Útok Hamásu na Izrael je diskutovaný – naprosto pochopitelně – z hlediska morálky, nebo spíš elementární lidskosti, motivací jeho pachatelů, někdy také pochopitelnosti, nebo dokonce oprávněnosti, přiměřenosti reakcí na něj, jeho možného vlivu na další vývoj a tak dále. Pro budoucnost západního světa možná nejdůležitější je ale diskuse o tom, jak mohly izraelské bezpečnostní složky, pověstné svou efektivností, tak strašně selhat. A je to několikeré selhání – útok nedokázaly předpovědět, nedokázaly ho zastavit, když nastal, a potom, co se teroristé z Hamásu dostali na izraelské území, nedokázaly reagovat dostatečně rychle.

Jistě pro to existuje spousta důvodů, včetně těch politických a strategických. Dá se to ale taky popsat jako projev pomýleného spoléhání se na „chytré“ technologie, které v lidech může vyvolat neoprávněný pocit bezpečí. Velmi přesvědčivě a nikterak optimisticky to ve včera publikovaném textu popisuje N. S. Lyons (pseudonym autora, zřejmě washingtonského insidera). Jedním z důvodů, proč Izrael nepočítal s útokem z Gazy, byla neoprávněná jistota, že hranice s Gazou je pro útočícího teroristu fakticky nepřekročitelná.

Po celé její délce ji totiž chrání „chytrá“ zeď tvořená nejenom vysokou zábranou, ale také obrovským množstvím čidel pohybu a dalších senzorů, pozorovatelen, automatických palebných systémů, jež by se za určitých okolností měly spustit, a podobně. Sedmého října se teroristům podařilo ten složitý systém překonat a zneškodnit během několika minut, potřeba k tomu byly prostředky a technologie řádově nižší úrovně (paraglidy, komerčně dostupné drony a podobně). Hamásu se při útoku také podařilo paralyzovat vojenskou komunikaci.

Lyons to nepopisuje jako důsledek konstrukční závady toho bezpečnostního systému, nějaké jeho slepé skvrny nebo souhry selhání technologií a jejich obsluhy. Ten obrovský průšvih, jehož důsledkem bylo hrůzné krveprolití, vidí také jako nějakým způsobem inherentní, jako součást jeho podstaty. Izraelská chytrá zeď toho umí skutečně hodně, zároveň je ale také velice zranitelná, protože je příliš komplexní. Pokud nějaký její komponent selže nebo se ho nepříteli podaří eliminovat, to selhání se dominově šíří a skončí to paralýzou systému jako celku. Hamásu se, bohužel, podařilo najít způsob, jak tohle domino spustit.

Lyons připomíná, že současný Západ na podobně komplexní systémy spoléhá v mnoha oblastech, nejenom v té bezpečnostní. Většina z nás s nimi má svoje zkušenosti (auto, kterému odejde nějaký elektronický komponent, se už ani nehne a podobně). Rozmach technologií vůbec nemusí přinášet nějakou vyšší kvalitativní úroveň. Například vzestup umělé inteligence zatím nevede k pokroku ve vyjadřovacích schopnostech lidí, spíš může přinést jejich další úpadek. AI sice dokáže vytvořit obraz podle zadání, nikdy však nepřekročí standard v něčem znepokojivé strojové ošklivosti.

Důsledky podobného dominového selhání, jako bylo to, k němuž došlo v Izraeli, přitom mohou být fatální. Společnost ukolébaná iluzí bezpečnosti založené na vědomí technologické převahy si to ale nemusí připustit. Starší a méně komplexní systémy a technologie mohou být výrazně odolnější v situaci, kdy nějaká jejich část přestane fungovat. Zároveň ale vyžadují zapojení většího množství lidí a veřejnosti, která bude nejenom ochotná, ale taky schopná se angažovat, když dojde na nejhorší. Technologie člověku v mnoha ohledech jistě skvěle slouží. Mohou ale společnost ukolébat v nebezpečné iluzi bezpečí, z níž může jednou vyplynout i neschopnost akce nebo i nedostatek vůle k ní ve chvíli, kdy technologie selžou.