Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.

Konflikt na Blízkém východě má v západních debatách zvláštní postavení už pár dekád. To téma velmi často vede k prudkým a emotivním hádkám, z nichž jejich účastníci odcházejí ještě utvrzenější. Je některými lidmi vnímáno jako identifikační téma: řekni mi, co si myslíš o Blízkém východě, a já ti řeknu, kdo jsi. Názor na Izrael a Palestinu jako by často byl také součástí jakéhosi „balíčku“ postojů, jež by si měl člověk osvojit, chce-li patřit k nějaké jasně vymezené skupině. K tomu „balíčku“ patří i argumentační výbava včetně základního narativu. K bezvýchodnosti sporů o Blízký východ jistě přispívá i to, že oba ty narativy působí docela přesvědčivě.

V debatách a veřejných vystoupeních nevyjadřujeme jen názor na nějakou věc nebo událost. Taky se v nich snažíme něco sdělit o sobě, vytvořit nějaký obraz sebe a své veřejné persony, naznačit, kam patříme, ukázat se tak, jak chceme být vnímáni. Na tom není nic zvláštního. Co se ale v posledních letech změnilo, je, že ta potřeba potvrdit příslušnost ke skupině a nepoškozovat širší zájmy skupiny získává na významu a někdy se zdá, jako by byla vysoko v hierarchii hodnot mnoha lidí, kteří se do veřejné debaty zapojují, ať už jako „prostí“ uživatelé sociálních sítí, nebo psavci z profese. Ta potřeba svým psaním především udržovat nějaký skupinový narativ a přizpůsobovat svoje slova jeho potřebám, ovšem tu „psavou“ profesi může zničit, respektive učinit zbytečnou, přinejmenším zbytečnou pro čtenáře, který by se raději chtěl něco dozvědět.

Anglický romanopisec Graham Greene v jednom eseji napsal, že ctností píšícího člověka – novináře, spisovatele – by měla být neloajalita. Je to tvrzení v něčem až udivující, zvlášť pro člověka, který vnímá pojem „neloajalita“ jako synonymum zrady. Měl ale na mysli spíš nebrání ohledů na převládající postoje společnosti, v níž ten autor žije. Necítit primární loajalitu k tomu, co a jak chce ta společnost slyšet, k jejím potřebám, jak je sama definuje (přičemž to, co vnímáme jako společnost, často není nějaké široké společenství, ale ta názorová „bublina“, k níž se počítáme), ale k tomu, co vidí, zjednodušeně řečeno ke své práci. Ta představa neloajálního autora je v Greeneově podání v něčem možná přehnaná a romantická. V čase čím dál „loajálnějších“ autorů ale rozhodně stojí za oživení.