„Loajální“ lidé a jejich debaty
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.
Konflikt na Blízkém východě má v západních debatách zvláštní postavení už pár dekád. To téma velmi často vede k prudkým a emotivním hádkám, z nichž jejich účastníci odcházejí ještě utvrzenější. Je některými lidmi vnímáno jako identifikační téma: řekni mi, co si myslíš o Blízkém východě, a já ti řeknu, kdo jsi. Názor na Izrael a Palestinu jako by často byl také součástí jakéhosi „balíčku“ postojů, jež by si měl člověk osvojit, chce-li patřit k nějaké jasně vymezené skupině. K tomu „balíčku“ patří i argumentační výbava včetně základního narativu. K bezvýchodnosti sporů o Blízký východ jistě přispívá i to, že oba ty narativy působí docela přesvědčivě.
V debatách a veřejných vystoupeních nevyjadřujeme jen názor na nějakou věc nebo událost. Taky se v nich snažíme něco sdělit o sobě, vytvořit nějaký obraz sebe a své veřejné persony, naznačit, kam patříme, ukázat se tak, jak chceme být vnímáni. Na tom není nic zvláštního. Co se ale v posledních letech změnilo, je, že ta potřeba potvrdit příslušnost ke skupině a nepoškozovat širší zájmy skupiny získává na významu a někdy se zdá, jako by byla vysoko v hierarchii hodnot mnoha lidí, kteří se do veřejné debaty zapojují, ať už jako „prostí“ uživatelé sociálních sítí, nebo psavci z profese. Ta potřeba svým psaním především udržovat nějaký skupinový narativ a přizpůsobovat svoje slova jeho potřebám, ovšem tu „psavou“ profesi může zničit, respektive učinit zbytečnou, přinejmenším zbytečnou pro čtenáře, který by se raději chtěl něco dozvědět.
Anglický romanopisec Graham Greene v jednom eseji napsal, že ctností píšícího člověka – novináře, spisovatele – by měla být neloajalita. Je to tvrzení v něčem až udivující, zvlášť pro člověka, který vnímá pojem „neloajalita“ jako synonymum zrady. Měl ale na mysli spíš nebrání ohledů na převládající postoje společnosti, v níž ten autor žije. Necítit primární loajalitu k tomu, co a jak chce ta společnost slyšet, k jejím potřebám, jak je sama definuje (přičemž to, co vnímáme jako společnost, často není nějaké široké společenství, ale ta názorová „bublina“, k níž se počítáme), ale k tomu, co vidí, zjednodušeně řečeno ke své práci. Ta představa neloajálního autora je v Greeneově podání v něčem možná přehnaná a romantická. V čase čím dál „loajálnějších“ autorů ale rozhodně stojí za oživení.