I v šestaosmdesáti letech je režisér Ridley Scott velice zaměstnaný muž. Během posledních dvou let měly premiéru tři jeho celovečerní filmy, další projekty jsou v různých stadiích příprav, mimo jiné i pokračování Scottova slavného Gladiátora. Na tiskových konferencích si režisér zjevně užívá roli podrážděného filmového „imperátora“, který si může dovolit pozurážet úplně všechny. Nejinak to je i po premiéře jeho velkofilmu Napoleon. Požádán o reakci na nepříznivé kritiky ve francouzských médiích (v jiných zemích včetně Česka má film spíš dobré recenze), Scott odpověděl: „Francouzi, ti nemají rádi ani sami sebe.“ Prostořece vtipné. A taky docela anglické. A v něčem to Scottův snímek vystihuje. Ten film vykresluje takový obraz francouzského císaře, jaký mohl najít uplatnění jako karikatura v britském tisku Napoleonových časů.

Sexem poblázněná a v něčem přitom submisivní groteskní postava, která se snaží zpod pantofle uprchnout na světová bojiště. A jestli přitom má zahynout půlka světa, nedá se nic dělat. Francouz, prostě. Že při všem tom velikášství sám sebe moc rád nemá, snad ani netřeba zdůrazňovat, vyplývá to z podstaty věci.

Souběh Napoleona a nového Gladiátora je v něčem zajímavý. Francouzský císař i římský generál Maximus z Gladiátora původního jsou oba bojovníci, vojáci. Zobrazeni ale jsou až protikladným způsobem. Maximus je ztělesněním jakéhosi válečnického étosu, je loajální k vlasti a jejím ideám, k rodině a přátelům a také (snad až především) ke svým spolubojovníkům, být věrný v jeho chápání také znamená být připravený obětovat se. Bitevní pole je strašné místo, ale pro muže jako Maximus je také scénou, na níž mohou osvědčit svoje vojenské ctnosti a kde se naplňuje ideál bojového bratrství.

Malý velikán

Scottův Napoleon (Joaquin Phoenix) je věrný tak nanejvýš svým ambicím. Je jistě inteligentní, ale nijak zvlášť odvážný – autoři ho ukazují v situacích, kdy působí groteskně, snad i zbaběle. Ve filmu se opakuje detailní záběr na císaře ucpávajícího si uši, když vypukne kanonáda. Dá se v tom vidět projev vystrašenosti, ale také potřeby se nějak izolovat, utišit „hluk a vřavu“ kolem a možná i v sobě. Je to panovník s ambicí ovládnout vše v dosahu. Zároveň je ovládaný, snad až bezmocný, v něčem (nikoli vzrůstem) velice malý. Film obsahuje známou a historicky doloženou scénu, v níž se k němu přidávají vojáci, kteří měli Napoleona zastavit a zatknout po jeho útěku z vyhnanství na Elbě. Po tom, jak ho autoři (scénář psal v posledních letech častý Scottův spolupracovník David Scarpa) ve filmu vykreslili, ale zůstává záhadou, proč to ti vojáci udělali. Těžko si představit, že by k takovému Napoleonovi měli silný vztah, vnímali nějaké jeho, třeba vůdcovské, charisma, že by v nich probouzel touhu následovat.

Film ukazuje postavu k politování v podání známého a výrazného herce, působícího zakaboněně a nervně, s nejistým pohledem a dikcí. Natahuje se za něčím, čeho nikdy nemůže dosáhnout – jistoty o sobě jako muži, respektu a přijetí ze strany ostatních korunovaných hlav, těch povýšených snobů. Válka je pro něj osamělý džob, chvíle, kdy se ty jeho vnitřní nejistoty a komplexy rozlijí do světa a stane se z nich výpravný a někdy vynalézavě inscenovaný spektákl, v němž se srážejí a hynou anonymní masy. Bojiště je místo, kde se dá jenom přežít, nebo umřít, ale není tam možné nic skutečně získat. V celém filmu a v bitevních scénách zvlášť jsou barvy Scottova filmu stažené (za kamerou stál další častý Scottův spolupracovník Dariusz Wolski), jako kdyby se velká část z něj odehrávala v listopadu. Scenerie mohou být velkolepé, v něčem odkazující na dobová výtvarná díla nebo třeba i na Kubrickova Barryho Lyndona. Zároveň je v nich i jakási inherentní lhostejnost a chlad, uprostřed nich jeden chlapík, který ten cizí a nepřátelský svět chce z jakýchsi důvodů zalehnout a přivlastnit si ho.

Pro něj možná podstatnější konflikt ale zažívá v soukromí. Filmový Napoleon, o němž se v recenzích píše jako o etalonu patriarchátu či toxické maskulinity, má doma tak trochu matriarchát. Filmem se mihne jeho dominantní matka, podstatnější a také daleko důkladněji vykreslený je císařův vztah s první manželkou Josephinou (Vanessa Kirbyová). Je to vztah vzájemné závislosti a snad i lásky (u každého z partnerů v různé míře a v různém čase). Především ale vztah, v němž se dá obtížně s jednoznačností popsat rozložení moci. A přitom tendence vnímat vztahy právě přes tenhle filtr je v dnešním nejenom filmu, ale vůbec diskurzu velice silná. Je třeba jasně říct, kdo utlačuje koho, kdo je silnější a kdo je slabší, a tudíž si zaslouží být vnímaný jako oběť.

Napoleon a Josephine mají oba nad partnerem v něčem mocenskou převahu a v něčem jiném jsou vůči němu bezmocní. Zkušená žena (v reálu byla Josephine o šest let starší než Napoleon, ve filmu to tak nevypadá), která tak tak přežila vládu teroru, potká ambiciózního mladíka, z něhož vycítí nejistotu, tudíž i možnost ovládnout ho, a pro sebe tak dosáhnout bezpečí. V lehce komické scéně před ním nečekaně roztáhne nohy a řekne mu, že mu ukáže překvapení, po němž bude prahnout po zbytek života. A má pravdu. Vztah Napoleona a Josephine je to, co ve filmu působí skutečně, jiskří to v něm, někdy docela legračním způsobem, je zároveň transakční i vášnivý. Taky proto, že se v něm potkávají dvě podoby moci, z nichž každá se projevuje jinak a pramení z něčeho jiného. A často se zdá, že císař je v tom střetu slabší, tuhle „válku“ nezvládá. Dramaticky dotčeně a v něčem bezmocně prožívá Josephininu nevěru, historický Napoleon přitom taky měl nemálo milenek, jenomže zachytit ho i v téhle poloze by Scottovi kazilo obraz císaře chudáčka. Ten obraz jistě je zjednodušený až triviálně, poplatný terapeutickému duchu dneška, který přeje někdy dost povrchním psychologizacím. Ale Scottovu filmu se nedá upřít, že ho prezentuje docela zábavně. Vlastně mě tím překvapil, šel jsem na něj se vskutku nevelkými očekáváními, dostal jsem něco přece jenom lepšího.

Lhostejnost k dějinám

To ale neznamená, že je Napoleon dobrý film. V té dvouapůlhodinové kinoverzi (na streamu by jednou měla být uvedena i víc než čtyřhodinová) je strašně zběžný. Nic v něm není ukázáno důkladněji, kromě Napoleona a Josephine vlastně ani nemá žádnou další postavu v pravém slova smyslu. Možná ještě tak trochu ruského cara Alexandra, k němuž Napoleon má (nebo by rád měl) mentorský vztah. Scottovým filmem jen probíhají spousty lidí, pověstného a velice důležitého Josepha Fouchého by si člověk ani nevšiml, kdyby mu ho z plátna přičinlivě nepředstavili. Jistě to vyplývá i z měřítka snímku, který pokrývá mnoho let a mnoho událostí (a ještě víc jich vynechává). Tu zobrazenou historii ukazuje opět velmi zjednodušujícím a často karikujícím způsobem – nahoře různým způsobem zkorumpovaný a groteskní svět mocných a dole zástupy, jež provolávají slávu či anonymně umírají. Nic moc objevného či pronikavého na tom není, ale také to nějak vychází vstříc dobovému vkusu.

Napoleon je ahistorický film. Ne proto, že je v lecčem historicky nepřesný, ale proto, že je vůči dějinám vlastně lhostejný. Neukazuje je jako souběh velkých a malých příběhů postav významných i zapomenutých, příběhů střetu nejenom zájmů, ale i představ o životě a světě, střetu idejí. Scottův Napoleon vlastně žádné ideje nemá, moc je mu cílem sama o sobě a tím to končí. Na historickém Napoleonovi je ale nejzajímavější, že takový nebyl. Nějaké myšlenky měl, některým věcem věřil. Byl to krvavý a bezohledný tyran a zároveň byl tváří nastupující modernity a moderního státu. Sám sebe viděl také jako šiřitele pokroku, nositele světla zahánějícího tmářství a nemálo lidmi tak také byl a je vnímán.

Na slavném Goyově obrazu Osmého května 1808 střílí Napoleonovi vojáci do proti nim rebelujících španělských civilistů, je to sugestivně a se silnou emocí zachycený masakr. Určitým způsobem ideologicky vyhraněný divák ale v té scéně může vidět obraz sil pokroku, které se nekompromisně vypořádávají se „zpátečníky“ lpějícími na – z jeho pohledu – starých pořádcích a atavistických tradicích (španělští rebelové byli z pokrokářského hlediska skutečně velmi „reakční“). Napoleon byl i zosobněním rozporu či temné stránky modernity, která hlásá a prosazuje osvobození člověka a zároveň k ní inherentně patří i možnost a někdy i realita tyranie. Ridleyho Scotta takové paradoxy a rozpory dějin moc nezajímají, jeho obraz historie je velice přehledný a neotřesitelně skeptický. Není to ale skepse, která by vycházela z něčeho hlubšího, než je pár efektních zjednodušení tak trochu „na první dobrou“. Poselství jeho velkofilmu by se dalo vyjádřit nějakým krátkým znělým sloganem. Nic to ale nemění na tom, že až na mě jednou krutě dolehne rýmička, tu ohlášenou čtyřhodinovou verzi si pustím.