na nepříznivé kritiky ve francouzských médiích (v jiných zemích včetně Česka má film spíš dobré recenze), Scott odpověděl: „Francouzi, ti nemají rádi ani sami sebe.“ Prostořece vtipné. A taky docela anglické.
Politici, prostitutky a ošklivé domy se stanou úctyhodnými, když vydrží dost dlouho. Tenhle můj oblíbený citát pochází z klasického filmu Čínská čtvrť, je to replika monstrózního padoucha Noaha Crosse. Myslím, že vyjadřuje nějakou – možná docela banální – pravdu, která ovšem stojí za občasné připomenutí. Dnes ve vztahu k těm ošklivým či jako ošklivé se zprvu jevícím domům. Pražská radnice zveřejnila vizualizace vítězného návrhu proměny hlavního nádraží a jeho okolí, je dílem dánské architektonické kanceláře Henning Larsen. Jeho součástí je i rozlehlá dřevostavba před nádražní halou (zřejmě zmenšenou), na zveřejněných obrázcích působí její styl jako dosti orientální, při pohledu z dolní perspektivy může připomínat „domácí“ (pseudo)gotiku.
Tenhle týden uplynulo čtyřicet let od uvedení amerického televizního filmu Den poté, z uměleckého hlediska nijak významného díla, mimořádného ale svým dopadem. Rok 1983 nebyl moc dobrý. V Československu nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k uvolnění poměrů, a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že režimu zbývá už jenom šest let, považoval bych ho za pomatence (a asi nejen já). Disent byl zraněný hnusnou akcí Asanace, po kampani stranického tisku muselo skončit hodně tehdejších novovlnných kapel. V Praze se na jaře konal patafyzický Světový mírový kongres, na Západě se mohutně protestovalo proti rozmístění raket Pershing, jímž NATO reagovalo na rozmístění sovětských raket SS 20.
Konec roku je ve filmovém průmyslu sezona událostí. Premiérovaná jsou díla, od nichž se očekává, že by mohla zaujmout lidi, kteří hlasují v různých výročních cenách, nejlépe Oscarech. Letos by se mezi ně asi měl počítat i Zabiják, nový film známého amerického režiséra Davida Finchera, který se po krátkém uvedení v amerických kinech (především kvůli splnění kritérií přijatelnosti na Ceny akademie) objevil v nabídce streamovací služby Netflix. Je to dílo v různých ohledech příznačné – pro svého tvůrce, firmu, která ho zaštítila, i momentální stav Hollywoodu, znejistělého až na hranici paralýzy.
V pondělí večer odstoupil trenér české fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý, stalo se tak po vítězném utkání s Moldavskem, jímž si český tým zajistil účast na mistrovství Evropy příští rok v Německu.
Sedmnáctý listopad je v českém kalendáři vyhrazený pro střet narativů, sporů o povahu příběhu, který se odehrál na konci roku 1989. Pro lidi, kteří tenhle státní svátek vnímají jako skutečně slavnostní den, je to příběh osvobození. Zrodu nějaké sdílené naděje a cesty za jejím naplněním. Ta cesta jistě byla, je a bude nerovná a hrbolatá, ubíhá výrazně pomaleji, než se před čtyřiatřiceti lety čekalo, je a ještě dlouho bude zdaleka neukončená.
Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.
Existují dva typy ctností. Ty první člověk vypisuje do „cévéčka“ – všechny ty certifikované dovednosti a akademické tituly, dosažené pozice, obdržené ceny, vytvořená díla... Výčet kariérních úspěchů a třeba i toho, co by člověka mohlo ve fyzickém světě přežít – stavby, firmy, domy. Vtipnou karikaturou takových kariérních bilancí je známá replika magnáta (a kecala) Lebowského z komedie Big Lebowski bratrů Coenových. „Když se ohlédnu, vidím za sebou život plný úspěchů. Výzvy naplněny. Konkurenti předstiženi. Překážky překonány.“
The Rolling Stones vydali novou desku Hackney Diamonds, nedovědět se to by vyžadovalo značné úsilí. Je na ní i píseň Sweet Sound of Heaven, další z řady stoneovských variací gospelu. Pěkná. Na klávesy v ní hraje Stevie Wonder, k Micku Jaggerovi se v duetu přidá Lady Gaga. Text je plný neironických biblických aluzí, líčí obraz přicházejícího nebe nebo nějaké jeho možnosti, předzvěst nesenou vůní a zvukem hudby. Přinese utišení žízně, harmonii, v níž mimo jiné budou „staří věřit, že jsou mladí“.
Už roky mi leží v hlavě příběh Malcolma Caldwella (1931–1978), bylo by dobře, kdyby ho jednou zpracoval někdo toho schopný – já to nejsem. Je to unikátní story a zároveň v něčem univerzální, vypovídající o moderním západním člověku pozdního dvacátého a jistě i jednadvacátého století. Caldwell by skotský intelektuál a akademik, hlásil se k levici.
Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové.
Probíhající konflikt na Blízkém východě je první, na jehož - protivným výrazem řečeno - "vizuálu" se podílí také umělá inteligence. Sociálními sítěmi kolují falešné fotky z místa bojů, jež vytvořila AI. Internetoví debatéři je ale i tak používají jako formu argumentu obrazem, jenom se podívejte, v tom snímku je všechno. Schválně neuvádím, z jaké strany toho současného sporu ty obrázky přišly, možná z obou (vím ale jen o jedněch) a především - nedomnívám se, že to, o čem chci psát, bylo nějak politicky podmíněné, týkalo se jen jedněch, zatímco druzí by vůči tomu byli z principu imunní.
Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika.
Nestává se často, aby člověk v televizi sledoval zpravodajství z místa, které hraje nějakou roli v jeho mimopracovním životě, a dozvěděl se tak, že v něm nějakým, třeba okrajovým způsobem zarezonovaly aktuálně probíhající dějiny. Nedávno se mi to přihodilo, pocity to navodilo rozporné a hořké. V televizním zpravodajství a diskusích na sociálních sítích se probírala hospoda U Hrocha. V dobách, kdy redakce našeho periodika sídlila nedaleko na Malostranském náměstí, jsem tam býval relativně častým hostem. Nejsem si jistý, jestli návštěvu v dohledné době zopakuji.
Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.
Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka.
Oblíbená argumentační figura v současné veřejné debatě je zaujetí postoje „cituplného rozhodčího“ – nebo jak to říct. Debatér se tím stylizuje jako člověk povznesený nad masy, jimž kmenová či jiná zaujatost brání vidět věci, jak jsou, neuvědomit si v dostatečné míře, že „svět není černobílý“ (jedna z nejotravnějších floskulí).
Mistrovství světa v ragby ve Francii na šlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svojí svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercionalizovaného sportu.
Útok Hamásu na Izrael je diskutovaný – naprosto pochopitelně – z hlediska morálky, nebo spíš elementární lidskosti, motivací jeho pachatelů, někdy také pochopitelnosti, nebo dokonce oprávněnosti, přiměřenosti reakcí na něj, jeho možného vlivu na další vývoj a tak dále. Pro budoucnost západního světa možná nejdůležitější je ale diskuse o tom, jak mohly izraelské bezpečnostní složky, pověstné svou efektivností, tak strašně selhat.
Určit mentální věk filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce je obtížné. Zpracovává téma toho typu, který vyhledávají pokrokoví mladí autoři. Zpracovává historii, o níž se až donedávna málo vědělo, je to historie odporného zločinu, jehož se dopustili bílí Američané na původních obyvatelích kontinentu. Jeho motivem navíc byla nezřízená chamtivost jdoucí přes mrtvoly, která je v očích pokrokové levice temnou hnací silou kapitalismu. Příběh tu ale vyprávějí a inscenují staří lidé, dokonce patřící do té „nejhorší“ skupiny populace. Sousloví „starý bílý muž“ je některými lidmi vnímáno jako kvintesence všeho, co je ve světě špatně.
Konflikt na Blízkém východě je strašlivě, smrtelně vážná věc. To ovšem neznamená, že zuřivá debata, která se o něm vede, občas není někdy až groteskní, byť třeba mrazivým nebo velice vypovídajícím způsobem. Jeden se nestačí divit. Radikální feministky, pro něž je z jejich hlediska nevhodně zvolené slovo projevem nepřijatelného a brutálního sexuálního násilí, najednou dokážou mávnout rukou nad mučením a znásilňováním žen, pokud se ho dopouštějí bojovníci za „správnou věc“ a tak dále a tak podobně.
V Evropě se má chystat skutečně masivní zásah do lidského soukromí. Děje se tak – jak jinak – v zájmu dětí. Aby se omezilo šíření dětské pornografie, má být nastolena kontrola obrazů a zpráv posílaných přes různé aplikace, včetně těch šifrovaných (velmi dobře problém popisuje Petr Koubský v Deníku N, píše přitom o „omezení soukromí nás všech“). Česko zatím patří do skupiny zemí, které chystanou úpravu nepodporují. Aspoň že tak.
Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.
Podobně jako mnoho a mnoho dalších lidí jsem prožil větší část víkendu u monitoru ve snaze udělat si co nejpřesnější obraz toho, co se v Izraeli děje. Nejvíc času jsem trávil na Twitteru, dnes X. Je to dost hrozná končina virtuálního světa, ideální pro uživatele, který z nějakých důvodů potřebuje ztratit víru v lidstvo a potřebuje to rychle. Ve chvílích, kdy se rozběhnou dějiny, je ale v něčem spolehlivější než velké zpravodajské organizace.
Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy „použil humor“. Ošidná věc. Na etickém semináři pro budoucí soudce říkal anekdoty o znásilnění a vraždě (např. o muži obviněném z vraždy manželky, který se hájil tím, že ho žena uprostřed noci vzbudila svým chrápáním a on si ji v polospánku spletl s budíkem a zamáčkl ji). Angyalossy tvrdí, že se snažil nějak odlehčit dlouhý odborný výklad, třeba to tak bylo, otázku vhodnosti nebo účinnosti jím zvoleného postupu k tomu účelu nechám stranou. Z jeho snah se ovšem stalo mediální téma
